Kámená žena
Boženu Váchovou přivezla rychlá na pohotovost, našli ji na ulici. Sklátila se přímo do nechutné, studené břečky, a neměla už sílu vstát. Dva chlapi ji zvedli, naložili povolené tělo do sanitky a přivezli ji do příjmu.
Velká, statná žena v kalhotovém kostýmu, s lodičkami na nízkém podpatku, decentním make-upem zvýrazňujícím její trochu vypoulené oči a plné rty, v uších těžké náušnice z kamínků, kožená kabelka na klíně, takhle Božena přijela do příjmové ambulance, sedící na vozíku. Lehnout si zásadně odmítla; když přišla k sobě, vynadala řidiči sanitky za to, že smrdí kouřem, zdravotní sestře stihla vytknout pomalost a medikovi z průmyslovky rovnou poručila, ať se jí ani nedotýká.
To mě nemrzí!” zamumlal kluk, nafouknul tváře a radši šel dál.
Ještě drzej buďte! opřela se Božena Váchová o opěrky křesla, usadila se pohodlněji, a pak, jako naštvaná sova, vcucla kabelku blíž k bradě, zvedla ramena a rozhlížela si nemocnici kritickým pohledem nečekané, utajené kontroly, zamračila se, přísně stáhla svoje úzké obočí doprostřed podivně hranatého, kamenného obličeje. Kůže byla protkaná sítí jemných žilek, avšak důkladně maskovaná vrstvičkou make-upu, která, jak se Božena po injekci zpotila, vytvořila vrázky ještě zřetelnější.
Popojedeme dál, tady to fučí, je tu průvan čekat fakt nemůžu! zahlásila Božena, kývla na čekárnu přecpanou lidmi.
Slečna za recepcí přísně pohlédla na nově příchozí ženu v luxusním kožichu až k zemi, vytrhla zdravotnímu papíry z ruky, něco rychle zapsala a poslala sanitáře s ostatními zpátky do auta.
Hypertenzní krize, omdlení na ulici… Hlavou neuhodila… tlak teď…, hlásil mladíček v modrých montérkách.
Dobrý, Romane. Utíkejte, stejně se tu nevejdete! pohladila kluka po rameni sestřička. Evidentně jeho mamka, byli si podobní.
Taky bych měla… Ta rodina, to je boj, napadlo Boženu automaticky.
Pekelně jí bolela hlava, ruce vyloženě slábly, padaly na kolena a kabelka, ta drahá s logem značky, chtěla hned sletět na podlahu. Božena už neměla sílu ji ani zvednout. A vlastně neměla sílu na nic. Vyslovit slovo, vyschlo v krku jako piliny, jazyk přilepený na patro.
Podejte mi vodu, prosím…, řekla nahlas, do prostoru, jak nejčitelněji jen mohla.
Nikdo neslyšel. Všude to žilo, rodinní příslušníci podpírali staré na nosítkách, utěšovali, ptali se, třásli těmi, co už vypínali proud. Mezi nimi se proplétali doktoři, za pochodu upravovali stetoskopy na krku, četli vizity, odebírali pacienty na vyšetření a zpět na ně pokřikovali. Sestřičky pobíhaly kolem s vlastními úkoly, každý dělal něco nutného, avšak Boženy Váchové se to nijak netýkalo.
Kde je Váchová? Jo, ta Barinová? Kdo to je? zahulákala najednou jedna z mediček, jak si je Božena pro sebe pojmenovala.
Tady, ozvala se; pak ještě jednou hlasitěji. Tady!
Tak, tady máte kelímek, záchod je za rohem, pak krev. Sundejte si tu čepici nejsme na Sibiři!
Božena úplně zapomněla, že sedí v masivní huňaté čepici jak z Vesničko má, středisková!, což vysvětlovalo pot na čele a horko na temeni.
Nehotvorně z hlavy sundala pokrývku, hledala, jak ji neztratit, nacpala ji kamsi do kabelky. Ta byla už nacpaná fakturami, papíry a smlouvami. Božena nepočítala s delší hospitalizací, chtěla být brzy doma. Čekaly ji zakázky, schůzky, okna k výměně, práce až na půdu! Božena Váchová ředitelka firmy Okna plus přece nemá čas!
Sestřička jí položila kelímek na klín.
