Kardiolog František Brouček přijel do lázní na odpočinek. Rozhodl se oholit se a večer si zajít mezi lidi. Přeci jen, když je někomu přes čtyřicet, měl by už chodit mezi společnost. Jemu už bylo přes šedesát ale kdo by to poznal?
Náhle do pokoje vtrhla paní, kterou lze popsat jen tehdy, pokud máte dovednosti z Akademie výtvarných umění v Praze. Na takové ženě by bylo vhodné pořádat přednášky: ukazovat na ni ukazovátkem a říkat: Žena se skládá z
Vykřikla, jaké je štěstí, že právě uznávaný kardiolog pobývá zrovna tady! Zrovna nyní veze správce nemocného do procedurální místnosti. Lázeňský kardiolog je mimo lázně, neboť infarkt si na půlnoc nikdy čas neplánuje. A právě v těchto chvílích v lázních odpočívá pověstný kardiolog
Brouček ucítil, že slečna už přešla do druhého kola. Není cesty uniknout. Tahle žena měla nejmíň metrák a půl, a přímo prostřed tváře zářila rudá rtěnka, jako by to byla pečeť svaté inkvizice na vápenci. Tyhle ženy své neodloží. Nemělo smysl vysvětlovat jí, že i kdyby byl Brouček zázračným doktorem, s asistenturou hospodáře a zdravotní sestry v kostýmu Svůdného Sněhuláka je bezmocen.
A tak František dorazil do procedurálního, kde už stál správce s šíleným výrazem a pojízdné lehátko. Na něm ležel, polámaný zdravotní kartou, malátný vousatý muž. Vypadal jako sedmák s hlavou dřevorubce taková stavba těla obvykle patří starším vědeckým pracovníkům.
Blouzní, hlásil správce. Pořád říká růže, růže. Myslí, že je ve květinářství.
Zdravotní sestra měřila nemocnému tlak a hlásila, že to s ním nevypadá dobře. 70 na 50 a i to prý pořád klesá. To prý vůbec není tlak, to jsou obvody jejích paží a stehen, pověděla a hlasitě se rozesmála. Broučka zamrazilo. V kartě se psalo, že pro tohohle pána je 180 na 100 pouhým rozcvičením.
František Brouček se rozhlížel po místnosti a po očku hledal, co je potřeba, když vtom uslyšel něco neobvyklého zdravotní sestra brečela. Zeptal se jí co se děje? Ona odpověděla, že jí je toho pána upřímně líto.
Broučkovi proběhl tělem zvláštní neklid.
Adrenalin, pojď! poručil a dezinfikoval si ruce lihem. Víš vůbec, co je adrenalin? A do čeho se nabírá?
Jé, on je mi tááák líto! kňourala sestra a opřela se o zárubeň, slzy jí tekly proudem.
Brouček si tedy sám naplnil injekci. V tu chvíli mu padl pohled na správce. Ten nikdy takovou jehlu neviděl tou by se člověk oháněl proti pirátům. Neviděl sedací část, která by při pohledu na tu jehlu ani nepocítila úlek. František si všiml, že správci se zorničky slévají ke středu. Stál tam, šedooký, kolébavý. V rohu zdravotní sestra vzlykala. Napadlo ho dát jí pohlavek, ale včas si uvědomil a když bude reflex? Tak proletí s cihlami skrz okno ze třetího patra
Nakonec si Brouček pomyslel: ať jdou všichni k čertu. Našel místo na propadlé hrudi a vpíchl jehlu. V tu chvíli správce padl jako kůl na pole.
Jééé, správce je mi líto! zaskučela zdravotní sestra.
Co to tady předvádíte?! zařval Brouček. Kde je čpavek?
Zemřou? Oni zemřou! Ach, moje oči, takovou hrůzu jsem vidět nechtěla
Na stole stála těžká litinová lampa, vylitá jako David léčí lva s angínou. Minimálně pět kilo. Brouček už dělal, že jí někoho přetáhne, aby byl klid. Nakonec to vzdal a poručil konec téhle ostudy už nebylo jasné, koho a kam léčí.
Pořádek! vykřikl. Disciplína a klid!
A vtom se pacient na lehátku posadil, aniž by otevřel oči.
