Kdo ví, kam se řeka osudu stočí
Celý poslední měsíc byl Ondřej nějak zamyšlený, se svou ženou Libuší skoro nemluvil. Libuše ho pozorovala a v duchu si říkala:
Je nemocný, určitě je nemocný, a brzy mu bude pětačtyřicet, plánujeme mu oslavu v kavárně. Měla bych ho vzít za ruku a dotáhnout k doktorovi, znám tam jednoho spolehlivého lékaře. Musí si nechat udělat testy a co ještě…
Libuše si svěřovala své obavy své nejbližší kamarádce Věře. Ta jí na to jednoho dne odpověděla:
Ten můj Radek když se zamiloval do jiné, chodil stejně utrápeně.
Prosím tě, jak můžeš srovnávat svého Radka s mým Ondřejem, mávla rukou Libuše.
A co je na tom, čím je ten tvůj Ondřej lepší?
Právě že nijak extra. Tvůj Radek je fešák, bavič a frajer, že? Ale můj Ondřej? Ten se děvčatům nikdy moc nelíbil, když jsme byli mladí, musela jsem si o ruku říct já. A kdybych k němu nepřijela sama bydlet, dodnes by chodil jako starý mládenec.
Před rokem Věra načapala Radka s nějakou ženskou. Libuši se snažila Věru utěšit.
Vykašli se na něj, začni žít pro sebe, přestaň brečet a vyhoď toho zrádce.
Věra se pustila do života po hlavě. Vyrazila Radka z bytu, sama začala chodit po vinárnách a kavárnách, flirtovala s muži, ostříhala se úplně nakrátko, všem tvrdila: “změnila jsem styl”. Libuše na ni občas s hrůzou hleděla a já ji přitom chtěla motivovat jinak: přihlásit se na kurz tance, začít sportovat, vzdělávat se…
Nakonec ale Věra Radkovi odpustila. Libuše to nechápala.
Já bych Ondřeje nikdy neodpustila, byla přesvědčená.
S Ondřejem jsou svoji už skoro šestadvacet let. Prožili toho spolu hodně, vychovali dva syny, blíží se klidné stáří. Ještě úplně staří nejsou, ale je čas chystat manželovi oslavu. Poraďila se s příbuznými, Ondřejovi to potom oznámí.
Seznámili se před koncem vysoké školy. Poznali se na tábornickém výletě studovali sice na různých fakultách, ale byli z jednoho města. Ve čtvrťáku byl společný výšlap, ne všichni šli, zůstali u ohně, a právě ona si všimla tichého Ondřeje jako první, i když zpočátku se styděla. Pak se to nějak nenápadně vyvinulo, až si ho tak trochu adoptovala, záplaty mu šila na košili, když něco utrhl v křoví.
Ondřej jí na oplátku vždy nosil batoh, tak začalo jejich přátelství, které později přirostlo v lásku. Libuše vše vzala do svých rukou. První mu řekla, že ho miluje. Teprve pak tiše připustil:
Líbí se mi s tebou žít.
Tak dobře, začneme spolu bydlet, já si přivezu věci k tobě a půjdeme na radnici, a Ondřej nebyl proti.
Přivedla si věci k němu do bytu, kde žil se svou starou babičkou Annou. Největší radost měl Ondřejův otec, protože babička byla jeho maminka. Ondřejova matka se se svou tchyní nebavila už od mládí, nechtěla se o ni starat, a starostlivý vnouček Ondřej tedy bydlel s babičkou, která byla nemocná. Teď o ni pečovala Libuše.
Ondríku, tvoje Libuška se mi moc líbí, je šikovná a pracovitá, všechno jí jde od ruky. Takovou ženu jsi měl najít, chválila babička Anna. Až se vezmete, přepíšu byt na vás. Ale dávej si na Libušku pozor.
