Přítelkyně z hřbitova
Jednoho večera odešel můj manžel do obchodu a už se nikdy nevrátil. Žili jsme s ním a našimi dvěma dětmi pět let u jeho matky v Praze v jejím menším bytě v Libni. Když se ráno neobjevil, běžela jsem zoufalá na policii na Křižíkovu podat oznámení o pohřešované osobě. Tam mi však sdělili, že přijmou hlášení až po třech dnech od zmizení. Oznámení jsem i přesto podala a pak začaly plynout dlouhé roky.
Uběhly už tři roky. Každý den jsem si opakovala, že se dveře brzy otevřou a on vstoupí. Ještě předtím, než odešel, jsme žili společně s jeho matkou, paní Královou, která mě nikdy neměla ráda spíš naopak, tiše mě nesnášela. Po manželově zmizení jako by ztratila rozum úplně. Sousedi mi občas šeptem prozradili, že začala vykládat nesmysly: že jsem svého muže nechala zabít, že jsem ho prý s milencem utopila v lomu za Prahou.
Snažila jsem se být trpělivá a doufala, že tchyně vystřízliví a přestane šířit ty pomluvy. Jenže kdepak. U nás za Prahou opravdu lom je a hloubka přes 100 metrů, a sice jsem některým mužům byla sympatická, ale nikdy by mě ani nenapadlo začínat nějaký románek rodina byla pro mě vším.
S každým dnem se vztah s tchyní stupňoval k horšímu. Hádat jsme se začaly kvůli nejmenším drobnostem: lžička položená jinde, hrnek na jiném místě. Mojí trpělivosti definitivně došel dech a začala jsem shánět výměnu bytu.
Tchyně mi hned řekla: Do lepšího bytu tě nepustím! Ani na to nemysli vražedkyně! Jakmile se objevil nějaký rozumný návrh, nikdy nesouhlasila. Nabízeli třetí patro prý má nemocné nohy. První patro bude tam prý randál od mládeže. Druhé patro není to náš rajón, do obchodu je daleko.
Nakonec se naskytla možnost v domě přímo naproti: druhé patro, vše blízko, sídliště známé, obchody pod nosem. Tchyně si zase našla důvod nesouhlasit. Z okna bych každý den viděla byt, odkud mi jediný syn zmizel!
Dovedla mě do stavu, že jsem byla schopna vzít cokoliv jen aby už byly hádky za mnou a děti už nemusely poslouchat tu nekonečnou nenávist. Nakonec jsem se s dětmi odstěhovala do starého paneláku na okraji Prahy, který stál hned vedle hřbitova v Ďáblicích.
Se svou tchyní jsme se rozloučily jak ty největší nepřítelkyně, skoro jako bychom nikdy nebydlely pohromadě. Bylo zjevné, že ani své vnoučata v lásce neměla a bylo jí jedno, že budou doma neustále slyšet pohřební pochody a pláč pozůstalých. Místo hřiště při cestě domů kříže a pomníky. Všechno to byla čistá msta, i když já na zmizení muže rozhodně vinu nenesla.
Nedalo se nic dělat, museli jsme začít budovat nový život. První, co jsem pořídila, byl silný závěs do oken dívat se pořád na pohřební vozy se opravdu nedalo. Už večer jsme okna zatemnily, a od té doby jsme žili skoro jak v sklepě.
Utekl měsíc od přestěhování. Stála jsem jednou u sporáku a vařila dětem krupicovou kaši, když jsem uslyšela v domě hroznou ránu. Vyšla jsem na chodbu a na schodech nalezla sousedku, paní Novotnou, zkroucenou bolestí a uplakanou. Pomohla jsem jí do jejího bytu, sesbírala jí potraviny a nabídla, že zavolám doktora. Odmítla a rozplakala se ještě víc prý už ne kvůli bolesti, ale že tenhle dům je zlo. Tenhle dům je prokletý, tady každý pořád něco špatného zažívá, utrousila. Snažila jsem se ji uklidnit řekla jsem, že už tu měsíc bydlím a žiju, i když poslouchat pohřební průvody není nic příjemného, člověk si zvykne.
