Alenko, mohla bys skočit do obchodu pro chleba? pohled pětačtyřicetileté maminky, která už měla trošku mléko pod boudou, nebyl schopný zaostřit na hubenou postavičku sedmileté holčičky. Ta jen polkla naprázdno při představě čerstvého chleba.
Jasně, mamko
Alenka poslušně vyčkávala, až dostane nějaké ty koruny, za které jí paní prodavačka Jarmila v místní celonoční večerce, s funěním a pozvednutým obočím, prodá bochník chleba. Někdy jí dokonce tajně vrazila do dlaně mléčnou čokoládku nebo hrst karamel.
Takovou princeznu tu vychovávaj ti pijáni lamentovala Jarmila, usrkávajíc levné rozpustné kafe.
Alenka, nedýchajíc ten rajský pach křupavé kůrky, pelášila domů. Když byla hodná, maminka jí vždycky utrhla kousek kůrky, na kterou pak položila dvě, někdy i tři tučné sardinky ve sladkém oleji, který nasákl do střídky. Alenka jedla pomalu, s rozkoší a střídmostí, protože podle počtu lahví na stole bylo jasné, že jiná večeře nebude. Teď jen nenápadně zmizet a vyhnout se pohledem rodičům, jinak by mohla schytat jednu výchovnou. Naposled jí táta praštil tak, že jí ještě dva dny zvonilo v hlavě a nos jí občas krváciv.
Alenka vyklouzla z vchodu. Ještě jí zbyla čtvrtka chleba a celá rybička. Venku bylo nečekaně ticho, slunečný jarní večer, kolem takřka nikdo. Z okna některého bytu zněla veselá muzika a dvě čokoládové bonbóny hřály v kapsičce jako poklad. Bylo jí tak dobře. Dnes vážně nevadilo courat sem a tam, a kdyby něco, vždycky mohla za Jarmilou. Ta nalije kafe se smetanou, přidá kupu cukru a nabádne, ať chvilku posedí. Alenka šla, obdivujíc nasvícená okna a snila, že jednou bude mít opravdovou kamarádku. Pohár štěstí by byl naplněný byla by komu svěřit tajemství, myšlenky, nebo jen mlčet a bloumat, když se domů jít nedá. Najednou ji zarazil tichounký nářek, který vycházel z křoví u popelnic. Nakoukla do hromady smradlavých hadrů. V rozedrané krabici od bot sedělo špinavé, maličké mourovaté koťátko a tiše naříkalo. Alenka natáhla ruku; kotě ovonělo její prsty a hned začalo horlivě olizovat zbytky sardinkového oleje. Alenčina ruka se od smíchu třásla.
Ty jsi hladové, co? Podívej, co mám! vítězoslavně položila před kotě celou rybičku a rezignovaně strčila zbytek chleba do pusy.
Jez, máš to pro sebe.
Hladové kotě se s chutí pustilo do hostiny, vrnělo a syčelo, když se jej Alenka pokusila pohladit.
Pomalu, přece! Když sníš moc najednou, bude tě bolet bříško. Taky už to znám, povzbudila ho.
Víš co? Vezmu si tě domů, budu ti říkat Mourek. A vždycky se s tebou rozdělím o jídlo, popadla lehounké klubko a schovala si ho za halenku.
Žlutá světla lamp jako květnová med udělala z chodníku zlatý koberec, po kterém šla malá holka, brebentila směrem k mňoukající hlavičce, která vykukovala z kabátku.
***
Doma vládl klid. V kuchyni byly jen prázdné lahve, špinavé talíře a přetékající popelník. Kotlík hučel a hodiny vesele odtikávaly čas. Alenka usedla na židli a koťátko posadila na stůl. Zvíře stáhlo ocas a očichalo prázdnou sklenici.
Fuj! Mourku, tohle neber do tlamičky, to je jed. Ještě by z tebe byl pijan a už bychom si nikdy nenotovali, vzala kotě do náručí a přitiskla k tváři. Kotě spokojeně zavrnělo a opřelo se jí packami o nos, jako by říkalo: Neboj, jsme v tom spolu.
Tu noc spala Alenka sladce něco krásného se jí zdálo, mělo to chutě banánové zmrzliny a koblih s višněmi. Mourek se stočil pod její bok a předl ukolébavky v kočičí řeči.
Ráno, když tátu přešla kocovina, začal řvát a chtěl, aby to zvíře z domu zmizelo. Mamka seděla s mokrou utěrkou na hlavě, dým v ložnici, a chraplavě poprosila Alenku, ať vezme kotě někam pryč, pro jistotu. Alenka, polykajíc hořké slzy, seděla s Mourovatým v rukách u baráku. Netušila, kam by ho měla dát, srdce jí nechtělo dovolit ho zase vyhodit ke smetí. Rozplakaná se dobelhala za Jarmilou a s knedlíkem v krku jí všechno vysypala. Žadonila, jestli by se u ní Mourek nemohl schovat, slibovala, že bude docházet, krmit i vychovávat. Dobrosrdečné prodavačky nemohly říct ne. Mourek dostal starý svetr a uříznutý kýbl od majonézy jako pelíšek.
Celé jaro a léto Alenka běhala ke svému Mourkovi, vždycky ulomila kousek bochníku, doma si samozřejmě vysloužila několik pohlavků, ale kdo by něco takového řešil, když má opravdového kámoše? Alenka se Mourovi svěřovala se vším, co jí štvalo nebo těšilo. Mourek se rozvalil na jejích hubených kolínkách, přivíral lila oči a vrněl, až to dunělo v regálech. Jednou, když Jarmila dohráblala zbytky oběda do Mourovy misky, zarazila se a vydechla:
Propána, takový oči jsem ještě neviděla! Podívej, Olgo, vždyť on má snad skleněné! A obě prodavačky obdivovaly pohled plný lidského pochopení, zatímco Mourek už jen spokojeně mával ocasem, napasovaný v rohu kouta.
