Komu vůbec ještě něco znamenám? zakřičel Pavel a s posledním záchvěvem vyplivl slovo, pak odešel.
Klara vyběhla k oknu a sledovala, jak mizí muž, se kterým prožila patnáct let. V hlavě se jí zrcadlila představa spřízněných duší, ale on ji při odchodu jen otřel: Bylo to pohodlné.
Klara měla malý byt na Starém Městě, vařila výborně, byla skvělou hospodyní, připravena udělat cokoliv, jen aby ho udržela. Přemýšlela, že by měla otevřít okno a volat mu, aby se neodplížil. Byla ochotná se ponížit, přijmout, že bude žít s ním i když bude několik dní mimo domov, a že si s tím bude muset poradit.
To bylo lepší než být v čtyřiceti pěti letech osamělá a opuštěná. Otevřela okno, ale její pohled se zachytil na portrét otce v uniformě, který hrdě hleděl do objektivu. Klara najednou pocítila ostudu za svou slabost.
Znovu se podívala, jak její elegantní manžel v kabátě nastupuje do krásného auta s kufrem plným věcí. Šla do kuchyně, po chodbě stál starý vysoký šatní skříň dědictví po babičce. V zrcadle se odrážela tlustá, unavená žena se šedými vlasy a vyhaslýma očima.
Klara věděla, že není krásná, a zdraví jí už také selhávalo zuby se rozpadaly, peníze na nové zubní náhrady chyběly, protože manžel potřeboval novou limuzínu a v práci se měl objevovat v drahých oblecích.
Co to máš za bláznivost! křičela její kolegyně Lučena. Tvůj Pavel je oblečený jako herec, a ty jen v roztrhaném svetru, staré sukně a pár špatných blůz, rozmazlené boty místo kožených čizm, a kabát s límcem, který ani moje babička nenosila. Menu, co od tebe požaduje, je jako v restauraci steak, řízky, palačinky, maso. A přesto on odchází? Nemůžeš takhle s mužem žít, přítelkyně!
Klara naslouchala, ale dělala po svém. Pak muž oznámil, že odchází k patnáctileté dívce se čtyřmi dětmi.
Je mladá, povzdechla si Klara.
Zároveň se lučena jako přítelkyně podívala na sociální sítě, zeptala se sousedů a rozšířila:
Nikdo na ni nevlítil! Říkala tě neplodnou, pocházíš z dobré rodiny, ale v ní je jen dno! Nikdy nepracovala, děti jsou od různých otců, v osmém měsíci už nebyla těhotná. Matka má také špatnou pověst. Mladí muži ji však milují pro lehké chování a něco dalšího. Rodina na tom nevybuduje nic. Tvůj Pavel je překvapený. Drž se!
Klara se držela. Dědictvím po rodičích získala skvělý byt v centru. Otec, jakoby cítil, že něco chybí, zařídil tak, aby Pavel na její metry neměl vstup. Klara se rozhodla pronajmout jeden pokoj, aby měla s penězi lehčí.
V sousedství právě probíhala výstavba, přijal je inženýr s vousy, přívětivý a inteligentní Vladimír Vlastimír. Pečlivě se na Kláru podíval a najednou prohlásil:
Dovolte, že vám zaplatím předem! Jděte si udělat zuby. Jste krásná paní, nechte se hýčkat!
Klara zazářila. Sama se neviděla jako krásná, ale chtěla mít zdravý úsměv. Inženýr jí dal víc peněz, řekl, že mu je vrátí později. Pak přišel jeho bratr, neznámý, v kanárce a fialových kalhotách, s neuvěřitelným účesem. Jmenoval se Kryštof a pracoval jako stylist.
Kryštof se rozhodl navštívit bratra a pod ochranou přijal Kláru. Když podávala hostům koláče, nabídl jí změnu image. A změnil ji. Zářivé osvětlené vlasy, makeup, který zvýraznil rysy, zuby se vyrovnaly. Do práce už chodila po schodech, nadbytečné kilogramy spadly, začala běžet ráno v parku.
Stala se ženou s jemným úsměvem a jiskřícími tvářemi, jako motýl vyletěl z nenápadného pelíšku.
Jednoho dne zazvonil telefon. Obyvatel otevřel dveře a vykřikl:
Klarčo, je to pro tebe!
Na prahu stál bývalý manžel, sotva jej rozpoznala. Pavel se za rok zestárl, byl bledý, vyhublý a ztracený. Ze starého lesku nezbylo nic. Vedle ležely kufry.
Co chceš? zeptala se Klara.
Vzpomněla si, jak zpočátku telefonovala, ale on nechtěl mluvit, nasadil si černou listinu. A teď přišel.
Jaká jsi se stala! zakřičel Pavel.
Komplimenty ji nezasáhly. Vzpomínala na bezesné noci, na zoufalé pokusy vyrovnat se se životem, na nekonečné slzy a paniku.
Ach, Klaro, tolik jsem trpěl. Hodinu po hodině jen peníze mi ubíraly. Děti zpočátku vypadaly normálně, pak nevychované, křičí pořád. Nechtějí se učit, jen sedí u telefonu, nevaří. Připravily se jen knedlíky, představujete si? Noodles! Všechno jsem spal, koupil jsem si žádné věci. Všechno jsem utratil za ně. Jako bych se zbláznil. Klaro stále tě miluji. Vzpomínám na tebe pořád. Začneme znovu? prosil zoufale.
V jejích uších však zazněla jeho poslední slova:
Komu jsem vůbec už potřeba? Bez zubů, bez úrody, bez potomstva, Klaro.
Klara se ještě jednou podívala na bývalého, když se otevřely dveře a vstoupil Vladimír Vlastimír s vážným výrazem:
Klarčo! Potřebujete pomoc? Co se stalo?
Pavel se zvedl a zakřičel:
A kdo jste vy?
Já jsem Vladimír, můj manžel. Nepřijďte sem už nikdy! Klara praskla dveře před Pavlem, který s údivem otevřel ústa.
Omluvila se před sousedy. Ten pak povzdechl a řekl:
Zdá se, že nastal čas vysvětlení. Miluji tě, Klaro! Jak jsem mohl takhle zradit tak úžasnou ženu? Vezmi si mě, prosím, pořádně.
Pavel byl v kolenou. Klara šla ven. O dva měsíce později muž zaléval ji růžemi, koupili chalupu na Vltavě.
Žena však čas od času viděla, jak za rohem sleduje jejího bývalého, který zlobou křičí poslední slova, že se poddal pokušení a vyměnil dobrého člověka za prázdnotu.
Zůstala s ničím.
Klara a Vladimír chodí po Praze ruku v ruce, šťastní a zamilovaní. Čeká na dítě.
Lajkujte a komentujte, ať můžeme psát dál!