Váchová byla vždycky velká. Velká při narození, velká už ve školce, velká ve škole a dodnes. Ta vaše holka je taky pořádný kus…, říkali mámě, když přišla s dcerou na prohlídku. Ale ty čísla na boty!, vrtěli hlavou prodavači, když Božena vyrostla ze školních balerínek.
Vedle Váchové působila její máma jak maličká panenka. Ale tyhle geny měla po tátovi chlap jako hora , co prostě shořel na rakovinu, když jí bylo osm.
Sama se za sebe celý život styděla. Byla jak Gulliver mezi ostatními, vyčleněná, považovaná za podivína. Až sportem se náhodou našla. Máma si něco začala s trenérem a Boženu, aby doma nepřekážela, dala na atletiku. Disk, koule tam konečně něco uměla. Sportovní zranění, rameno bolelo celý život, ale úspěch zahřál. Pak si ošklivě naběhla na vztah s jedním zvědavcem, pohřbila mámu a vytesala ze sebe kamennou ženu, za kterou se všichni v úžasu otáčejí.
Začínala jako technická správkyně domu, pak přišel porevoluční chaos, starty firem z ničeho a šmelení po stavbách. Její robustnost ji mnohdy zaměňovala za chlapa, což potom končilo pobavením, ale měla vždy respekt. Byla přísná, ráda byla sama, nechodila na žádné sedánky. Zato byla vždy ochráncem pro svoje lidi. A to tak moc, že když už někoho musela vyhodit, našla mu jiné místo a když nechtěl, její svědomí bylo čisté.
Říkali jí kamenná ženská”.
Pak založila vlastní firmu Okna plus. Ovládla obchod se skly, orientovala se bleskově ve všech novinkách, a vozila domů víc peněz než většina chlapů kolem. U svých zaměstnanců nebyla zrovna laskavá, neklepala s nimi čaj, ale byli za ní jako za zdí. Rozhodovala o jejich lékařích, slavila s nimi úspěchy i narozeniny, pořádala preventivky, dávala dárky na Vánoce, ale nikdy se neoblékala za Anděla či Mikuláše vzhledem ke své postavě to považovala za směšnost.
Věděla úplně všechno o všech: o těhotenství sekretářky (i když o něm sama ještě nevěděla), o rodinných dramatech, o dětech na škole i o vzdálených příbuzných. Nakupovala jim potraviny, tahala konexe na univerzitách a vše držela v malíku. Život ji naučil chránit se i chránit ostatní ty trochu jiné, ty, co na začátku neměli tolik štěstí.
Kamarádky neměla, nechtěla riskovat, že ji jednou některá pro zábavu označí naše žirafa.
Kamenná ženská nedělá chyby, neztěžuje si, prostě jde na rovinu, řeže pravdu pod vousy, ale pro vyšší dobro. Paradoxně nebyla tyran, spíš parní válec tlačící svůj kolektiv do lepšího zítřka. A kdo nevydržel, odešel. Ale moc jich nebylo v době nezaměstnanosti byl okolo Boženy pevný kruh věrných lidí.
Teď byly zase její naděje jen na nich. Snad firma vše zvládne, než se Váchová postaví zpět na nohy.
To myslíte vážně? Já nikam nejdu, musím si lehnout, srazila kelímek na podlahu Božena. Mám hypertenzi, nehodlám vám tu kolabovat. Čtěte pořádně!
Ale vždyť neřvi, babo!, ozval se budižkničemu vypadající chlapík s obvazem na hlavě, sedící na lavici. Zvedl kelímek: Chceš, udělám to za tebe? Ale chce to odměnu. Třeba tu čepku. Ty velké holky mám fakt rád!”
Pomoz sám sobě!, vyprskla Váchová, odstrčila se s vozíkem ke zdi. Opěrky se náhle zabořily do měkké omítky.
Paní, co to děláte! Nedávno jsme to tady malovali!, protáhla se přes dveře jiná žena s visačkou. Svetlo, čí je tahle? Kam s ní?
Nikoho nejsem. Svá vlastní! Jdu pryč. Jaká je adresa té vaší nemocnice? namáhavě vstávala a šátrala po mobilu.
Kam spěcháte?! Počkejte chvíli, paní doktorka vás za chvíli uvidí, potřebujete odpočívat, zmířlivě ji brzdila recepční.
Ale Božena už telefonovala.
