7. června
No Honzíku, prosím tě! Fakt si už nevím rady, voda teče proudem, sousedy pod sebou vytopím a ty sama víš, jak ta kverulantka paní Benešová pod námi řve! Ruce se mi třesou, ventilem vůbec netrefím! hlas z telefonu byl tak úpěnlivý, že ho šlo slyšet i z druhého konce stolu, a to Honza neměl mobil ani nahlas.
Seděl jsem s Jitkou v naší kuchyni, trochu sváteční roky jsme plánovali přesně takový večer. Podával jsem domácí guláš a právě naproti mně v klidu seděla má žena Jen do doby, kdy jsem zvedl telefon.
Alenko, zhluboka dýchej, říkám jí do sluchátka. Který ventil máš na mysli? Je pod dřezem v kuchyni, nebo v koupelně u stoupačky? Zavři hlavní kohout.
Já fakt nevím kde! Honzo, prosím, přijeď! Já se bojím! Vždyť mě tu ta baba sežere zaživa!
Podíval jsem se na Jitku. Můj pohled byl kombinací žádosti o odpuštění a zoufalství ta směs, kterou na mně pozná hned na první kuk.
Jití, slyšíš? Ona to tam fakt vytopí. Alča je v tomhle úplný tele, holka nikdy sama v domě nebyla. Musím tam jet.
Samozřejmě, že musíš, odpověděla Jitka naprosto dokonale vyrovnaným hlasem. Ale v očích jsem viděl bouři. Vždyť dneska nemáme výročí. A připravovali jsme ten večer jen dva týdny. A já se s tím gulášem dělala jen tři hodiny. Tak jeď, Honzo. Zachraň tu svou Alenu. Bez tebe by se asi rozpadla svět.
Nezačínej, jo? skoro vyskočím od stolu, popadnu klíče od auta a mizím ze dveří. Jsme přece staří kamarádi. Člověk v nouzi! Jen skočím, opravím těsnění, hned jsem zpátky. Guláš dej zatím do trouby.
Dveře bouchly. Nechal jsem Jitku samotnou v bytě plném vůní a toho zklamání, které člověk cítí, když se opakovaně něco pokazí. Při pohledu z okna jsem viděl, jak se mé auto řítí večerní Prahou.
Alena. Jméno, které se do našeho manželství vkrádalo jako třetí osoba. Kamarádka ze základky podle Jitky svébytný parťák. Objevila se znovu krátce poté, co se rozvedla. Prvně občas poprosila s počítačem, pak potřebovala něco odvézt, pak zase složit skříň. Já neodolal, vždyť pomoci je přece jasná záležitost, když máte zlaté ruce.
Ale čím dál častěji potřebovala zásah už včera. Píchlá pneumatika, spadlá polička, něco praskne nebo se rozlije právě, když jsme naplánovali něco spolu. A pokaždé přesně, když jsme byli s Jitkou domluvení.
Jitka nebyla žárlivá hysterka. Rozuměla tomu, že přátelství je důležité. Ale ženský čich jí napovídal, že o žádné ventily a trubky tady fakt nejde. Alena uměla vypadat bezmocně a já byl očividně od přírody záchranář. Ženou byla pohlednou, navoněnou, s očima, co dělají z mužů bohy.
Po návratu jsem už Jitku našel v posteli, guláš v lednici, nálada žádná. Za tři hodiny jsem přišel, ještě celý zahumusený od práce.
Teda, na poslední chvíli! Regulace úplně vypuštěná, všechno jsem musel koupit v nonstopu. Alča už málem umírala strachy. Dala si dokonce kozlík.
Aspoň ti nabídla čaj, hrdino? zeptala se Jitka, s pohledem do knížky.
No jasně, pohostila mě a ještě mi nabídla štrúdl. Prý tě zdraví a omlouvá se, že nám zkazila večer.
No jasně, štrúdl, honilo se mi hlavou. Takže, když Aleně teče voda všude možně a neví, kde je ventil, peče si přitom štrúdl v troubě? To je mi scénář.
Ale nespouštěl jsem hádku. S Jitkou boje nikam nevedou spíš si vylije srdce a pak vše přejde. Rozhodla se však, že příště pojede zachraňovat s námi.
To přišlo až podezřele brzy. V sobotu jsme chtěli vyrazit na chalupu za Prahu. Naloženo v autě, maso se marinuje. Slunce, pohoda, plány na vínečko. A v tom zase ten tón, co mám u Aleny zvlášť nastavený.
Ano, Alčo? Cože? Jiskří co? V zásuvce? Silně? Voní to po spáleném? Dobrá, na nic nesahej, vypni hlavní jistič! Jasně, jedu!
Položil jsem mobil, Jitka držela sazenice v ruce a čekala.
Co tam zas má? ptá se klidným hlasem.
Prý jí jiskří rozvaděč, smrdí to po spálené izolaci, bojí se, že začne hořet. V sobotu elektrikáře z družstva neseženeš, a ti soukromí jsou dražší než pražská káva.
Dobře, takže chalupa padá?
Ale kdeže! Je to skoro po cestě. Jen tam na chvilku skočím.
