Hele, musím ti povyprávět, co se mi stalo, když jsem byl minulý týden v Mariánských Lázních odpočívat. To víš, člověk po šedesátce už taky potřebuje vypnout, ale nechce to přiznat ani před zrcadlem tak jsem tam přijel s tím, že si dám relax, oholím se a večer si třeba zatančím na hudbu od Olympicu. Mezitím jsem v koupelně, holím se, když tu se mi do pokoje vřítí ženská, že jsem se lekl málem víc než u posledního EKG.
Tuhle paní kdybys chtěl popsat, potřeboval bys malíře Muchu, a to by možná taky nestačilo. Byla to pořádná ženská, nejmíň přes metrák a půl, rty natřené rudou rtěnkou, jako kdyby jí někdo lípnul na tvář razítko od založení Sokolovny. Taková, co když něco chce, tak to prostě dostane, i kdybys byl hotový kouzelník v plášti i s fonendoskopem.
Tak se na mě vrhne, jaká je to vlastně klika, že právě v tomhle lázeňském domě odpočívá slavný kardiolog jako já protože v proceduře mají prý akutní případ, hospodář zrovna převáží nemocného, a jejich domovní lékař je neznámo kde. No, půlnoc si k infarktu nikdo neplánuje, že jo.
Já už cítil, že se z té situace nevyvlíknu ženská objemná, uznávám, ale zato rozhodná, a navíc s takovou barvou na puse odebírat se zpátky ke kartáčku opravdu nešlo. Tyhle dámy nemá cenu přesvědčovat, že i kouzelníkdoktor nemůže zázraky, když má za asistenci nanejvýš hospodáře a sestru převlečenou za sexy sněhuláka.
Přesunu se do té procedury a co nevidím hospodář s šíleným výrazem, za sebou vozík. Na vozíku leží chlap jako hadrový panák, vousatý, vypadá jak když si sedmák nasazuje hlavu dřevorubce. Taková stavba těla, typická pro starší vědecké pracovníky. Blouzní, hlásí hospodář. Pořád mluví o růži, myslí si, že je v květinářství.
Sestra mu měří tlak a jen zavrtí hlavou 70 na 50, a ještě klesá. Prý to ani není tlak, to jsou spíš obvodové míry jejích paží a začne se smát, až mi šly zimomriavky po zádech. V kartě je totiž napsáno, že chlap míval 180 na 100 běžně jako rozcvičku.
Já mezitím kontroluju vybavení, hledám co je po ruce, a najednou slyším zvuky, co do procedury fakt nepatří. Otočím se sestra brečí. Ptám se, co se děje, a ona, že jí je toho chlapíka líto.
Začal jsem být trochu nervózní. Adrenalin! Připrav adrenalin, říkám, přitom si dezinfikuju ruce. Víš, co to je? V čem se to natahuje?
Sestra jen fňuká, tiskne se ke zdi a pořád opakuje, jak jí je ten muž líto.
Tak jsem si řekl, že na to nemám čas. Vzal jsem injekci sám. To bys nevěřil, co hospodář při pohledu na tu jehlu zažil v očích vykulený mnich, zřítelnice široké, prsty se mu třásly. Stál tam, šedooký, jako by čekal, kdy to celé skončí, zatímco sestra v koutě vzlykala. Napadlo mě, že by potřebovala facku, ale pak jsem si uvědomil, že by mi tu mohla, společně s okenními cihlami, proletět skrz celé lázně.
Tak jsem na to šel po svém našel místo na hrudníku a píchl. V tu chvíli se mi hospodář sesul k zemi jako dřevěný kůl.
Sestra spustila: Ježiš, chudák hospodář!
No vás snad čerti nesou! zařval jsem. Kde máte ten čichák?
Sestra pořád naříkala, jestli neumřou a že to nechtěla vidět nikdy v životě. Na stole vedle je těžká litinová lampa s vyobrazením David léčí lva s angínou, má to pět kilo! Přemýšlel jsem, že s ní někoho omráčím, pro jistotu, ale nakonec jsem radši vyřval, ať se uklidní, protože už nevím, koho a co mám vlastně léčit.
