Kdy se můžeme nastěhovat do vašeho nového domu? zeptali se ze zvyku rodiče mého manžela.
Nerozumíte? napjatě odpověděla Irena.
No, když už máte všechno hotovo, tak jsme si řekli, že nás brzy pozvete i k sobě, promluvil Oldřich.
Nikole, uvědomuješ si, že to už jde přes všechny hranice? Irena už nedokázala skrývat emoce, hlavně když manžel předstíral, že nechápe, proč je tak rozrušená.
Možná to všechno jen nasměrovali, aby ona vložila několik let svého života do té stavby, aby tam dala všechny své vydělané peníze, a pak jí zůstalo nic.
Mladí se neřídili příkladem svých vrstevníků a nekupovali drobné bytíky za šílené peníze. Když se Nikola a Irena ještě seznamovali, rozhodli se, že v budoucnu postaví dům. Bylo to levnější, rychlejší a výhodnější. Místo třiceti metrů čtverečních získali sto třicet za tu samou cenu.
Budeme mít místo i pro děti a klidně si můžeme pořídit domácí mazlíčky, radovala se Irena.
Naštěstí pozemek už byl k dispozici. Patřil tetičce Jance, která ho přepsala na neteř poté, co zjistila, jak vážně pár to myslí.
Na svatbě jsem vám nic pořádného nedala, tak tohle je můj dárek místo, kde budou děti růst, řekla neteř, pozemek ležel nevyužitých dvacet let, ať už vám přijde vhod.
Přesto to nebylo jednoduché, protože kvůli úspoře si pár vzal některé úseky práce na sebe. Pracovali po hlavní práci, o víkendech a i při nepřízni počasí.
Ireně musela přijít na řadu dědictví. Dědictvím z babiččina bytu získala peníze a také je vložila do stavby.
Když konečně dům stál, uvědomili si, že každá minuta práce se vyplatila.
Samozřejmě dům nebyl dokonalý. Zbývalo ještě spousta detailů v konstrukci i v dokončovacích pracích. Ale to, že už v něm mohli žít, naplnilo novomanžele nadšením.
Začali po nocích hostit přátele ve svém novém domě. Irena litovala jen jedné věci že jim vůbec nepomohli rodiče Nikoly, ačkoliv je opakovaně žádali o pomoc.
Rodiče měli vždy nějaké velmi důležité povinnosti a nemohli pomoci s výstavbou plotu, výsadbou jehličnanů ani doručením ledničky. Navíc vlastní velký terénní vůz s přívěskem ten, který se v krajině často potřebuje takže nakonec mladý pár musel platit za doručení.
Opravdu jsou pořád zaneprázdnění? A čím? Vždyť jsou důchodci, divila se Irena.
No, nebudou lhát, pokrčil rameny Nikola.
Irena pochopila, že rodiče možná skutečně něco dělají, jenže jejich čas nesouhlasí s jejím žádáním, a ten malý červíček pochyb a nedůvěry se jí hrabal v hlavě.
Ireno, dnes přijedou s novým televizorem. Přijmeš ho? Nikola se chystal do práce a rychle kousal sendvič v nové světlé kuchyni.
Samozřejmě. V kolik dorazí?
Říkali, že v odpoledních hodinách, mezi 15:00 a 20:00. Dal jsem jim tvé číslo, slíbili, že zavolají za hodinu.
Dobře, tady máš oběd na práci.
Díky, už běžím, Nikola pobídl Irenu na líc a vběhl do předsíně.
Kolem čtvrté hodiny zaklepaly zvony.
Irena byla přesvědčená, že to je doručení, jenže divně, že nezavolali, jak slíbili.
Otevřela dveře. Na prahu stáli Oldřichovi rodiče Lída a Oldřich.
Ach, zaskočila Irena nečekaným setkáním a místo pozdravu jen zakřičela.
Ahoj, Irenko! Nepoznala jsi nás? Budeme bohatí! usmála se Lída.
Omlouvám se, poznala jsem, jen jsem nečekala, že přijdete.
A pustíte nás do domu? mrknul Oldřich.
Jistě, poďte dál.
Svědci vstoupili do prostorného obývacího pokoje, který plynule přecházel do kuchyně, a rozhlédli se kolem.
Jaká krása! nadšeně přikývala Lída. Je dobře, že jste dům postavili místo koupě bytu. Dům je pevný, prostorný! Všichni si najdou místo!
No, přikývala Irena.
