Kdysi jsem pro svou tchyni byla hadem a lenochem. Teď jsem svatá, volá mi skoro každý den a prosí o odpuštění. Ale já jejím slovům nevěřím ani kapku. Chci říct jen jedno: „Tak vám taky! Sklízejte, co jste zaseli!“
Takže v roce 2017 jsem si vzala Petra. Studovali jsme spolu, poznali se v prvním ročníku na univerzitě. Po bakaláři jsme se vzali. Já sama nejsem z města, přijela jsem do Brna z malé vesnice.
Jelikož jsme byli ještě studenti a neměli peníze, rozhodli jsme se bydlet u tchyně. Olga měla třípokojový byt v centru s pěknou rekonstrukcí. Zpočátku jsem souhlasila – rychleji si ušetříme na vlastní hnízdo, než platit nájem.
Ale tchyně mě nepřijala. Nebránila se říkat, že si pro svého jediného syna přála lepší ženu:
– Ty neumytá vesnice. Tady ve městě platí jiná pravidla, miláčku. Myslela sis, že se vdáš a byt urveš? To nevyjde!
Přitom jsem už tehdy našla práci jako asistentka v překladatelské kanceláři. A po práci jsem se snažila doma uklidit, něco uvařit. Ale tchyni se nelíbilo nic:
– Co je to za omývadlo?
– To je polévka, čerstvá, právě uvařená.
– Ty jsi asi takové polévky vařila prasatům!
Petr se ani nepokoušel s matkou mluvit, moc se jí bál. Měl strach, že nás vyhodí z bytu.
Ilustrační foto. Obrázek není dokumentárním potvrzením popsané situace.
Tím naše problémy neskončily. Za rok jsme našetřili slušnou sumu, ale všechny peníze šly na opravy u tchyně. Koupili jsme novou lednici, mikrovlnku, dřez, digestoř a skříňky. Starou lednici tchyně nevyhodila, přestěhovala ji do naší ložnice. A tam jsme skladovali všechny naše potraviny. Jednou jsem si vzala kousek másla – takový křik, jako bych ji okradla!
Žila jsem v tomhle blázinci ještě tři roky. Když začala pandemie, všechno se totálně zvrtlo. Petra vyhodili, pořád seděl doma. Já pracovala na dálku, dostala jsem pracovní notebook.
Jenže tchyně i teď začala stěžovat:
– To je práce? Radši bys vstala a umyla nádobí!
– Hned. Jenom vyplním ty papíry a hotovo.
– A vařit? Petr už vypadá, jak zhubl! Jsi špatná hospodyňka!
Já to nevydržela, sbalila všechny věci a vrátila se k rodičům na vesnici. Petr mi pak zavolal jen jednou – prosil, ať se smířím s mámou.
No, tak jsme se rozvedli. Já, díky Bohu, pracovala dobře, dokázala si koupit byt v Brně. A nedávno i auto. Teď žiju v Brně, otevřela jsem vlastní překladatelskou kancelář a mám skvělé zaměstnance.
A před měsícem mi nečekaně zavolala tchyně:
– Aneto, ty jsi tak chytrá. Slyšela jsem, že máš skvělou práci. Vždycky jsem říkala, že v životě něčeho dosáhneš.
Ztratila jsem řeč, protože jsem si vzpomněla, jak mě dřív „chválila“.
– No, děkuju…
– Už jsi zase vdaná?
– Ne. A co vám je po tom?
– Petr bez tebe chřadne, hyne. Možná byste se sešli?
Ukázalo se, že Petr po rozvodu nikoho nenašel – ani ženu, ani práci. Celé roky visel matce na krku, jen občas něco přivydělal.
A nejspíš se tchyně dozvěděla o mém byznysu a bytě, a tak se rozhodla „usmířit“. Teď mi volá skoro každý den. Už mě to nebaví, a tak jsem se rozhodla dát té nesmyslné konverzaci konečně tečku:
– Víte, vy jste nejspíš zapomněla, jak jste mi nadávala do neumytých vesnic, jak jste kritizovala moje jídlo. Jak jste mě peskovala i za tu práci!
– To bylo dávno. Co bylo, to bylo.
– Ne, takhle to nefunguje. Vás za to Bůh potrestal! Kliďte si svého synáčka a najděte mu hodnou ženu. Já jsem přeci ta neumytá vesnice!
Ani trochu se nestydím, že jsem tchyni takhle poslala. Tedy bývalé tchyni. Ona sama zničila naši rodinu, a teď se rozhodla smířit? Děkuju, ale jak se říká – dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.