Pořádek! Disciplína a klid! zařval jsem.
V tu chvíli se začal pacient na vozíku zvedat, s očima zavřenýma jako sfinga. Sestra ho hned přikryla dlaní a přitlachovala zpátky. Nehulváťte, pane, a čichák je ve skříni, povídá.
Hospodář je někde v limbu, tlak neměřitelný. Pacientova ruka padá z vozíku a vypadá, že je opět mimo. Už jsem byl na pokraji zoufalství.
Masáž! křičím, přetahuju hospodáře k lehátku. Sestra pacienta převrací na břicho, vytahuje sukni a chystá se ho minout s vozíkem snad přeskokem. Volám: Masáž srdce! Srdce, holoto lázeňská!
Sestra ho zase otočí, sedne na něj, vozík zavrzá. Slyším nějaké křupnutí. Hospodářovi cpu čichák pod nos, a přitom koukám, jak sestra málem chlapa rozmačká. Vážila na něj dobrých sto padesát kilo a on sám měl šedesát jak když ze staré pumpy vypustíš poslední vzduch.
Vytáhl jsem sestru z pacienta, dal jí také čichák, usadil vedle hospodáře oba dva jako slepice na bidýlku, tampóny v nose, jedné spadly kalhoty ke kolenům, druhé sukně ke krku. Pohotovostní tým jak se patří. Ani na čichák už nereagují.
A v tu chvíli se pacient ze sedu zdvihne jak opěradlo v autobuse, oči zavřené, pomalu otočí hlavu směrem k lehátku. Hospodář to zahlédl a ihned omdlel dopředu, dokonce jsem viděl, jak se od místa, kde jeho čelo narazilo na keramickou dlažbu, rozběhly světýlka.
Pacient beze slov, s očima ještě sevřenýma, poznamená: Prosím vás, už mě raději neléčte
A povídá: že je celoživotní hypotonik. Před sněžením splaskne jak balónek, při bouřce ho táhne průvan po podlaze z rohu do rohu. Jeho normál je 80 na 50, a když to klesne ještě víc, dá si silné espresso a je v pohodě. Prý mu však zrovna nepomáhá, když si na něj sedne ženská s náhrdelníkem z biliardových koulí. Už si myslel, že je po všem, že až se Růženka vrátí z WC, bude se divit od srdce. Nemocná je ona, ale pohřeb by měl být jeho.
Já už cítil, jak mi bělejí vlasy. Vzal jsem kartu a přečetl: Jaroslava Růžičková. Vzpomněl jsem si, jak jsem si říkal, že by nebylo špatné tu poznat nějakou místní dámu, třeba i na něco víc No, teď se cítím, jako by mi to všechno někdo vymazal.
Co to je? ptám se sestry a ukazuju jí kartu.
To je karta, kouká, šourek vaty od nosu, dumá.
Jenže tohle není žádná Jaroslava Růžičková! podotýkám. To je maximálně Jaroslav Růžička!
Jako ošetřující lékař byste si toho měl všimnout, povídá suše.
No, to je teda
A pacient se do toho vmísí: Heleďte, mám tady manželku. Přinesl jsem jí kefír Odešla na WC a kartu nechala u mě. Najednou mi nebylo dobře, a tenhle chlap mě odvezl na vozíku jako šutrák na štěrkovnu. Bylo mi bídně, teď je mi skvěle. Cítím takový tlak, že kdybyste mi dneska zapálili pod nohama, letím rovnou do vesmíru obkouknout Mars. A co mi dal ten odvážný doktor, to netuším, ale rozhodně hned tak neusnu, což se mi s mojí další vědeckou publikací hodí.
Jakmile chlap s kefírem odešel, sestra zase prohlásila: Navrhuju, že jsme tu vůbec nikdy nebyli.
Chvíli jsem přemýšlel, že jí konečně praštím tou lampou, ale byla rychlejší:
Hospodáře beru na sebe.
No a já? V těch Mariánkách jsem si žádnou dámu nakonec nenašel Ale vtip o hypotonikovi na vozíku mám minimálně na celý další měsíc.
