Knoflíček? Já jí říkám Stromečka. Celé ráno tu dnes pobíhala. Hned bylo vidět, že se ztratila. A pak si mi lehla k nohám. No, strčil jsem ji do auta, aby mi tu v té zimě nezmrzla, chudinka, usmál se muž…
Táňo, jak můžeš mít pořád takovou smůlu? Kolikrát jsem ti říkala, že Honza pro tebe není! kárala maminka Taťánu.
Žena stála s hlavou sklopenou. Přestože jí nebylo ještě ani osmatřicet, cítila se jako školák, který donese domů pětku.
A bylo jí strašně líto a smutno sama sebe, svého nevydařeného manželství a své malé dcerky. Vždyť právě před svátky, které měly být plné kouzelného očekávání, zůstaly bez hlavy rodiny.
Odcházím, procedil Honza sobotního večera. Taťána nejprve ani nepochopila, co tím její muž myslí.
Odcházíš… kam? zeptala se automaticky a před něj postavila talíř horkého bramborového guláše.
Ty jsi vážně z jiného světa, Táňo. Jsi tak naivní! Jak jsem s tebou mohl vydržet tak dlouho? protočil oči Honza dramaticky.
Taťána nestačila nic říct, a Honza začal vysvětlovat:
Už nemůžu dál! A k tomu tvoje věčně kňučící fena. Dcera pořád nemocná. Žádná romantika, Táňo. Podívej se na sebe. Jak vypadáš? dokončil Honza svoji ledovou řeč.
Táňa se pokusila zahlédnout svůj vystrašený odraz ve skle kredence, ale slzy začaly téct samy od sebe a ona tak zůstala stát uprostřed kuchyně sama.
Honza nesnášel slzy. Smutně pohlédl na guláš, odešel od stolu a šel si sbalit věci…
Fenečka Knoflíček, vycítíc neštěstí, poskakovala Táni u nohou, naříkala a snažila se ji utišit.
Aspoň se konečně vyspím bez toho věčného kňučení, řekl Honza u dveří s taškou přes rameno.
Honzo, a co Eliška? zašeptala Táňa s představou, jak to raní jejich pětiletou dcerku, která teď klidně spala v sousedním pokoji.
Něco jí vymysli! Vždyť jsi máma, ne? odbyl ji muž a za naříkání Knoflíčka opustil byt…
Táňa celou noc proseděla v kuchyni, svírala knoflíčka v náručí a fenka ji olizovala, snažila se ji podpořit. Dobře chápala, že se stalo cosi zlé.
Několik dní nevěděla Táňa, jak to má mámě oznámit. Ta občas volala, ptala se, jak se daří. Táňa rychle odpovídala, že vše v pořádku, a hned vypínala telefon.
A co práce? Našla jsi něco? Jestli tě ten Honza, budižkničemu, opustí, nebudeš mít ani na rohlíky! rozčilovala se maminka, když Taťánu navštívila.
V tu chvíli Táňa povolila a rozplakala se, vysvětlila, že nikdo ji na pohovor nezval a že Honza už je dávno pryč.
Maminka jen chvíli vrtěla hlavou, nebyla na takový zlom připravená.
Vždyť to bylo jasné hned od začátku. Pět let žijete spolu, dítě máte, a tvůj věrný ani svatbu nezařídil! nadávala.
Těžko se dívala na svou dceru i vnučku.
A co budeš teď dělat? zeptala se nakonec tiše.
Táňa pokrčila rameny:
Něco vymyslím. Půjdu dělat chůvu do školky k Elišce, řekla odevzdaně.
Na platu chůvy dlouho nevydržíte… A pejsek taky něco stojí, uzavřela maminka, která psi nikdy neměla ráda. A Knoflíček, kterého Táňa kdysi našla na ulici, jí doslova lezl na nervy.
Chtěla ještě něco říct, ale všimla si, jak těžko Táňa zadržuje slzy.
Tak už neplač. Pomůžu ti. A když bude třeba, postrážím i Elišku, snažila se ji utěšit…
Uteklo další týden.
