**Deník, 12. června 2026**
Když jsem vešla do bytového pokoje, okamžitě mi upoutala pozornost čerstvě vyčistěná obuv mé druhé tchyně, stojící uprostřed vstupní haly. Bylo jasné, že odpočinek nebude možné očekávat.
Věra Viktorová se vyřízla z kuchyně s výrazem obžalujícího soudce.
Už jsi zase u té nezkušené staré ženy? zeptala se. A dům, manžel, dítě všechno to jsou pro tebe jen nesnáze. Dobře, že jsem přišla, jinak byste zůstaly hladové.
Věro Viktorová, odpověděla jsem, Milan věděl, že dnes zůstanu déle. Večeři jsem připravila, jen ji potřebuje ohřát. Sám by to zvládl i bez vaší pomoci.
Během deseti let, co jsem vdaná za Milana, jsem už zvykla na to, že moje tchyně je stále nespokojená. Její slova mi přicházejí jako rádiové vysílání, které běží od rána až do večera, a já na ně často nereaguji.
Na počátku to bylo těžké. Věra Viktorová se stala mou druhou tchyní. První, Jana Semenová, byla člověk s taktem. Nikdy se nepletla do rodinných záležitostí svého syna, nedávala nevyžádané rady a nevnukala se.
Když však bylo potřeba pomoci, byla vždy po ruce. Pamatuji si, jak se Jana po nocích starala o mou tříměsíční dceru Vendulu, když si zaměnila den s nocí, jak ji brala na procházky a říkala mi: Teď nic nedělej, jen spi. Milan přijde a večeři si připraví sám.
Když Vendulce bylo pět, na stavbě v Olomouci došlo k nehodě a já jsem zůstala vdovou. Jana Semenová, která přišla o jediného syna, mě v té těžké chvíli neodložila. První tři měsíce po ztrátě jsme spolu bydlely a podporovaly se navzájem.
Nabídla jsem Janě pokračovat v soužití, ale ona se přestěhovala do svého bytu:
Zuzano, máš jen dvacet osm let. Jsi ještě mladá, najdeš své štěstí. Co bych já měla po tvých nohách bloudit?
Tři roky po svatbě jsem se s Milanem přestěhovala, ale Janu Semenovou jsem neopustila. Její rodiče žili daleko, takže první tchyně se pro mě stala téměř matkou, zatímco Vendula už nepoznávala svou babičku.
Chování Věry Viktorové, která se rozhodla, že má právo rozhodovat v našem bytě jako hospodyně, mě šokovalo. Po jejím prvním návštěvě jsem požádala manžela, aby mé matce vysvětlil, že přichází jen na pozvání, a že návštěvy je třeba domluvit a chovat se podle pravidel.
Na Věrovo tvrzení, že chce pomoci a jedná jen z dobrých úmyslů, jsem odpověděla:
Už mi není osmnáct. Už tehdy, když jsem odešla ze školy, byla jsem dost samostatná. Po šesti letech manželství už mě nikdo neučí vařit ani uklízet. Dokážu i sama mnohé naučit. Přijdu k vám, Věro Viktorová, projdu se po bytech s bílou utěrkou a udělám kontrolu.
Milan mě podporoval a pokud se občas zamotala, řešil to sám.
Postupně jsem naučila druhou tchyni, aby nezasahovala do mého hospodaření ani do výchovy dětí. Když po roce po druhém sňatku přišla naše synováček, Věra Viktorová už nevnucovala své rady. Jenže měla kamarádku, která jí neustále vyprávěla, jak vychovává manželku mladšího syna.
Věra chtěla také něco sdílet, ale neměla čím se pochlubit. Jedinou její slabinou bylo neustálé stěžování si na to, že navštěvuji Janu a pomáhám jí.
Kdyby byla stará jako rodinná příbuzná! Když byla Vendulka malá, posílala jsem ji na chatu k babičce byla jsem ráda.
Teď už se Vendulka učí ve škole, a já stále jezdit a jezdit. Už tolik let uplynulo! A ona se jen dvakráttřikrát týdně za mnou stýká, řekla kamarádce.
V posledním roce jsem se Jana Semenovou navštěvovala častěji. Věra ji nazývala starou, přestože byla jen o sedm let starší. Nemoc však nezkrášluje, a tak Jana onemocněla. Navštěvovala jsem ji v nemocnici i doma.