Prosím vás, nedělejte tady výtržnosti, pane, pověděla přísně zdravotní sestra, položila mu dlaň na hlavu a pevně ho přitiskla k lehátku. Čpavek je samozřejmě ve skříni.
Správce byl už tak daleko, že u něj ani nešlo nahmatat puls. Z lehátka zase sklouzla vousatá ruka pacienta byl pryč. Co zas? divil se Brouček.
Dělejte masáž! zařval a tahal správce za nohu zpod lehátka.
Zdravotní sestra obracela muže na břicho, povytáhla si sukni a už se chystala přelézt lehátko.
Masáž srdce, vy sanatorní datli! zařval Brouček.
Sestra pacienta obrátila zpátky, posadila se na něj. Lehátko se prohlo, něco zavrzalo. Brouček mezitím přiložil správci čpavek pod nos a sledoval, jak se sestra zblázněně chystá pacienta rozdrtit. 150 kilo živé váhy na šedesátikilovém muži z něj vzduch uniká jako z porouchaného kompresoru.
Brouček správce vytáhl za ruku. Muž byl jak chobotnice bez jediného pravého úhlu. Za co ho člověk chytil, jiná část se vysmekla. Přitáhl jej k lehátku a posadil. Viděl, že sestra už nemocného zlomí. Zatáhl ji pryč, podal jí čpavek a posadil vedle správce. Seděli tam jako slepice. V nose vata, jednomu spadly kalhoty ke kolenům, druhé sukně zvednutá k pasu. Skvělý tým rychlé pomoci. Ani čpavek na ně nezabíral.
A vtom se pacient zase napřímil jako sedačka v tramvaji, oči pořád zavřené, hlavu pomalu otáčel směrem k lehátku. Správce to spatřil a raději padl tváří napřed ke zdi. Brouček si všiml, jak se od dotyku čela s keramickou dlažbou rozbíhají paprsky.
Prosím vás, řekl pacient, aniž by otevřel oči, už mě prosím víc neléčte
A vyprávěl toto: On je dědičný hypotoniček před sněhovou bouří se vyfukuje jak balón, v bouřce jej průvan vleče od jednoho rohu ke druhému. Nemůže za to, narodil se tak. Jeho běžný tlak je 80 na 50. Občas trochu klesne, ale šálek voňavé kávy to spraví. Rozhodně mu nepomůže, když si na něj svým těžkým údělem sedne paní s korálemi velkými jako kulečníkové koule. Už myslel, že je konec. Růženka se vrátí z toalety a bude se divit ona je nemocná, ale pohřbívat mají jeho.
Brouček cítil, jak mu šediví vlasy. Sáhl po kartě a četl: Jaroslava Růžičková. Vzpomněl si: když sem jel, říkal si třeba poznám nějakou místní dámu, trochu si zalaškujeme… i něco víc by Brouček připustil. Ale teď měl jasno stačilo.
Co to má být? ukázal sestra kartu.
Zdravotní karta, odpověděla a civěla před sebe, vata ji čouhala z nosu.
Ale to není Jaroslava, aspoň Lev Růžovič! povšiml si Brouček.
Jako ošetřující lékař jste si toho měl všimnout, osopila se na něj sestra.
Ty jedna Brouček už měl dost.
Vysvětlím to, soudruzi, vmísil se pacient. Mám tu ženu. Přinesl jsem jí kefír Šla na záchod a kartu nechala vedle mě. A zničehonic se mi udělalo slabo. Tady ten muž, který dosud vyvrací zákon, že měkčí nikdy neprorazí tvrdší, mě naložil na lehátko a přivezl. Bylo mi bídně, ale teď je mi báječně. Kdyby nebylo toho pochmurně modrého tónu, samá červená tvář dokola, mohl bych skákat radostí. O hypotenzi už nemůže být řeč. Kdybyste ke mně teď dali zapálenou sirku, proletím otevřeným oknem až do vesmíru. Takhle mám teď dobrý, stabilní tlak. Ani nevím, co mi ten odvázaný doktor píchl, ale deset let spát nebudu, což se mi hodí chci napsat další odbornou práci.
Navrhuji, ozvala se sestra, když muž s kefírem odešel, tvářit se, že jsme tu vůbec nebyli.
Brouček měl nutkání jí přece jen přetáhnout tou lampou, ale sestra byla rychlejší:
Správce beru na starost já.
Tak Brouček v lázních žádnou známost nenašel.
