To je ale krásně, zašeptala Ludmila.
Ráda si ráno v klidu vychutnávala kávu, když ještě Václav spal a za oknem se teprve rozbřesklo. V těch chvílích měla pocit, že má všechno, jak má být. Práce jistá. Byt útulný. Manžel spolehlivý. Co víc si přát ke štěstí?
Nezáviděla kamarádkám, které si neustále stěžovaly na žárlivé partnery a hádky kvůli hloupostem. Václav ji nikdy nežárlil, nedělal scény. Nekontroloval jí mobil. Nevyžadoval vysvětlení každého kroku. Prostě byl vedle ní a to stačilo.
Ludko, nevíš, kde mám klíče od garáže? objevil se Václav v kuchyni, rozcuchaný po ránu.
Na poličce u dvěří. Zase jdeš pomáhat sousedovi?
Olda mě poprosil, abych mu koukl na auto. Prý něco s karburátorem.
Přikývla a dolila mu kávu. Všechno bylo tak samozřejmé. Václav pořád někomu pomáhal. Kolegové stěhování, kamarádům s opravami, sousedům s ledasčím. Můj rytíř, napadlo ji někdy s něhou. Chlap, co nemohl projít kolem cizího trápení bez povšimnutí.
To ji okouzlilo už při jejich první schůzce, když zastavil cizí paní a nabídl jí pomoc s taškami až ke vchodu. Jiný by prošel kolem, ale Václav nikdy ne.
Nová sousedka se nastěhovala pod nimi asi před třemi měsíci. Ludmila ji nejdřív přehlížela paneláky jsou samý pohyb, někdo přijde, jiný odejde. Ale Olga tak se jmenovala byla z těch žen, které přehlédnout nejde.
Smích, co zněl celým domem, podpadky klapající po schodech v každou denní hodinu. A ten hlasitý telefonát, aby ji slyšeli i sousedé o patro níž.
Představ si, on mi dnes přinesl nákup! Celou tašku! A to jsem si ani neřekla! hlaholila Olga na celý vchod do telefonu.
Ludmila ji potkala u schránek a jen se mile usmála. Olga zářila. Zářila tím zvláštním vnitřním štěstím, které mají ženy na začátku zamilovanosti.
Nový přítel? zeptala se Ludmila jen zdvořile.
Vlastně ne tak nový, zamrkala Olga spiklenecky. Ale starostlivý! Takové chlapy už neznáš. Zvládne všechno opravit, cokoliv zařídit. Sám od sebe! Dokonce mi platí i složenky.
To máte štěstí.
To je slabé slovo! Sice je ženatý, no, ale to je jen razítko v občance, ne? Hlavní je, že je se mnou šťastný.
Ludmila šla domů s podivně těžkou hlavou. Nejela jí morálka; jen ji něco v tom rozhovoru drásalo, ale nevěděla přesně co.
Ty náhodné potkání pokračovaly další týdny. Olga jako by si schválně na ni vždy počkala, aby se mohla pochlubit další dávkou spokojenosti.
Je tak pozorný! Vždy se ptá, jak se mám, co potřebuji.
Přinesl mi včera léky, když mi bylo zle a sám v noci našel otevřenou lékárnu!
A říká, že pro něj je nejdůležitější být užitečný. Prý to je jeho smysl života
V tu chvíli Ludmilu zamrazilo.
Být užitečný to je jeho smysl života.
Přesně tak Václav kdysi mluvil. Pamatuje si ta slova, když na výročí vysvětloval, proč se zase zdržel že šel pomáhat tchyni své kamarádky se zahradou.
Náhoda? Možná. Kolik mužů má komplex zachránce, že.
Ale pak přicházely další podrobnosti. Nosit jídlo bez žádosti? Václav dělával totéž. Opravovat všechno vlastníma rukama.
Ludmila ty myšlenky odháněla. Blbosti, paranoia. Nemůže přece podezřívat muže jen podle řečí cizí ženské.
Jenže Václav se změnil. Ne hned, pozvolna. Začal na chviličku odcházet a vracel se až po hodině. Mobil nosil i do koupelny. Odpovídal úsečně a s podrážděním.
Kam jdeš?
Zařídím si něco.
Co?
Ludko, nech toho výslechu
Přitom vypadal šťastný. Naplněný jako by někde jinde konečně dostal dávku té potřebnosti, která mu doma chyběla.
Jednou večer se zase chystal odejít.
Potřebuju pomoct kolegovi s papíry.
V devět večer?
Kdy jindy? Přes den maká!
Ludmila už se nehádala. Podívala se z okna, ale Václav z domu nevyšel.
Oblékla bundu, klidně a beze spěchu sešla po schodech dolů. Ke známým dveřím v přízemí.