Taťána se opravdu do školky dostala a teď ráno vyrážely s Eliškou spolu. Holčička byla šťastná.
Maminko, vezměme Knoflíčka do školky jako pomocníka! Babička pořád brblá, že už ji bolí nohy, a Knoflíček by ti pomáhal mýt talířky a hlídal nás o poledňáku, smála se Eliška.
Táňa se smála a objímala dceru, ale v očích měla smutek, kdykoliv Eliška přišla s další otázkou:
Maminko, kdy se táta vrátí? Stihne to do Vánoc?
Pravdu jí nikdy neřekla. Vyprávěla něco o služební cestě. Volala Honzovi a prosila ho o návštěvu. On ale jen suše odpovídal:
Táňo, nepleť se mi do života. Řekni Elišce, že jsem tajný agent a mám důležité poslání. Vrátím se někdy. Hotovo, řekl a ještě se zeptal, zda náhodou nenašla jeho kravatu doma.
Kde já ji asi tak najdu? Jak mám slavit silvestr? posteskl si a zavěsil.
Táňa se zahloubala. Netušila, jak sama Vánoce oslaví. Nebo co vlastně říct Elišce.
Pak to přišlo nečekaně. Babička vedla Elišku na kontrolu k lékaři, holčička byla nemocná, ale už se zlepšovala. Povídaly si a najednou se zpoza rohu vyloupl Honza.
Táto! Tati, jsi zpátky? rozběhla se k němu Eliška s rozzářenýma očima.
Muž sebou trhl, usmál se a tiše oznámil, že se s maminkou už nebudou vídat. Rychle pak odešel po svém.
Možná se někdy ještě zastavím, zamumlal.
Eliška jen strnule zašeptala:
Už nemusíš, tati.
A večer zase dostala horečku. Za dva dny přišel k nim domů doktor.
Eliška nechtěla s nikým mluvit, uzdravovat se jí nechtělo.
Asi je to z toho stresu, řekl lékař, když se dozvěděl, co se děje.
Táňa se obviňovala:
Měla jsem jí to říct rovnou… Je chytrá, všechno by pochopila, posteskla si matce. Ta jen mlčky vrtěla hlavou…
Za dva dny se stalo další neštěstí. Babička šla s Knoflíčkem ven a protože spěchala, nevzala ji na vodítko. Fenečka se zasekla, když na ni zvýšila hlas, otočila se a utekla.
Tak si klidně zmrzni venku, když mě nechceš poslouchat! vydechla nahlas a zamířila domů za vnučkou s léky.
Eliška se po zprávě, že Knoflíček zmizel, zcela uzavřela. Marně ji Táňa utěšovala a slíbila, že pejska najde. Holčička byla neústupná:
Až se Knoflíček vrátí, pak budu jíst i pít, zamumlala a obrátila se ke zdi.
To máš z toho tvýho rozmazlování, Táňo. Holka ti přerůstá přes hlavu. Já ti to říkala… začala matka.
Lepší by bylo, kdybys hlídala Knoflíčka a ne mě vychovávala, rozčílila se jinak tichá Táňa.
Já to pro vás přece dělám! urazila se maminka a odešla.
Táňa zůstala opět sama. Večer dlouho bloumala venku kolem domu.
Eliška konečně usnula ve své postýlce. Táňa stále doufala, že Knoflíček najde cestu domů. Ale nebylo tomu tak. Promrzlá se vrátila do bytu a upadla do neklidného spánku…
Eliška se ráno sama vzbudila:
Maminko, měla jsem tak krásný sen o stromečku! Našli jsme Knoflíčka, když jsme ho ozdobili! oznamovala nadšeně.
Táňa se smutně usmála. Na stole stála malá umělá jedlička. Blížily se Vánoce, a dělaly, co mohly, aby v sobě našly trochu radosti.
Eliška však trvala na tom, že musí být opravdový stromeček, veliký, vonící.
Pak se určitě Knoflíček vrátí, přesně jak ve snu! plakávala.
Táňa vzdychla. Na živý stromek samozřejmě neměla peníze, zůstalo jí jen pár stokorun. Volala matce, ale ta odmítla přijít:
Ta tvoje fena ti je dražší než vlastní máma! Zamysli se nad tím, prohlásila dotčeně.