Jen pokrčila rameny a pronesla: Nic ti říkat nebudu sama brzy poznáš a pochopíš.
A měla pravdu. Problémy se začaly sypat nejprve syn Adam spadl v tělocviku a zlomil si nohu, dcera Klárka měla bolení břicha, skončilo to diagnózou: gastritida.
Ale nejhorší přišlo za týden. Uprostřed noci mě probudil zvuk někdo škrábal nehty po skle. Podívala jsem se na hodiny: přesně dvě ráno. Něco mě táhlo k oknu. Odsunula jsem závěs a zůstala zkoprnělá venku stála žena asi v mém věku. Ve světle měsíce vypadala její tvář jako maska mrtvoly s udiveným pohledem a křivým úsměvem. Strach mi ochromil vše, nemohla jsem se ani pohnout, jen jsem křečovitě svírala závěs. Žena mlčky odešla směrem k hřbitovu a já zůstala stát vyjevená tak dlouho, dokud nezmizela. Teprve nad ránem jsem znavená usnula.
Celý příští den jsem myslela jen na to. Bávala jsem se to někomu říct co když mě budou považovat za bláznivou? Zoufale jsem pátrala po vysvětlení, napadaly mě nemožnosti. Nakonec mě napadlo, že tchyně si na mě možná najala nějakou ženu, aby mě vyděsila a já byt prodala za směšný peníz pohřební službě. Nebo že snad místní pohřební agentura to celé zinscenovala
Všechno to byla smůla, která by se už nedala házet na náhody. O dva dny později mi v práci ve Vysočanech sdělili, že jsem v první vlně propouštění. Dětí nikdo neřešil buď dám výpověď sama, nebo mě vyhodí na hodinu. Výpověď jsem podepsala.
Další ráno jsem jela domů s poslední výplatou v kabelce když jsem dorazila domů, peněženka nikde. Museli mi ji vytáhnout v tramvaji. Rozplakala jsem se zoufalstvím, přinesla jsem si z šuplíku naše snubní prstýnky a zamířila s nimi do zastavárny. Nabídli mi směšných pár stokorun za oba rozhodla jsem se, že zkusím štěstí jinde.
Vyšla jsem ven a hned vedle zastavárny na Palmovce stál muž s cedulí Koupím zlato. Přistoupila jsem k němu, on mi nabídl o patnáct set víc než v zastavárně. Peníze jsem si schovala do kapsy a utíkala na tramvaj.
V tu chvíli kolem mě proběhl mladý kluk, něco mu spadlo. Než jsem stačila zareagovat, zmizel za rohem. Sebrala jsem jeho balíček byla tam tlustá hromada bankovek, samé dvoutisícovky. Vzápětí se objevila starší romská žena. Vidíte, našly jsme si spolu penízky! Radostně vykřikla a balík mi vytrhla z ruky. Na policii je nenoste tam by si to nechali. Rozdělíme se! Půlku mi vrazila do ruky, půlku si nechala a zmizela pryč.
Než jsem se stihla vzpamatovat, schovala jsem peníze do kapsy. Ač mě hryzlo svědomí, v tu chvíli jsem byla vděčná.
Jenže radost trvala jen chviličku. O pár metrů dál za rohem stáli oba mladík plus vyholený chlap s baseballovou pálkou. Přistoupili: Říkali mi, že jste našla můj balíček! Vydala jsem jim peníze. Není to všechno! Vysvětlování o romské ženě nikoho nezajímalo, obvinili mě z krádeže a vše, co jsem měla, mi vzali.
Nevím, jak jsem došla domů. Plakala jsem dlouho, vybavila si slova sousedky o tomhle domě a v životě jsem se necítila tak bídně.