Brzy byla svatba. Potom babička zemřela. Synové přišli jeden za druhým. Dnes je staršímu už dvacet tři, mladšímu dvacet jedna. Život plynul poklidně, společná dovolená každý rok, chlapci vždycky s nimi. Všechno tak bylo správně. Jenže teď byl Ondřej odtažitý a nedávno pronesl:
Vlastně jsme si v životě nic pořádného neužili, Libuše, rozčílilo ji to.
Ondřeji, co to říkáš? Každou dovolenou jsme byli jinde, u Máchova jezera, u moře, na Šumavě, na Moravě, i do Chorvatska jsme spolu dvakrát zaletěli! Děti jsme zvládli, za chvíli možná vnoučata…
Ne, nejde o to, mávl rukou a zase se uzavřel, koukl na ni zvláštně, ale ona tomu nevěnovala pozornost.
Měla plno svých starostí.
Ondřeji, myslíš, že bychom měli na oslavu pozvat i Martina s Jindřiškou? Jsou to přece dobří přátelé, i když by museli přijet z Pardubic.
Jakou oslavu? zarazil se Ondřej.
No jakou asi, přece tvoji, za chvíli máš pětačtyřicet! Chci to udělat v kavárně.
Jo tak… to jsem nevěděl, že už je to rozhodnuté, podíval se na ni znovu zvláštně.
A tak seděla Libuše, třetí hodinu večera, sama na gauči, zírala do země, slzy jí netekly.
Nikdy by mě nenapadlo, že tohle se mi může stát, zuřila uvnitř.
Ondřej přišel z práce dnes dřív, až ji to překvapilo. Poslední rok a půl pracoval skoro nonstop a ona už si na to zvykla.
Ahoj, pozdravil, sedl si v kuchyni, ani nesundal koženou bundu.
Ahoj, Ondřeji, sundej si bundu, umyj ruce a pojď k večeři, řekla v obvyklém tónu.
Ondřej ale jen mlčky seděl, hlavu skloněnou.
Libuše, odcházím od tebe, odpusť mi, zašeptal tiše.
Jak to myslíš, kam odcházíš? Nech toho, budeš marod. Myslím, že ti něco je Půjdeme k doktorovi
Ondřej zvedl oči, zadíval se jí přímo do tváře.
Nejsem nemocný, s doktorem to nesouvisí. Víš, já jsem se zamiloval. Už druhý rok se vídám s kolegyní z práce.
Takže sis našel mladší, řekla náhle ostře Libuše.
Ne, není mladší, ale je jiná. Není to žádná krasavice, je to obyčejná žena skutečná žena.
A já jsem kdo, Ondřeji? zarazila se.
Ty? Ty jsi moje velitelka, já jsem tvůj pes na provázku. Všechno musí být podle tebe, o ničem nerozhoduji sám. Rozhoduješ o všem, i o tom, co si mám obléct, kam jet na dovolenou, co jíst a pít, jak oslavit narozeniny. Nedovolíš mi ani jít na fotbal podle tebe je to zbytečné, ale já bych chtěl!
Ale Ondřeji, vždyť to dělám pro tebe, myslím to dobře, chci, abys byl spokojený, začala Libuše, ale on ji přerušil.
Všechny peníze ti dávám, ty rozhoduješ. Na kávu a cigarety mi dáváš podle svého uvážení. Libuše, nikdy tě nenapadlo, že je to pro chlapa ponižující? Nemůžu jít s kolegy na pivo, do vinárny… prostě nemám koruny v kapse, mluvil tiše, bez výčitek, jen klidně konstatující.
Libuše mu klekla ke kolenům, dívala se mu do očí.
Ale Ondřeji, vždycky jsme to tak měli, proč najednou rebeluješ? Dobře, budu ti dávat peníze na hospodu, půjdeme spolu na fotbal, oblečení si vybereš sám, pojedeme nakupovat. Může to být jinak, pokud chceš.
Ondřej si ji chvíli měřil, v očích podivný zájem i smutek.