Na cizího člověka peníze rodiny míříš, kritizovala mě tchyně.
Nebojte se, Věro Viktorová, Jana Semenová, když onemocněla, prodala chatu, tak má na léčbu peníze a nebudete ji půjčovat, odpověděla jsem.
Když se Janě opravdu zhoršilo, najala jsem jí pečovatelku a vzala si volno, abych s ní mohla strávit půl dne, když byl Milan v práci a syn ve škole. Nakonec ale Jana odešla z tohoto světa.
Věra pak začala zajímat se o dědictví první tchyně.
Chata prodala, ale za rok nevyčerpala celé peníze. A její důchod byl slušný určitě má nějaké úspory.
A dvoupokojový byt jistě připadne dědicům, uvažovala, ale já se jí zatím neptala bála jsem se.
Místo toho se zeptala syna, a odpověď ho neuspokojila.
Komu je testament napsán? Samozřejmě Vendulce je to její pravá vnučka.
A co Světka? Proč jsem běhala k té staré? zeptala se matka. To je úžasné! Představuji si, jak bude plakat!
Nebojte se o mě, řekla jsem tchyni. Vím, že Jana Semenová vše zanechá Vendulce. Vede ji před rokem k notáři.
Proč jsi tam pobíhala, když jsi věděla, že ti nic neublíží? divila se Věra. Ať Vendulka jí pečuje.
Ráda bych vám vysvětlila, ale bojím se, že nepochopíte, odpověděla jsem.
Všechno se vyřídilo včas, Vendulka získala všechny dokumenty k bytu i podíl. Dohodli jsme se, že dokud bude studovat a bydlet v koleji, bude byt pronajímat a výnosy posílat na její účet. A až Vendulka ukončí vysokou školu, sama si rozhodne, jestli se vrátí do rodného města nebo zůstane v regionálním centru. Pak byt prodá a koupí nový.
Když Věra uslyšela, že se byt bude pronajímat, navrhla:
Proč dovolit cizím lidem? Mohou něco zkazit. Nechte tam Káju žít.
35letá Kája, mladší dcera Věry, stále žila s matkou. Byla hezká, měla pěknou postavu, vysoké vzdělání a pracovala. Občas se jí stávaly romány, ale manželství nešlo.
Věra se samozřejmě starostlivě zajímala o dceru.
Proč se Káje nic nedaří? Zuzana vdova s dítětem dokázala mého Milana přivézt! pomyslela si žena.
Myslela si, že pokud bude mít dcera vlastní byt, najde si manžela.
To nic, že ten byt patří Vendulce nyní. Za třičtyři roky se může stát cokoli třeba Vendulka najde v tom městě muže s bytem a můžeme ji přesvědčit, ať Káju daruje, přemítala, ale své plány zatím neřekla nahlas.
Jaká byla její zklamání, když Vendulka odmítla Káje dovolit bydlet v jejím bytě!
Nedostane se mi nájem stejně jako ostatním, řekla Vendulka. Plánuji v budoucnu hypotéku, možná se po škole přestěhuju do hlavního města. Peníze se budou sbírat.
Pyszná jsi, Vendulo, vše se točí jen kolem tebe, řekla Věra. Obě myslíte jen na sebe. Kdyby Kája měla byt, možná by se během tří let provdala.
Mami, máš třipokojový byt. Prodej ho, kup si jednokomorový a dej Káje. navrhl Milan.
To nemůžeš, to je můj byt, žádné vaše podíly, rozčílila se tchyně. Proč bych v důchodu měla být v těsném bytě? Žiju v tomto bytě celý život a neplánuji se přestěhovat.
Ne, není to Milan, ale vy, přerušila mě Vendulka. Nechcete obětovat svůj byt pro svou vlastní dceru, ale na cizího mluvíte.
Tak Kája zůstala s matkou, a Vendulka své byt pronajímal, dokud studovala, potom ho prodala a koupila nový v regionálním centru. Do hlavního města je jezdila jen na týden. Jak se říká: Krásně tam, kde nejsme
Co si o tom myslíte? Připomeňte mi svá stanoviska v komentáři a dejte like.