Tu noc mě opět probudilo škrábání na skle. Strach mě sice svíral, ale šla jsem k oknu. Opět ta žena. Držela jsem se zuby nehty, abych nezakřičela, abych nevzbudila děti. Jen jsme na sebe zíraly. V jednu chvíli jsem měla pocit, že jí v očích svitlo lidské světlo. Pak se otočila a zmizela směrem k hřbitovu. Posadila jsem se vyčerpaná ke zdi a vydržela v koutě až do rána.
Nemohla jsem uvěřit, že se to děje právě mně. Ráno někdo zaklepal. Byla to paní Novotná, přinesla mi výměr za nájem. Sotva jsem papír otevřela, rozbrečela jsem se před ní na celé kolo připomněla jsem si vše: hádky s tchyní, nemocné děti, svého manžela i totální beznaděj. Stála u mě, jen mě objala a držela pevně.
Když jsem se uklidnila, pověděla jsem jí poprvé o návštěvníci u okna. Sousedka jen kývla: Počkej, ukážu ti něco.
Za deset minut jsme šly spolu na hřbitov. Dovedla mě k jednomu hrobu a ukázala na fotku na náhrobku byla to žena, co mě navštěvovala v noci! To je ona? kývla jsem mlčky.
Paní Novotná mě vzala za ruku a odvedla domů. Vyprávěla mi, že ducha té ženy také vídala, a potom o všech neštěstích, které ji potkaly přišla o syna, rozpadlo se jí manželství, vážně onemocněla. Říkala, že tahle bytovka snad skutečně přitahuje smůlu lidí, co tu žijí.
Od té doby se už ten duchová žena neobjevila. Ale stále jsem cítila, že mě to k jejímu hrobu tahá. S každým dnem víc a víc.
Nakonec jsem neodolala a ve slunný den šla na hřbitov. Její hrob byl zarostlý, opuštěný. Vytáhla jsem trávu, zametla zbytky listí a čistě ze zvyku se fotce vyhýbala pohledem. Nakonec jsem se přece jen odhodlala ji pozorněji prohlédnout. Za denního světla nebyla vůbec děsivá; byla vlastně krásná. Obočí se jí zvedalo jako křídla racka, nos elegantní, jemné rysy a dekolt šatů těsně obepínal hrudník.
Najednou mě přepadla touha zeptat se jí: Věro co po mně chceš? Proč mě chodíš strašit? Myslíš si, že jsem šťastná? A začala jsem plakat, povídat jí o všem, o svém trápení. Kdo by mě viděl, řekl by: blázen u hrobu, vykládá mrtvé ženské své boly.
Ale postupně se mi neskutečně ulevovalo. Když jsem se rozloučila, bylo to jako s kamarádkou, kterou spojila stejná bolest. Věra přišla o život a štěstí. Já jsem byla jen nešťastná a zoufalá, protože jsem zůstala žít bezradná.
A tu noc se mi o ní zdálo. Ve snu vstoupila do místnosti, ale ne jako duch byla krásnou ženou, jakou jsem viděla na fotce. Sedla si vedle mě na postel a promluvila: Poslouchej, nemáš žádné viny. Udělej, co ti řeknu: prodej byt pohřební službě a kup si bydlení daleko odsud, já ti pomůžu. Tvůj muž zmizel kvůli dluhům z hazardu odvezli ho na východ, nikdy už ho neuvidíš. V budoucnu potkáš jiného muže, bude tě mít rád a i tvé děti přijme za vlastní. Sbohem.
Najednou zmizela, ale já cítila vůni země, spadaného listí a suché trávy ještě dlouho jsem ji ve svém pokoji cítila.
Za tři dny přišli z pohřební služby z Ďáblic s nabídkou koupě bytu. Hned jsem souhlasila, a v realitce mi našli skoro za stejné peníze nový, krásný byt na Smíchově. Teď bydlíme ve skvělém prostředí. Opravdu jsem brzy potkala nového muže a děti má jako vlastní!
Všechno dopadlo přesně, jak mi poradila má záhadná přítelkyně z hřbitova. A já na ni nikdy nezapomínám…