Stiskla zvonek. Nepřemýšlela, co řekne; žádné výčitky nepřipravovala. Jednoduše zazvonila a čekala.
Dveře se otevřely téměř okamžitě, jako by to někdo čekal. Olga stála v krátkém hedvábném župánku, s vínem v ruce, a její úsměv rychle zmrznul, když ji poznala.
Za ní ve světlé předsíni stál Václav. Bez trička. S mokrými vlasy nedávno po sprše. Vypadal tam jako doma.
Narazili na sebe pohledy. Václav ztuhl, otevřel pusu a zkameněl. Olga střídavě koukla na jednoho i druhého, ale neuhnula, nezačala fňukat. Jen pokrčila rameny s línou lhostejností.
Ludmila se otočila a šla nahoru po schodech. Za zády zaslechla spěšné kroky a hlas: Ludko, já ti to vysvětlím Ale domů ho už nepustila.
Ráno přišla paní Marie, Václavova maminka. Překvapení to nebylo samozřejmě že jí syn už stačil vše vylíčit po svém.
Ludo, jsi přece rozumná! posadila se pohodlně v kuchyni. Chlapi jsou jak děti! Musí mít pocit, že jsou hrdinové. Ta tvá sousedka byla chudák, potřebovala pomoct, a to tvůj Vašík on má zlaté srdce!
A taky je hrdina v její ložnici to myslíte?
Paní Marie se zamračila, jako bych řekl něco nevhodného.
To nemusíš tak hrotit! Vašík je hodný kluk, pomáhá lidem. To není zločin. No, nechal se unést To se stává. Můj nebožtík taky, pokynula rukou v neurčitu. Hlavně, že je rodina. Vydržíš a zvykneš si! Jsi chytrá ženská, Ludo. Neznič si život kvůli hlouposti.
Díval jsem se na ni a v duchu viděl všechno, čím jsem nikdy nechtěl být. Přizpůsobivá. Trpělivá. Ochotná přehlížet cokoliv, jen abych si zachoval iluzi rodiny.
Paní Marie, děkuji za návštěvu, ale musím být chvíli sama.
Odešla uražená a stačila ještě něco zamumlat o dnešní mladé, co neumí odpouštět.
Večer se Václav vrátil. Plížil se bytem jako provinilý kocour, oťukával terén, snažil se mě chytit za ruku.
Ludko, není to tak, jak to vypadá. Jen potřebovala opravit kohoutek, pak jsme si povídali a byla tak nešťastná, sama
Byl jsi nahý.
Polil jsem se vodou! Při opravě! Půjčila mi triko, a ty ses zrovna objevila
Dívala jsem se na něj a divila se, jak jsem doteď přehlížela, že lhát prostě neumí. Každé slovo tahal z paty, každý pohyb panikeroval.
Hele, i kdyby no dobře, bylo tam něco. Ale to přece nic neznamená! Já tě miluju! Ona je prostě nu, rozptýlení. Hloupůstka. Slabost chlapa.
Posadil se ke mně na pohovku, chtěl mě obejmout.
Nechme to být, jo? Nebudu to dělat. Přísahám. Už mě stejně štve. Pořád něco chce, pořád si stěžuje
A tehdy mi došlo, že to není lítost. Jen strach, že ztratí pohodlí. Že zůstane u ženy, která ho skutečně potřebuje, místo té, co mu jen dovolí hrát hrdinu podle jeho not.
Podávám žádost o rozvod, řekla jsem klidně, jako bych sděloval, že jsem vypnul troubu.
Cože? Ludo, zbláznila ses? Kvůli jedné chybě?!
Vstala jsem, šla do ložnice, vytáhla cestovní tašku. Začala balit dokumenty.
Za dva měsíce jsme měli rozvod za sebou. Václav se odstěhoval k Olze, která ho vítala s otevřenou náručí. Brzy z těch náručí zbyly jen seznamy: Opravit. Přinést. Zaplatit. Zařídit. Pomoci.
Já jsem to slyšel náhodou od společných známých. Jen jsem přikyvoval bez škodolibosti. Každý dostane, co si zaslouží.
Pronajal jsem si malý byt na opačném konci Brna. Každé ráno jsem si v tichu dopřál kávu a nikdo se mě neptal po klíčích od garáže. Nikdo neodcházel na minutku a nevracel se s cizím parfémem. Nikdo mě nenutil být trpělivou a pořád pohodlnou.
Je zvláštní myslel jsem, že to bude bolet. Že mě strhne smutek, opuštěnost, lítost. Ale přišlo něco jiného úleva. Jako když po letech sundáte těžký kabát a zjistíte, jak se vám volně dýchá.
Poprvé v životě jsem patřil jen sám sobě. A to bylo lepší než jakákoliv jistota.