Na podzim se z Moureka stal opravdový krasavec. Velký, obrazový kocour s pohádkovýma očima. Všichni si ho chtěli vzít domů, ale on se cizích lidí štítil a čekal jen a pouze na svou malou paničku.
Jednou se Alenka neukázala celý týden. Nepřišla ani pro chleba, ani za Mourkem. Jarmila byla nervózní, jestli není holka nemocná. Nakonec Alenka přece jen vtrhla do obchodu. Na tvářích jí svítily žluté modřiny, na rtu se skvěla strupatá rána. Na vyděšené pohledy odpověděla úsečně:
Spadla jsem.
Za krámkem se s tvářičkou vtisknutou do Mourova kožichu dlouho svěřovala svému kamarádovi. Nakonec na něm v náručí usnula. Jarmila ji opatrně přenesla na starý gauč, přikryla dekou a šla volat místnímu policajtovi, panu Novákovi. Ten ale jen krčil rameny. Těžko se to dokazuje, a dělat bordel s těmahle alkoholikama nechce nikdo, povzdechl si. Jarmila se v slzách v duchu rozhodovala, že kdyby měla vlastní dceru, chtěla by, aby byla přesně jako Alenka.
Mourek znepokojeně kroužil kolem gauče, očichával Alenčinu tvář, až se nakonec ztratil. Holka tam prospala celou noc a nikdo ji nehledal. Ráno ji Jarmila nakrmila chleba s máslem a osladěným čajem a pak jí svěřila do péče tety Olgy, zatímco sama šla něco důležitého vyřídit. Na schodech jí zastavil pan Novák.
Stůj, kam běžíš? Máme tu vraždu, radši tam nechoď. Jo a neviděla jsi v noci Alenku?
Jakože koho zabili? vyhrkla Jarmila.
No, její rodiče. Hledáme ji, báli jsme se, že ji taky odvezli.
Je v obchodě, jen spala u nás. Ale kdo je zabil?
Nejspíš to mezi sebou vyřídili sami ožralové. Hele, můžeš si tu malou na pár dní nechat? Než se najdou příbuzní, aby neskončila v děcáku. Počkej, až přijdou papíry, stejně se vždycky vynoří nějaká teta.
Jasně, není problém srdce jí poskočilo radostí. Poprvé jí nebylo líto Alenčiných rodičů a rozběhla se zpátky do obchodu.
Domluvily se s Olgou, že Alence neřeknou, co se stalo. Prý maminka souhlasila, že může u tety Jarmily pobýt. Alenka byla štěstím bez sebe a prosila, jestli ji naučí kasu. Od toho dne zmizel i Mourek. Holka ho volala, hledala u všech popelnic, miska v koutě zůstávala netknutá.
Jarmila se holky ujala a bála se dne, kdy jí ji vezmou. Nakonec se rozhodla na opatrovnictví. Vyknutá, odmítli ji. Že je svobodná, bez muže, noční směny, nedostatečný plat a Jarmila se propadala do deprese, ale zase zkusila další měsíc. Tak uplynuly dva. Alenka si zvykla, naučila se dělat smažená vajíčka, hláskovat slabiky a uklízet, aby udělala radost své nové skoro mámě.
Když padl první sníh, zrovna 3. listopadu, oslavila Alenka osmé narozeniny. Sfoukla parafínové dortové svíčky na medovníku z obchodu a slavnostně řekla Jarmile: Chtěla bych, abys vždycky byla moje maminka a abychom zůstaly spolu!
To si přeji taky, Alenko, zašeptala Jarmila.
Zaklepání na dveře. Nikoho nečekaly, proto je překvapil mladý elegantní muž.
Dobrý den, přijel jsem jako zástupce odboru sociální péče města Brna. Dostaly se ke mně vaše žádosti, přijel jsem se osobně seznámit, podal ruku.
Pojďte dál, vybídla ho Jarmila do kuchyně.
Dáte si čaj? Teta Jarmila má ten nejlepší tropický ochutnejte, nic lepšího neznáte! dotěrně mu postavila Alenka hrnek pod nos.
A tohle je tvůj dort? usmál se.
Jop! Už je mi osm. Příště už půjdu do školy!
Škola je základ, a jak se ti tu žije, povídej! napil se.
Dobre! rozsvítily se jí oči.
Dlouho si povídali, jedli dort a popíjeli Lipton s tropickými příchutěmi. Holka a pán v drahém saku. Jarmila seděla s opřenou hlavou o dlaň a najednou jí bylo teplo na duši.
Bohužel, musím jít, vstal muž. Z aktovky vytáhl složku.
Tady máte všechny papíry, paní Jarmilo. Zítra s nimi běžte na soud, tam vám poradí, co a jak. Nebojte, projde to hladce. A Alenku si pak budete moct vzít domů natrvalo.
Opravdu? Jarmile spadl kámen ze srdce, chvíli nevěděla, co říct, zatímco Alenka omotala muži ruce kolem krku a šeptala: Děkuju! Děkuju! Děkuju!
Děkuju sotva ze sebe vypravila Jarmila a bojovala se slzami.
Dávejte na ni pozor, řekl muž a jeho oči jeho oči byly hluboké, lila barvy, plné tepla a pochopení.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