Martina? Dej mi Davida! Je to nutné, mám zítra důležitá jednání a jsem v nemocnici. Potřebuji Davida.
Nebyla zvyklá rozkazovat, i když uměla zahřmít. Ale neuměla prosit. Prostě stručně vysvětlila stav a žádala, co je třeba.
Martina, snacha, funěla do koupelny, třískla: Tvá máma volá. Je v nemocnici.
Co? Počkej, deset minut a jdu ven!, zavrčel muž ze sprchy a zapnul opět vodu.
Slyšel? Určitě. Ale dokud mamka volá, tak žije a zvládá, takže deset minut se svět nezboří.
David mámu dlouho čekal, čekával každý den, až se vrátí z práce.
Máma pořád pracovala, to už dávno nebyla obyčejná zaměstnankyně, ale byznysmenka. Přestěhovali se díky jejím oknům do lepšího bydlení, ona měnila okna ve škole nebo rodině kamkoli bylo třeba, jako laskavost. Uživil se díky ní kde kdo.
Ale doma byl ten její jediný, David, vždycky v jiném koutku sítí, jako by ani nebyl její. Nikdy na něj nekřičela, prostě přišla, zkontrolovala úkoly, pokývala spokojeně nad správnými a opravila špatné. Do dokonalosti!” říkala. Pak vysvětlila suše, proč je třeba zvládnout školu, makat na sobě.
Ale miluje mě vůbec? Nepamatuje si, že by mu někdy tak něco řekla. Ani šeptem večer, že je ten nejhodnější nebo nejkrásnější, nikdy o lásce nemluvila. Promlčela to.
No jasně, nemá ho ráda. K takovému závěru dospěl v devatenácti. Díky jejím konexím prošel přípravou na přijímačky, prošel tím vším. Ale… To je snad povinnost matky, připravit dítě do života, nebo ne? Sama si ho porodila! Tedy ať se stará. Pokud není fakt zle nemocnice není tragédie…
Božena slyšela, jak Martina brblala, že David zavolá za deset minut.
Váchová, co vám je?” ptala se zvědavě Martina. Můžu vám nějak pomoct?”
Božena ji přehlédla, zavěsila. Na otázku čí jste” uměla odpovědět přesně: svá vlastní, ničí cizí. Syn zavolá, až bude chtít, snacha přežvykuje žvýkačku a bojí se, že ji od téhle velké matrony někdo připoutá. Svá. Tak to bude klidnější.
Vstala, opřela se o stěnu. Vozík odjel, nohy povolily. Svalila se jak pytel, kutálela se po podlaze, po ni upadla kožená kabelka, až špička drahé kožešinové čepice chránila její tvář.
No tohle! zahulákal ten budižkničemu, začal ji zvedat. Přitom nenápadně šoupl její peněženku a snědl z prstu prsten s českým granátem.
Zdál se jí povědomý… Kdysi, kdysi… Nedokázala vzpomenout…
Nic necítila, dýchala těžce, hlavou jí znělo monotonní Držte se vpravo, držte se vpravo…
Normálně ji do práce vozil její řidič, Petr Zábranský. Sama neřídila, nebavilo ji sledovat značky, raději si četla nebo koukala ven. Petr přistavoval auto v půl osmé před dům, otvíral dveře kamenné ženské, zavíral je, přizpůsobil kabát, sedl za volant a pustil Vltavu. Jezdil s ní tak celé roky. Byla spokojená, on taky; profitoval z její laskavosti, měl léky pro ženu, jednou dovolenou, prémií měl, že by si vystačil na dvě práce. Ano, občas ho vytáhla pozdě večer kvůli cestě urgentně do Brna či Ostravy, když bylo potřeba řešit reklamaci. Petr vždy přijel, bez řečí. Však to měl ve smlouvě.
Dneska ale Petr zůstal stát na dvoře, protože mu někdo srazil náklaďák zadní část auta.
Boženo, voláme taxík?” lamentoval Petr.
Ne, pojedu metrem,” zamumlala Božena a nasadila si čepici. Sice se necítila zrovna fit, ale děs ztrácet čas byl větší. Strach? Ano, ale ona byla k tomu už otupělá. Peníze spoustu starostí vyřeší. Zařiď papíry a dej mi pak vědět.