Ty vůbec nic nechápeš, Libuše, zvýšil hlas, což ji vykolejilo. Chci dýchat volně, rozhodovat sám za sebe, jíst, co chci, chodit, kam chci bez tebe… Nemám prostor, všechno máš pod palcem ty, já nikdy nemůžu být sám sebou. Prostě už to tak dál nejde. Cítím se jako nesvéprávný, a ty mě vedeš jako svůj projekt.
A ona tě nechá být mužem, že? hlesla Libuše s hořkostí.
Ano, právě to. Je jiná. Můžu se o ni starat, být pro ni chlapem, chápeš?
Libuše neviděla Ondřeje nikdy takového. Rozjasnil se, v očích jiskřil, byl znovu mladý. A ona pochopila, že je skutečně zamilovaný.
Tohle se přece v našem věku nedělá To je hanba! v duchu si běsnila a nahlas řekla, Kvůli takovému poblouznění ničíš rodinu? Co na to lidi? Všichni si myslí, že máme ideální manželství
Jaká ideální rodina, Libuše? Která?
Najednou si Libuše připadala, jako by jí převrátil život naruby. Plakala, a to se jí nikdy nestalo.
Libuše, ty brečíš? užasl Ondřej.
Objala ho. Ale Ondřej z jejího sevření vyklouzl, vzal kufr, co měl připravený, a odešel. V bytě zbylo ticho. Libuše seděla nevěřícně.
Kdypak bych si pomyslela, že mi osud udělá takový zákrut a ze spokojené manželky budu najednou sama, blíží se stáří zůstanu osamělá…
Zavolala Věře, ta hned přišla a konejšila ji.
Libu, prosím tě, neblázni! Tak co, nejsi ještě tak stará, vzpomeň si, jak jsi mluvila na mě o kurzech… Ale mně se stejně nehodily, Radek si odpustil, byla to jen hloupost. On mě má rád, kde by mě hledal Třeba se ti taky Ondřej vrátí, i když v srdci tomu Věra nevěřila, Ondřej nebyl jako Radek.
Ne, Věro, Ondřej odešel a už se nevrátí To, co mi říkal Ne, on se nevrátí. Znám ho moc dobře.
Když kamarádka odešla, Libuše zůstala sedět s pohledem do prázdna. Nevěděla, co si teď počne. O koho se bude starat, komu poroučet, koho kontrolovat. Bude si muset zvyknout na osamělost. Nebo přijde ještě nějaká změna? Kdo ví, kam řeka osudu člověka znovu zavede. Možná ji ještě přivede k druhému břehuVstala, šla do ložnice a mimoděk otevřela skříň, kde visely Ondřejovy košile. Pohladila jednu, vzpomněla si na tenkrát u ohně, jak mu šila záplatu. Ta košile už dávno dosloužila stejně jako jejich společné dny. Zavřela skříň. V zrcadle zahlédla vlastní tvář, trochu unavenou, ale nezlomenou. Oči měla červené, rty pootevřené, jakoby ani nedýchala. Zatím nechtěla spát.
Přehodila si šál přes ramena a vyšla na balkon. Večerní vzduch ji ovanul, ticho ulice pod ní rušily jen tlumené zvuky aut. Najednou si všimla toho, co jí dosud unikalo voňavý závan bezového keře z parčíku naproti, světla lampy kreslila na chodník zvláštní obrazce a u domu naproti někdo rozsvítil v okně svíčku. Libuše stála dlouho a dívala se do tmy. Pocítila zvláštní klid a poprvé po dlouhé době pustila všechny obavy k zemi.
Možná je opravdu čas myslet na sebe. Možná najde odvahu zapsat se na ten tanec, konečně si koupí červené šaty, které si tolikrát zakazovala, nebo se prostě jednoho rána probudí a nebude se bát začínat znovu.
Hluboko v sobě tušila, že řeka osudu nikdy nekončí, jen mění směr. Do noci Libuše tiše pronesla:
Jednou zase budu šťastná. A tentokrát to bude jen moje rozhodnutí.
