Loni náš syn Matěj odjel na prázdniny k babičce do malé vesničky nedaleko Olomouce. Těšil se na volno už několik týdnů předem, sbalil si batoh a vypravil se na čas neurčitý.
Babička se mu věnovala se vší láskou a péčí. Měla z vnuka radost, na nic mu neříkala ne všechno mu dovolovala, a tak se Matěj cítil opravdu svobodný. Vždycky žil v očekávání, kdy bude moci zase k babičce. Rodiče mu samozřejmě doma nic takového nedopřejí. Tentokrát ho ale ta pravá svoboda úplně nepotkala.
Současně s jeho příjezdem byla právě u babičky i její druhá dcera Martina. Ta totiž hodně cestuje po republice za prací, žije spíš na cestách než doma a manžela nemá. Na delší dovolenou domů se dostane málokdy. Pro Matěje to ale byla trochu novinka byl zvyklý, že u babičky je jen on, babička a děda. Žádná další autorita. S Martinou si většinou povídal přes videohovor, ale osobně ji vídal zřídka a nikdy nemluvila do jeho výchovy. Vnímal ji spíš jako hodnou tetičku, která mu vozila dárky skoro taková pohádková bytost.
Jenže jakmile spolu museli bydlet pár dní pod jednou střechou, začalo Matěje zarážet, že mu teta často připomíná, že tříská dveřmi, že si špatně skládá trička nebo je pořád na telefonu. Kontrolovala ho, na co sáhl. To ho samozřejmě štvalo. Nakonec šel za babičkou a spráskl ruce: Babi, teta Martina je hrozně protivná! Kdy už zase pojede pryč?
Babička mu vysvětlila, že se jeho teta vlastně jen snaží ho správně vychovávat, a že by měl přijmout i jiný pohled na věc. Že jí má projevovat úctu a být vděčný za rady. Jenže Matěj si chvíli dál trval na svém. Když ho teta napomenula znovu, jednou se rozčílil a řekl jí, že ona tady přeci nerozhoduje, že na to má právo jen babička s dědou a basta.
Teta se jen pousmála a pak mu klidně vysvětlovala, že tu taky bydlí, a proto má právo zasahovat do dění doma. Po tom rozhovoru Matěj uznal svoji chybu a brzy se tetě omluvil. Konflikt už se mezi nimi neopakoval. Myslím, že mu to trochu otevřelo oči. Těšil se na pohodu bez dozoru, ale najednou zjistil, že pravidla a napomínání jsou všude podobná. Ani prázdniny na vesnici nejsou jen o neomezené volnosti.
Dodnes se na tu historku v rodině smejeme. A tetě Martině jsme pak s úsměvem poradili, že by měla domů zajíždět častěji. Já jsem si z téhle historky vzal, že každý má svůj pohled na pořádek a výchovu a že i prázdniny člověka můžou ledacos naučit.