A tak Božena šla na metro, velká, mírně do rezava, lidé jí uhýbali, působila majestátně, jako by měla hrát obra v pohádce…
V metru bylo dusno, davy lidí proudily mezi nástupišti, stáli, posouvali se podle hlasu z reproduktoru: Držte se vpravo I Božena šla vpravo, jinak by ji ti mladí rozcupovali na kusy. Každý měl spěch, den začínal
A teď už končí. Boženu po dávce chaosu příjmového, injekcích a pípajících přístrojích odvezli do pokoje, složili ji na lůžko, přikryli dekou. Jak ležela a vracela se zpět, stále slyšela: držet se, držet se…
V pokoji bylo šero, vonělo to parfémem, léky, ale taky zvláštně pohankovou kaší a vanilkovými suchary, které Božena taky měla ráda, i když málokdy jedla.
Pokoj v třetím patře, z okna nevidíš rušný pražský bulvár, barevný jako vánoční řetěz…
Vzpomněla si, jak kdysi koupila takový řetěz v hračkářství na Václaváku. Šla tehdy pro Davida do školky. Seděl v šatně sám, vychovatelka už oblíkala kabát.
No vida, Davide, máma je tu! A tys měl strach!” zahlásila radostně.
David si rychle setřel slzy do rukávu, začal si oblékat kombinézu. Červenou, stříbrné pásy, líbila se mu, fakt mu sedla, ale dělal, že ho to nezajímá, aby mámu poškádlil. Vždycky jí chtěl vzdorovat… Za co? Všechno. Jiným děti brávají tátové, jemu ne. Jiným mámy vlněné sukně i sešmajdané boty pomáhají, objímají. Jeho máma stojí jako kus skály, čeká, až se obleče. Pomoc nenabízí, nechválí ani nekárá.
Co máš v té krabici?” zeptal se po cestě domů.
Ach, to je nádhera, Davide! Řetěz na stromek. Bude to svítit, bude to krásné! najednou ta skála jiskřila nadšením, až Davidovi přišlo zvláštní, jak může být někdy… jiná.
Po cestě domů si maloval, jak bude jejich umělý stromek zářit. Chtěl se hned pochlubit klukům.
Jenže doma řetěz nesvítil, ať dělali, co dělali. Skála mlčela, stočila šňůru zpět, uklidila všechno.
Pojď večeřet. Mám ještě žehlení, řekla jen.
Za dva dny už přinesla řetěz opravený, hořel, protože elektrikář ze správy vše spravil. Jenže David byl už nemocný, a chlubit se v družině nestihl…
A teď se zdá, jakoby někdo neznámý natahoval nad městem velký vánoční řetěz, propojil ho se srdci lidí a rozžehoval žárovky každému v duši. Jen Boženina žárovka vyhořela je třeba ji vyměnit…
Otevřely se dveře, vedle Boženy se zastavila ošetřovatelka v růžovém, drobná, šlachovitá.
Neotvírejte oči, smažu vám řasenku, ať neštípe. Ne, neotvírejte, já to zvládnu.”
Začala jí lehce stírat obličej vláčnou, chladivou vatou.
Božena Váchová, slabá, povolená, nehnutě ležela a vnímala.
Jak příjemné… Bože, jak příjemné! Ta vata chladí, sestřička tiše povídá
Vzpomněla si na mámu. Ta už je dávno v zemi. Božena na podzim zaplatila kopáčům, aby natřeli zábradlí u hrobu, opravili náhrobek. Vysela nezábudky. Nevím, ani jestli to je teď vhodné; prostě rozhodila semínka po celé hroudě.
Přisypat? Ať holubi nevyloupou? Nechtělo se jí čekat dala jim ještě bankovku a šla. Na jaře stejně nic nevyroste, do jara daleko…
Máma, když byla Božena malá a nemocná, vždy jí otírala tvář mokrým hadříkem, voňavým po čistotě a chladu.
To není třeba nechte mě…, špitla Božena, otočila hlavu. Vyspím se, dáte mi pokoj.
Mlčte. Odpočívejte, potřebujete sílu. Tak už je hotovo. Teď ještě vlasy upravit tak…
Sestřička jí podložila hlavu a uvolnila účes z pinetek.
Zaplatím” Božena hmátla po kabelce na stolku. Peněženka tam není. Není
Vzlykla.
Za život ji okradli podruhé. Poprvé dávno: v metru, stáli na eskalátoru, zezadu se na ni někdo tlačil. Neřešila. Ale už venku u stánku zjistila rozříznutou kabelku, pryč peněženka, fotka Davida, americká pamětní mince a seznam potravin.
