Zuzanko, zašla bys prosím do obchodu pro chléb? zamlžený pohled pětačtyřicetileté ženy nedokázal zaostřit na hubenou postavičku sedmileté holčičky, která hltavě polkla při pouhé zmínce o chlebu.
Samozřejmě, maminko
Dívka poslušně čekala, až jí matka podá pár korun, za které jí prodavačka z večerky, teta Lída, mezi povzdechy prodávala bochník chleba. Občas jí do hladového dlaně podstrčila tabulku mléčné čokolády nebo hrst bonbonů.
To je neštěstí, z takového dítěte! Taková zlatá holka, a vyrůstá v tomhle lamentovala Lída, usrkávala rozpustnou kávu a dívala se za Zuzanou.
Zuzka, snažíc se nevnímat omamnou vůni čerstvé kůrky, utíkala domů co jí nohy stačily. Byla-li hodná, maminka vždycky ulomila kousek kůrky a navrch dala dvě tři tučné šproty, ze kterých kapalo sladké máslo, vpíjející se do střídky. Holčička si vychutnávala své vzácné sousto pomalu, velice opatrně kousala a pečlivě žvýkala. Podle počtu lahví doma čekali dnes návštěvu, a tak jinou večeři nečekala. Teď bylo hlavní, vyšplíchnout se z bytu bez povšimnutí, jinak by mohlo přijít i pár facek. Minule ji otec uhodil tak silně, že ji dva dny bolela hlava a z nosu jí sem tam tekla krev.
Zuzana vyšla z paneláku. Stále měla čtvrtku chleba a celou rybičku. Venku bylo ticho, i když jaro hrálo teplými barvami a vzduch byl svěží. Lidi téměř nikde, v dálce hrála veselá hudba a v kapsičce měla dvě čokoládové pralinky na později. Bylo jí dobře. Nebyla zima dalo se toulat ulicemi, a kdyby bylo nejhůř, mohla by za tetičkou Lídou; ta by ji pohostila kávou se smetanou a cukrem. Zuzka si pomalu prohlížela světla v oknech a snila, že by chtěla mít kamarádku. Pak by byla šťastná. Měla by s kým sdílet tajemství, sny, nebo prostě jen mlčet, když domů nemůže. Náhle ji zastavil tichý naříkavý zvuk z keřů u popelnic. Opatrně nahlédla do hromady špinavých hadrů. V roztrhané krabici od bot sedělo malé mourovaté kotě a tichounce mňoukalo. Zuzanka k němu vztáhla ruku a kotě ji hned očichalo. Vůně rybiček ho probudila k životu, začalo jí olizovat prsty. Holčička se rozesmála.
Ty máš asi hlad, viď? Podívej, co mám! slavnostně položila před kotě celou rybičku a zbytek chleba si nacpala do pusy.
Tak pojď, jez.
Budoucí dravec se s chutí vrhl na hostinu, přitom spokojeně předechl a syčel, když ho chtěla pohladit.
Pomalu, opatrně, ať tě nebolí bříško, víš, to já už znám pousmála se na něj.
A víš co? Vezmu si tě k sobě, budu ti říkat Mourek a vždycky se s tebou rozdělím o jídlo. Zvedla chlupaté klubíčko a položila si ho do náruče.
Žlutá světla lamp osvětlovala chodník, po kterém šla malá holčička a švitořila s vystrčenou kočičí hlavičkou u límce bundy.
***
Doma bylo ticho. V kuchyni stály prázdné flašky, špinavé talíře a přeplněný popelník. Hlučně vrčel kotel, hodiny tikaly bez starostí. Zuzana usedla na židli, kotě posadila na stůl. To zvědavě očichalo prázdnou sklenici.
Fuj! Moure, to není nic pro tebe. Je to odporné, nechci, abys to taky chtěl pít každý den, to už bys nemohl být můj kamarád! vynesla kotě do náruče, láskyplně ho objala. Ono spokojeně zamručelo, ťapkami ji objalo za krk, jako by ji ujišťovalo: Neboj, spolu to zvládneme!
Tej noci Zuzka spala sladce jako nikdy. Zdál se jí nádherný sen o banánové zmrzlině a buchtách s višněmi. Mourek se jí schoulil do klína a tiše jí broukal kočičí ukolébavky.
Ráno ale otec kocoura zahlédl a začal zuřivě řvát, že ta mrcha už se doma nesmí ukázat. Matka s cigaretou na rtech a mokrým ručníkem na hlavě jen zachroptěla: ať ho odnese ven pro jistotu.
Dívka s polykáním slz seděla před vchodem, Mourek jí chránil v dlaních. Nevěděla, kam ho dát, a na smetišti kamaráda nechat nechtěla. S pláčem se vydala do večerky za tetičkou Lídou. Tam rozčileně všechno vyklopila a dožadovala se, aby si Mourečka mohla nechat, že se o něj bude starat a každý den ho bude chodit krmit. Lítostivé prodavačky jí nemohly říct ne Mourek zůstal žít ve skladu obchodu. Dostal starý svetr a ustřižený lavor od majonézy jako pelíšek.
Celé jaro a léto Zuzka chodila za Mourečkem, vždy odlomila kousek z koupeného chleba a doma za to dostala často výprask. Ale co na tom, měla přece opravdového přítele. Mohla s ním všechno sdílet, povídat si celé hodiny. Mourek se vždy schoulil do jejího klína a mazlivě přístával se zavřenýma fialovýma očima. Teta Lída občas přinesla zbytky jídla, jednou si kocoura prohlédla a zvolala:
No podívej, Olo, už jsi viděla takového kocoura? Koukej na ty oči, to snad není možný!