Kdy se můžeme nastěhovat do vašeho nového domu? zeptali se přímo.
Nerozumíte? napjatě se ptala Irena.
No, když už máte všechno hotovo, tak jsme si řekli, že nás brzy pozvete, rozjímal Oldřich.
My jsme neplánovali dům pro čtyři, zčervenala se Irena, zmatená jejich otázkami.
Co, jsme nějací šlechtici? Stačí nám jedna místnost za oči a uši! zasmál se světec.
Rozhodli jsme se zvýšit důchod a pronajmout náš byt, protože máme kde žít, vysvětlila Lída.
Už jste o tom mluvili s Nikolou? Ireně se nelíbila myšlenka otcových rodičů.
Ne, ale on nebude proti, jsem si jistý.
Irena zůstala v šoku z takové otevřenosti. Nikdy neodpověděli na žádosti o pomoc, a teď chtějí přebývat v jejich domě a ještě na tom něco vydělat.
Dívka neměla sílu jim odolat, ale spoléhala na Nikolu.
My jsme jako cizí! rozčílil se Oldřich. Alespoň nám čaj nabídněte!
Samozřejmě, odpověděla Irena skromně.
Světci pomalu popíjeli čaj, rozhlédli se po obývacím stole, když zazvonil telefon.
Řidič doručení se omluvil, že nezavolal, a oznámil, že už stojí před domem.
Irena šla přijmout televizi. Kurýři pomohli nést velkou krabici dovnitř a slušně se rozloučili.
Pěkné! řekl Oldřich. Kam ji pověsíme?
Tady, ukázala Irena na prázdnou zeď.
Skvělé! Večer budeme sedět na gauči a dívat se na zprávy.
Vlastně jsme neplánovali anténu, poznamenal Oldřich.
Ha, jaký vtip! Co pak budeme sledovat? Prázdný displej? odpověděl Nikola.
Filmy, seriály, aplikace. Teď už se televize moc nehlíží, jen starší, odklonila ramena Irena.
Tak to jsme my! zasmála se Lída. Promluvím s Nikolou, aby nám anténu nainstalovali.
Irena počítala minuty do Nikolinho příchodu a modlila se, ať se neprodleně nevrátí z práce. Naštěstí dorazil včas.
A tady je Nikola! vykřikla, když uslyšela jeho motor.
Irena se vrhla do předsíně, aby ho přivítala.
Tvoji rodiče přišli a chtějí se k nám nastěhovat, šeptala mu, obejíc ji za krk.
Cože?! vykřikl.
Buď ticho, všechno ti řeknou.
Odkud to víš? ptal se Nikola.
Přijeli se podívat, moc se nám líbí! potvrdil Oldřich.
Až se narodí dítě, nebude místa, předpověděl Nikola.
Ale co třeba horní patro! zasáhla Lída.
Máme jednu dětskou a jednu hostinskou pokoj. Přátelé často přespí, pořádáme párty Jsme mladí, usmál se Nikola.
My ale hluk nemáme rádi, řekla Lída a podívala se na muže.
Tak budete tišší, souhlasil.
Proč to tak? divil se Nikola.
Řekli jsme Ireně, že chceme k vám přijít, pronajmout náš byt a trochu vydělat, prohlásil Oldřich.
A u nás není kde, sklopil rameny Nikola.
Synku, jak to může být? Není pro rodiče místo? vzlykla Lída.
A měli rodiče čas nám pomoct? zeptal se Nikola. Nedokázali ani ledničku dopravit! Nikdy jste se neukázali, a teď chcete vydělat na našem domě? Ne, rodiče, tak nebude. Miluji vás, ale místo nemáme.
Oldřich a Lída se podívali na sebe.
Poďme, Lído, musíme jít, řekl stručně starý muž.
Jdeme.
Rodiče tiše vstali a hrdě zamířili k předsíni.
Jakmile odjeli, Irena se vrhla k Nikolovi a objala ho pevně za krk.
Děkuji ti moc! Upřímně jsem se bála, že se postavíš na jejich stranu jsou přece tvoji rodiče!
Proč by? Viděl jsem, jak jsi se vždy zlobila, když odmítli pomoct. Proč bych je měl přijímat kvůli takové podivné výzvě chceme si jen trochu přivézt nájem? odpověděl Nikola.
Děkuju! Irena se ještě víc přitulila k manželovi.
Není zač, usmál se, raději mě nakrmte večeří jako poděkování.