Tehdy si sedla na lavičku a brečela. Opravdu, taková velká ženská, hora, a brečela jak malá holka.
Škoda…, šeptala a utírala slzy. Nešlo o ty peníze. Ale o kabelku první značkovou, kterou si kdy koupila pro slušné vystupování”. A modrá peněženka byla tak krásná… Odnesení do opravy, zůstane šrám na kabelce a na duši…
Teď to bylo stejné. Asi ten chlápek z příjmu.
Nic nechci. Ležte, přinesu tlakomer. Klidně…
Sestra odešla, vrátila se s přístrojem. Ruku zmáčkl manžet, vedle někdo sténal, a Božena pomalu upadala do spánku, měkkého, teplého jako rozpuštěný karamel…
David z koupelny dávno zapomněl, že mu máma volala. Martina připomínala, sama volala, ale Božena nezvedala.
Stalo se něco, Davide Nezajdeš se zeptat do práce?” posadila se naproti němu.
Má všechno pod kontrolou. Vsadím se, že má i rezervované áro a vlastní sanitku. Nech mě být, Martino.
Odstrčil Martinu, sedl k televizi obrovská obrazovka s ostrými barvami, fotbal. David se přidal pohyby nohou pod stolem.
Dobrej televizi mi matka dala!” bouchl se do kolene, upil piva a nasypal si hrst arašídů.
Martina, mnoucí si rameno, odešla do pokoje, zkoušela zas Boženu volat.
Vždycky mezi nimi bylo něco nepojmenovaného. Nikdy si neublížily, ale tepla nebylo.
Božena to taky nikdy neuměla. Milovala skutky: nová okna, rekonstrukce koupelny, auto pro syna, permice na jógu pro Martinu, kvalitní jídlo, přírodní textil. Vždy byla praktická. Zavolala, dohodla termín, šla s ní na nákup. Vzala to nejlepší.
Ze začátku z toho byla Martina v šoku, později si řekla, že peníze si začne odkládat, jednou třeba odevzdá zpět.
Tak Božena milovala jinak to neuměla, nebo už dávno zapomněla. Synovi to taky dokazovala hmotně: hračky, kroužky, pokojík, brusle, rádio, tábor u moře. Pokud bylo třeba, opravila školce topení, najala dělníky, domluvila materiál, hádala se s údržbou. Když bylo třeba nový bazén? Ok, dohodla s trenérem. Proč to dělala? Chtěla, aby měl vše, o čem sama v dětství snila. On ji ale nesnášel, odstrkoval, nevěděl, že ona tím projevuje lásku.
Když se David oženil, byla zaskočená. Nedávno kupovala autíčka a najednou byl dospělý. Svatbu měli podle svého, ale v restauraci, kterou by si sám nemohl dovolit. Šaty Martinu vybírali v butiku, kde mají ty hezké a pohodlné”.
Martina se snažila k Boženě přiblížit, ale ta si nepustila nikoho. Ona je přeci kamenná baba”, má jiné starosti. Práce, zakázky, profily, reklamačky, soudy Božena zapřáhla a táhla…
Martina volala dál. Ozvala se cizí žena. Zapsala si adresu, návštěvy jsou až ráno.
Spí, je unavená. Přineste jí něco pohodlného na ležení. Svetřík, máme tu zimu…”
Martina přikývla, poděkovala.
David už ležel na gauči, pařil hru. Martina chtěla něco říct, pak raději mlčela. Sebrala klíče od Boženina bytu a tiše odešla…
Božena se probudila brzy. Na ostatních postelích se taky vrtělo, zazvonily hrnky, někdo kýchl.
Která jste Váchová? Vy?”
Božena se posadila, pokusila se vytvořit culík, ale došly síly.
Já,” přihlásila se.
Seděla v halence a kalhotách od kostýmu. Kabát a čepice na podlaze. Lodičky někde pod postelí.
Nerozepnutá halenka trochu prosvítala, krajkové prádlo bylo na její rozměry vzácnost, musela ho shánět i v zahraničí.
Žena na vedlejší posteli ji prohlížela. Božena zrudla, zakryla se dekou.
Tak, pojďte, krev potřebujem,” pronesla sestřička.
Šikovně ji píchla, ani to nebolelo. Pak začal zvonit telefon.
