Kdyby se dítě podobalo bývalému, tak se vzdám dám život a vzdám se! bez emocí promluvila Vlastimila.
To je všechno, milá, už je pozdě, co jsi se probudila, teď jen čekáme na termín, shrnul lékař, jinak můžeš zůstat bez dětí.
Vlastimila opustila ordinaci, posadila se na pohovku, aby se zklidnila. Cítila, že chce brečet z rozhořčení zvedla hlavu a pod oknem viděla, jak podzimní vítr bezohledně houpe větve se posledními listy.
Myslela si, že je jako ta větev úplně bezmocná, a že je dítě nyní úplně nepatřičné. Přece jen před třemi měsíci si ho tak přála Jak rychle se všechno změnilo.
Vyšla z porady, minula šťastný pár: muž objímal svou manželku a oba se usmívali. Ten obraz ji ještě víc rozdrásal. Vlastimila zamířila na zastávku.
Když dorazila domů, zamkla se ve svém pokoji a nevyšla téměř hodinu. Matka ji lákala, aby něco jedla, ale dcerka ani slovo neřekla. Petra Novotná šla do kuchyně a posadila se, zamyšlená. V bytě panovalo těžké ticho.
Brzy pak Vlastimila přišla ke stolu naproti matce a oba tiše poseděli ještě nějaký čas.
Kdyby byl na něj podobný, tak se vzdám dám život a vzdám se, monotónně zopakovala Vlastimila.
Petra Novotná se hned otriasla, slova dcery ji probudila:
Tohle ani nestačilo! Vlastimilo, přemýšlej, co to říkáš! když chtěla s dcerou vážně promluvit, oslovovala ji celým jménem.
Zdravá, pracovitá holka, která by se vzdala svého dítěte a z čeho to? Co řekne rodina? Co řeknou kolegové? Jak budeš vůbec žít? Co si řeknou lidé? A není to ani vinou dítěte, že táta je nedůstojný.
Kašlu na lidi, co mě litovat budou? zakřičela Vlastimila. V tu chvíli připomínala divokou zvířátko vtělené do kouta. Ve velkých hnědých očích byl strach, rty se třásly, ramena klesala.
Budu tě litovat a pomůžu, odpověděla Petra Novotná. A nedovolím ti odhodit vlastního vnoučka
Ty sama máš málo jídla, výplatu nedostáváš, co může být za pomoc?
Přetrváme, naléhala matka. V těžkých časech lidé přežili, a teď je mír rok osmadvacet devět.
Vlastimila těžce povzdechla. Už teď se jí stávalo hrozné, před ní pak neznámo, co čeká. Nevěděla ještě, že devadesát let ukáže svůj tvrdý kámen. Ale dnes věděla jen jedno: Václav ji opustil.
Vdali se před půl rokem, před tím se potkávali rok a půl. Nic jim ne předpovídalo zkázu pro mladý, hezký pár.
Vlastimila si po minutách vybavuje den, kdy Václav přišel domů úplně jiný. Snažil se být vstřícný, jak vždy.
Nelze přehlédnout jeho odcizenost, zamyšlenost a pohled pohled muže, který už na Vlastimilu zapomněl.
Už věděl, že ji má jen nadějí, a to ho nejvíc trápilo; jinak by odešel hned. Měsíc Vlastimila zkoušela zjistit, co se stalo, a až Václav skutečně odešel, dozvěděla se pravdu.
Zasypala se zoufalstvím, když přišla matka Václavova, a také plakala, protože nečekala takovou zvrat od syna.
Celý příběh sahá až do školních let. Když Václav nastoupil do poslední třídy, odjel na výlet do hor.
Tam byli teenageři z různých koutů republiky: chodili na túry, žili v stanech. Tam se seznámil s Věrou, zamiloval se okamžitě.
Dva týdny neodstoupil od ní. Když se rozloučili, vyměnili si adresy. Ale když Václav přestěhoval do nového bytu, adresu ztratil. Žádné dopisy od ní nedorazily.