Kocour spokojeně vrněl, na děti i dospělé se ušklíbal a věrně čekal jen na svoji malou Zuzanu.
Na podzim z Mourečka vyrostl opravdový fešák. Kupující si ho často chtěli odnést, ale kocour vždy ustoupil a čekal jen na Zuzanku.
Jednoho dne Zuzka dlouho nepřicházela, ani pro chléb, ani za kocourem. Teta Lída už si začala dělat starosti, jestli holka není nemocná. Nakonec přišla. Na bílých tvářích žloutly modřiny, na puse byla ošklivá strupatá rána. Na udivené pohledy prodavaček jen krátce odsekla:
Spadla jsem.
Za obchodem, tváří zabořenou do měkkého kocouřího kožichu, dlouho Mourečkovi šeptala všechna svá trápení. Tak tam i usnula, objímajíc velkého pozorného kocoura. Teta Lída ji potichu přenesla na starou pohovku ve skladu, přikryla ji dekou a pak zavolala místnímu policistovi, panu Novákovi. Ten však jen povzdechnul, že dokázat týrání bude těžké, a že s těmi ožralci se dohadovat nechce. Lída plakala bylo jí holčičky až u srdce líto. Vlastní děti neměla, a mockrát už si přála mít takovou dcerku.
Mourek nervózně kroužil kolem pohovky, očichával Zuzančinu tvář, ale pak náhle zmizel. Celou noc spala dívka v obchodě, nikdo ji nehledal. Ráno jí teta Lída udělala čaj se sladkým rohlíkem a řekla, ať zatím s tetou Olgou pohlídá obchod, že si potřebuje někam odskočit. Zuzka ráda souhlasila, žena pak rozhodně vyrazila za jejími rodiči. U vchodu ji ale zastavil pan Novák.
Nelez tam, je tam vražda. Hledáme malou Anohovou, neviděla jsi ji dnes v noci?
Zuzku? A kdo kdo zemřel? vyhrkla Lída.
Rodiče. Kdo ví, asi se zase opili a pobili. Musíme najít holku, aby nešla do děcáku. Necháš ji u sebe pár dní, než to vyřešíme? Jinak se hned najde nějaká teta, co si ji vydupne jen kvůli papírům.
Samozřejmě, srdce jí poskočilo radostí. Z Katčiných rodičů jí ani nebylo líto. Spěchala zpátky do obchodu.
S Olgou se domluvily, že Zuzaně o smrti nic neřeknou a navodí dojem, že má dovolenou u tety Lídušky. Zuzka byla nadšená, chtěla se naučit pracovat s kasou.
Mourek se od toho dne už neukázal. Ač ho Zuzana dlouho volala u popelnic, kotě bylo pryč. V misce zůstávalo jídlo netknuté.
Teta Lída se o Zuzku starala, bála se chvíle, až jí ji odeberou. Rozhodla se podat žádost o osvojení. V úřadu jí ale vždy odmítli: prý není vhodná sama, neprovdaná, pracuje v noci. Lída se vždy sesunula v sobě, ale pak nabrala odvahu a za měsíc se zkoušela znova. Dva měsíce utekly rychle. Zuzka si zvykla, naučila se vařit míchaná vajíčka, slabikovat, uklízet, aby tetu Lídu potěšila.
Když začal padat první sníh, 3. listopadu, slavila Zuzka osmé narozeniny. Sfoukla světýlka na medovém dortu z večerky a v očích jí jiskřilo, když řekla:
Chci s tebou žít napořád, a chci, abys byla moje maminka!
To je i můj největší sen, Zuzanko, zašeptala Lída.
Zazvonil zvonek. Návštěvu nečekaly. Ve dveřích stál mladý důstojný pán.
Dobrý den, jsem z oddělení sociální péče města Brna. Přišly mi Vaše žádosti i všechny dokumenty, tak jsem Vás chtěl poznat osobně, podával ruku tetičce Lídě.
Pojďte dál, to je překvapení, pozvala ho.
Dáte si čaj? Máme výborný, s příchutí tropického ovoce. Takový jste určitě nepil! nabídla Zuzka s úsměvem hrnek.
Děkuji, rád ochutnám. To jsi ty pekla ten dort? usmál se pán.
Ano! Už mi je osm. Příští rok půjdu do školy!
Škola je důležitá. Tak jak se ti tu žije? Povídej! usrkl čaje.
Dobře, rozsvítila se Zuzka…
Dlouho si povídali u kuchyňského stolu, jedli dort a popíjeli čaj. Malá holka, mladý úředník a žena, která naslouchala s láskou v očích.
Ale, musím už jít, povstal muž. Vytáhl tlustou složku.
Paní Lído, zítra zajdete s těmito papíry na Okresní soud, tam Vám poradí, co dál. Soud už je jen formalita. Můžete si vzít Zuzanku domů.
Vzít? Lída se dojala, nevěděla, co říct. Zuzka radostně objala mladého pána.
Děkuju, děkuju, děkuju!
Děkuji, zašeptala Lída se slzami v očích.
Opatrujte ji, obrátil se pán ke dveřím. Lída se zarazila v jeho očích spatřila tu známou bezednou fialovou něhu a pochopení
A tak Zuzka našla domov, kde už nebyl žár zloby a alkoholu, ale místo, kde stačilo otevřít srdce tomu, kdo to opravdu potřebuje a třeba právě tím změníš celý jeho svět.