Omlouvám se, to je firma,” špitla Božena, šla ven na chodbu.
Volaly otázky, nabídky, rozpočty, objednávky jakoby nebyla v nemocnici. Nakonec to utnula a přísně řekla, že je nemocná a vše má řešit zástupce. Vyštěkli na ni a zavěsili.
Božena povadla, scvrkla se, z pevné ženy byla najednou jen obyčejná, slabá, pacientka.
Navlékla erární noční košili a župan. Kouknula do zrcadla a uchechtla se. Kruhy pod očima, rozcuchané vlasy, tři zlomené nehty, co dráždily v prádle.
Zpátky na pokoj, bude vizita. I snídaně,” připomněla včerejší sestra. Právě končila šichtu. Volala vaše dcera, přijde dnes. Martina. Nebojte, bude dobře. Jen odpočívat.”
Proč? narovnala se Božena, najednou byla zase hora. Martina není dcera. Snacha… A vůbec…
Přijde. Přislíbila. Božka, vážně mě nepoznáváš?” řekla tiše sestřička. Já jsem Káťa. Káťa Nováková. Ležely jsme tu spolu. Po tom… miminku…”
Boženu bodlo jak bičem. Vzpomněla si, sedla si zpět. Káťa jediná tehdy, krom doktorů, věděla, že velká holka, co byla celý život terčem posměchu, je těhotná a rozhodla se zůstat sama. Dítě bylo s tím, kdo ji na malou chvíli nechal věřit, že je krásná, jen aby zjistil, jestli je ta velká Galka stejná jako ostatní… Ten chlap zmizel. Ona dítě přerušila. Káťa věděla proč, utěšovala ji, šeptala Božce, že je krásná a skvělá, že blbých lidí je plný svět.
Káťo… Promiň. Ty tu děláš? Skvělé, to jsi chtěla, že?”
Jo. A ty máš syna? Jsem za tebe ráda! Já mám dvě holky, furt kecaj, až mi hučí v hlavě. Vnoučata už mám, manžel…
Káťa se zarazila, mávla rukou.
Ne. Ten nikdy nebyl ani nebude. Ale to je fuk… Sama jsem si pořídila syna. Jen jsem doufala, že bude mě chránit… A nakonec chráním já jeho. On mě nepotřebuje. Sama se pořád bráním
Chtěla něco říct, ale už šla vizita, začalo kolečko doktorů a Káťa šla domů. Byla utahaná.
Snídaně utekla rychle. Božena začala zjišťovat kolegyně. Vedle ležící ženy byly podobného věku, klidné, četly, dřímaly, šeptaly si. Jedna, Zinaida, u okna, pořád cosi chroupala. Chroupání po pokoji znělo jako špendlíky.
Suchary? poznala Božena. Máte ráda vanilkové suchary. Ale to není zdravé, musíte zapíjet čajem!
Nervy. Promiňte, budu potichu. Bojím se o muže, ten má mrtvici o patro výš… Musím něco žvýkat. Čaj… ne, ne, to není třeba…
Ale to je potřeba! Kde tu mohu sehnat čaj? obrátila se Božena na sestry v kuchyni. Ty koukaly, jak se sem hrne velká ženská.
Božena okem zhodnotila výběh linolea, zastaralé spotřebiče, okna ty by potřebovala nový servis. To musím zařídit, pomyslela si.
Za chvíli už nesla Zinaidě hrnek sladkého čaje.
Napijte se, Zino. Nevím, kolik cukru máte ráda. Prostě musíte.
Zinaida přikývla, napila se.
Vy jste hodná,” děkovala. Hele, támhle někdo mává.”
Božena se obrátila. U vchodu stála Martina s taškami, v modrém jednorázovém plášti a naškrobených návlecích na boty.
Zdravím. Volám, volám… kroutit se tu nechci, jsem tu za paní Váchovou,” Martina složila tašky vedle Boženiných papučí. Zinaida přikývla a znovu začala chroupat suchary.
Marti, nemusela jsi, vždyť já tu…, zavrtěla hlavou Božena.
Ale no tak! Podívej, mám tu pro tebe pyžamo, župan, mikinu, vše na hygienu, dobroty z tvých oblíbených obchodů, čaj, kafe. Spodní prádlo už jsem netahala, bylo by toho moc.”