Později se podřídil a snažil se dívku zapomenout. Pak však pochopil, že je to jeho jediné láska. O tři roky později potkal Vlastimilu, myslel si, že Věra už je minulostí, a po dvou letech se vzali a čekali dítě.
Věra se objevila nečekaně. Ani ona svou adresu neuchovala, ale věděla, ve kterém městě Václav bydlí, a dala inzerát do místního listu. Inzerát Václavovi spadl do očí. Pozval Věru do svého města a rezervoval pro ni pokoj v hotelu.
Nejprve chtěl jen setkat se s dívkou, kterou tolik let nedokázal zapomenout. Setkání je ale hned přiblížilo. Rozhodnutí bylo těžké, ale přijal ho: opustit Vlastimilu, která čekala dítě, a jet s Věrou.
Na pracovišti Vlastimilu podporovali všichni. Nová kolegyně, která se právě nastěhovala, poznamenala smutně:
Dítě je štěstí, a my s manželem už pět let nic nevyřešíme.
Přesně tak s manželem, odpověděla Vlastimila s nepohodou. Už nemá radost z očekávání prvorozeného, po celý čas ji trápí urážka, že ji prostě opustil.
Doma se Petra Novotná snažila Vlastimile zahnat smutek a zklamání. Jednou přišla tchyně. Vešla, rozplakala se. Opravdu chtěla, aby syn Václav a Vlastimila byli spolu.
Věru novou manželku syna neměla ráda. Asi proto, že vzala Václava přes tisíc kilometrů. Samozřejmě si to představovala tak, ale ve skutečnosti Václav odjel sám, bylo to jeho rozhodnutí.
Z radosti dvou budoucích babiček její dítě bylo jak těžké, tak lehčí. Nejvíc ji ale děsilo, jak potká své dítě.
Co když bude mít oči, nos a ústa jako Václav a co pak? Celý život se dívat na vlastní dítě a připomínat si nevěru manžela? To jí děsilo nejvíc.
Když Vlastimila odcházela z nemocnice, netušila, že ji čeká tolik lidí. Byla tam její matka Petra Novotná, bývalá tchyně Věra Sergejová, přítelkyně s manželem, starší sestra s neterou a celý její malý kolektiv.
Všichni chtěli syna držet v náruči. Všichni přáli matce i miminku zdraví. Když doma rozbalili chlapečka, vzala ho bývalá tchyně do rukou, podívala se na vnoučka, usmála se a plakala, pak zašeptala:
Věra chytá Václava.
Myslela si, že Vlastimila neslyší, ale ona slyšela. Přistoupila, vzala syna do náruče a řekla:
A není to Václav, ale Honzík tak se bude jmenovat.
Tchyně i matka si oddechly: všechno je v pořádku.
Už dvacet let uběhlo. V roce 2010 studoval Jan na třetím ročníku vysoké školy. Doma mu vyrůstaly dvě mladší sestričky, které miloval celým srdcem. Když byly drobečkové, pomáhal mamince, byl pravou nánou.
Valerie se provdala pět let po narození Jana: manžel se stal dobrým otčím pro jejího syna, téměř rodinným, a otcem ještě dvou dcer.
Dceru Vlastimila milovala, ale ke svému synovi Janovi necítila nic. A ten okamžik, kdy z horka slíbila, že novorozené v nemocnici nechá, pokud bude připomínat bývalého manžela, se už jen těžko vzpomíná. Je to děsivé.
Václav s Věrou, ke které měl šílenou lásku, se po pěti letech rozvedl. Věra s dcerou odjela do zahraničí. Václav se oženil podruhé, žije celkem slušně, občas se setkává se synem Janem.
Valerie nic nebrání, ale k bývalému manželovi je zcela lhostejná, nic k němu necítí. Jen biologický otec jejího milovaného syna Honzíka
Děkujeme, milí čtenáři, za vaše lajky a komentáře! Čtěte s potěšením.