Táňa pochopila, že spoléhat se musí jen na sebe. Výhodou bylo, že přišel víkend.
Eliška se pořád necítila dobře, většinou polehávala. Když bylo vše připravené na Štědrý večer, rozplakala se:
Nemáme stromeček, maminko. A Knoflíček už taky nikdy nebude doma, stejně jako táta…
Táňa hladila dcerku po vláskách a snažila se zadržet slzy. Poprosila sousedku, milou paní, ať pohlídá Elišku, a vyběhla do zimy…
Mrzlo, sněhové vločky vířily v bláznivém tanci. Lidé chodili s taškami a všude panovala slavnostní nálada. Taňa ale kolem sebe nikoho nevnímala. Zoufale hledala Knoflíčka.
Kam jsi, maličká, mohla utéct? šeptala a bloudila známými ulicemi.
Najednou došla ke stánku s vánočními stromky. Rozložitý chlap v beranici postával vedle několika posledních smrčků. Táňa se zastavila.
Nechcete stromek? Už jich moc nezbývá. Dám i slevu, nabízel prodavač, který už očividně spěchal domů.
Možná jeho doma už čekají. Žena dává na stůl kapra, děti vyhlížejí z okna…, problesklo Táni hlavou.
Vtom přišla mladá dvojice, koupili si jeden z posledních stromků.
Tak co, vezmete si ten poslední? Pomohu s odvozem, zkoušel to dál.
Táňa se mu zoufale podívala do očí. Peníze s sebou neměla a ani doma jí nezbylo na takový luxus.
Zrudla rozpaky a všimla si zbylých větví v přívěsu auta.
Mohla bych si vzít ty větve jestli je nepotřebujete? zeptala se tiše.
Muž pohlédl nejprve na zlomenou ženu, pak na větve.
Jen si je vezměte, samozřejmě. Počkejte, já vám je podám, nabídl a vytáhl snop větví z korby.
Táňa s vděčností vzala dar a začala vysvětlovat:
Dcera je nemocná, jen leží a pořád mluví o stromečku…a fenečka nám utekla…je to celé na nic, vůbec necítím žádné Vánoce…
Muž, na kterém bylo znát, že sám není v dobrém rozmaru, pozorně poslouchal. Také ho před pár týdny opustila manželka a stále se s tím nemohl smířit. Bolelo ho, že ho nikdo na Vánoce nečeká.
Vtom k nim přišel druhý muž:
Kolik stojí ten stromek? zeptal se a koukal po posledním exempláři.
Už je prodán. Zkuste souseda, možná ještě něco má, odpověděl prodavač.
Táňa na něj úžasem pohlédla.
Pojďte, stromek vám odvezu domů, nabídl prodavač najednou s úsměvem.
Tehdy si Táňa uvědomila, že není vůbec tak drsný, jak na první pohled působil.
Ale já nemám peníze, vždyť jsem říkala… začervenala se Táňa.
Já vím, přikývl muž.
A pak se stalo něco neuvěřitelného, co se může stát jen krátce před svátky.
Otevřel svůj náklaďáček, a na sedadle ležel schoulený spící Knoflíček. Zabalil ji do vlněného svetru a pejska ani nenapadlo, co se děje.
Ale odkud máte Knoflíčka? hlesla Táňa se slzami v očích.
Knoflíčka? Já jí říkám Stromečka. Dneska tu běhala celé dopoledne. Bylo hned vidět, že se ztratila…
A pak se mi schoulila k nohám. Tak jsem ji dal do auta, aby mi tu v zimě nezmrzla, usmál se muž.
Jmenoval se Pavel. Měl rád zvířata a skvěle vycházel s dětmi.
V bytě u Táni bylo najednou teplo a útulno. Tak jak tam dříve nikdy nebývalo. Možná za to mohly kouzelné české Vánoce, možná to jen zamíchal osud…
Těžko říct. Jisté je jen to, že nová rodina je šťastná. A Knoflíčka občas stejně někdo nazve Stromečkou.