Božena stála jako hora, která na temeni nosí směšný rozcuch. Ten se rozvibroval, hruď pod županem se zvedala.
Paní Boženo, prosím vás! Tak, oblečte se, já skočím na vizitu!”
A byla pryč. Božena tam stála, hleděla na tašky, župan. Její život se zase začínal pomalu slepovat, dřív šlapala jen po střepech, a tak se musela snažit nemyslet na to, že do nich šlape. Pustit si někoho k sobě, ani snachu, nikdy nechtěla. Ale ta, vida přijela a stará se. Proč? Pro peníze? Uvidíme Ale přece jen je to příjemné, že ji někdo přišel navštívit.
David párkrát volal, ale Božena to nebrala. Vůbec nevěděla, co mu říct.
Martina se vrátila, sedla vedle, točila si prstenem, přemýšlela, jak má Boženě říct, že chce od Davida odejít. Ale dneska ne, dnes ne.
V noci Božena ležela ke zdi a plakala, ani nevěděla proč.
Druhý den jí vrátili peněženku a prsten.
Ten pán vás v čekárně okradl. Je nám to líto, zde máte věci,” donesli jí dvě ženy.
Co bude s ním?” zeptala se.
Nic. Už je po smrti. Zabilo ho srdce. Burvický Miloš,” dodaly.
Božena přikývla. Vzpomněla si, konečně. Burvický Miloš, nejlepší atleta v jejich oddíle, skoro mistr sportu. Lichotil jí, že krásnější ženu není. Lhal, ona věřila. On umřel. Ona žije.
A není kamenná, je zcela živá. Jen velmi dávno zapomněla dýchat s radostí.
Ale to se teď změní. Má Katku, Zinu, Martinu, Davida, firmu, jaro a nezábudky, které chce zase zasadit, stovky malých starostí, které nikdo jiný nezařídí. A je tu i vnouček, malý, ještě hrášek na ultrazvuku. Viděla ho jen na obrázku.
Ty hlavně Martino, nic nečekej, ale stejně mu to říkej… Já to neříkala, bála jsem se, teď mě to mrzí,” řekla Božena. Žena musí někoho milovat, jinak zkamení.”
Martina přikývla. Vůbec není kamenná Božena Váchová, ale náramně citlivá, něžná, zranitelná velká, mohutná, ale křehká Božka, která kdysi vykřikla do světa svým hrubým hlasem, že je tadyMartina mlčky vzala Boženinu ruku do své. Dlouho seděly, každá ponořená ve svých myšlenkách, ale tentokrát mezi nimi nebyla zeď. Za oknem jaro zápasily s posledními zbytky zimy, holubi na parapetu se hádali o drobky sucharů, a z rádia na sesterně se tiše nesla Vltava.
Božena si představila, jak to bude, až půjde domů. Jak otevře okna dokořán, nechá dovnitř proudit čerstvý vzduch, jak najde zapomenutý pytlík semen nezábudek a půjde je rozsít, trochu nešikovně, do ještě tvrdé hlíny. A že tentokrát počká, až vyraší první lístky. Neodejde dřív.
V duchu složila prázdnou kabelku vedle postele. Najednou se nesnažila, aby vypadala silnější, než doopravdy je.
Až se jí zeptají doma, zda něco potřebuje, odpoví prostě: ano, přijďte, posaďte se, buďte se mnou chvíli. A v noci, když nebude spát, nebude se bát plakat. Nebude se bát ani říct Davidovi, že mu dala všechno, co uměla, i když zapomněla říct, koho má jak moc rád.
Zdálo se jí, že v pokoji někdo rozsvěcí malé světýlko. Ale možná to jen vyšlo ranní slunce. Přesto měla poprvé po letech pocit, že by mohla být vděčná. Že kámen v ní povolil, rozpouští se někam pod kůži, kde kdysi bývalo měkké a křehké srdce.
Sestřička Katka vešla, přinesla snídani a usmála se: Božko, dnes to vypadá na dobrý den. Nepotřebuješ s něčím pomoct?
Božena chvíli mlčela, podívala se na Martinu, pak se upřímně, poprvé za dlouhé roky, usmála bez poskvrnění, bez kamene.
Ano. Prosím o čaj. S cukrem. Hodně A taky, jestli byste mi mohla otevřít okno. Chci cítit jaro.
A v tom se někde hluboko v ní rozsvítila první nezábudka.