Fajn, řekla Jitka, jedu s tebou. Dlouho jsem Alenu neviděla, aspoň ji pozdravím.
Nezmohl jsem se na odpor. Cestou jsem byl jako na trní. Jitka však klid sama. Alena nás přivítala v krátkém saténovém župánku, nalíčená, v očích záblesk rozmrzelosti, když mě spatřila s Jitkou.
Jitunko! To je překvápko! Já tu… no, úplně rozhozená, v županu. Pojďte dál. Honzík, ty můj anděli, v předsíni to šumí a jiskří!
Ve vzduchu slabě páchlo spáleným. Zamířil jsem bez řečí k rozvodné skříni, šroubovák s sebou.
Jitunko, pojď raději ke mně na kávu, než se chlapi vrtí ve drátech, zvala Alena.
Ne, zůstanu tady, ozvala se Jitka pevně. Třeba bude Honza potřebovat podržet světlo.
No jo, vy ženské, zasmála se Alena, Honzík to umí i po tmě.
Aleno, proč jsi nezavolala správci? Ti mají havarijní servis nonstop, podotkla Jitka.
Ale prosím tě, ti jsou hluční, udělají bordel a ještě ti vynadají. Honzík to svedu líp a mám aspoň jistotu.
Ty jeho zlaté ruce dnes měly držet špíz na chalupě, řekla Jitka jízlivě.
Jejda, já se omlouvám, složila Alena ruce. Všechno dávám do kytek, když je člověk sám. Ty máš štěstí, Jitko!
Za čtvrt hodiny jsem měl kontakt utažený, ale pojistku bude potřeba vyměnit.
Postaráš se, že mi koupíš novou? Přinesu peníze, třepotala se Alena.
Honza nebude mít čas, řekla Jitka nekompromisně. Máme s Honzou a chalupou jiné plány. Zavolej elektrikáře, číslo ti Honza napíše.
Alena na Jitku koukala s otevřenou nenávistí, ale v mžiku se otáčela na mě a zvala na kávu a větrníky.
Díky, najedení jsme dost, zamítla Jitka s úsměvem a odvlekla mě z bytu.
Cestou ve mně bublal pocit hájení Aleny, ale Jitka měla pravdu. Nejsem přece jediný chlap na světě, který ji může zachránit.
Vyvrcholení nastalo za dva týdny. Měl jsem se vrátit z Brna. Volám Jitce, že dojedu později Alena má tragédii. Pořídila si těžkou novou garnýž nad okno, při věšení si zranila prst, teď prý nemůže chodit, a garnýž jí leží na zemi.
Honzo, poslouchej mě. Jeď domů. Já tam zajedu místo tebe.
Ty? Proč?
Protože jsem žena. Léky koupím líp, a s převazem si poradím taky. Ty jsi unavený z cesty, dej si doma večeři.
Nevyrazila jsem tam ale kvůli léčení. Hledal jsem řešení.
Objednala jsem manžela na hodinu vyhlášeného řemeslníka. Přes e-shop jsem nechala doručit Aleně léky a obvaz, sama jsem sebrala auto a jela.
U Aleny bylo nastrojeno jak k romantice: svíčky, víno a dvě skleničky. Seděla v županu s nemocnou nohou, garnýž ležela na koberci v obýváku.
Alena vykřikla: Honzo, to jsi ty? Máš tu mastičku?
Otevřela jsem dveře a rozsvítila všechny lustry. Alena okamžitě seděla rovně, bolest byla zapomenutá.
Jitko?! Co tu děláš? Kde je Honza?
Honza má doma guláš. Já ti vezu léky a opraváře, řekla jsem klidně.
Zazvonil zvonek. Řemeslník přišel, s kufrem a nářadím, pustila jsem ho dovnitř. Začal vrtat a zavrtal rychlostí, jakou bych sám neudělal. Alena byla rudá vzteky.
Proč jsi tohle udělala?! syčela přes rámus.
Ty jsi chtěla pomoct? Tak ji máš profesionální. Honza není tvoje pohotovost. A pokud sis nevšimla, celý tenhle večer směřoval jinam.
Alena na mě vyskočila bez kulhání.
Táhni! Andrej bude jednou na hlavu z tvé upnutosti!
Možná, ale vrací se každý den domů. A ty si hledej své karnevaly jinde. Je ti to zapotřebí?
Vyšla jsem, s pocitem lehkosti jako už dávno ne.
Doma čekal Honza nervózní u stolu. Jak to tam dopadlo? Je v pořádku?
Garnýž věší mistr, já zaplatila. Alena je zdravá víc než včera.
Pak jsem ho posadila a řekla naprosto na rovinu, že tohle už skončilo. Že záchranářů je v Praze dost, a Honza už není Alenin rodinný typ na všecko.
Honza svěsil oči. Měl jsem to čekat ale znáš to, kamarádství…
To jo, usměju se, ale každý vztah má své meze. Nejsi jediný chlap s vrtačkou v Praze.
Od té chvíle bylo ticho. Alena se neozvala, očividně to silné ego nedovolilo po další pomoci sáhnout. Za půl roku jsem ji zahlédl v Palladiu s někým novým, šťastná, obtěžkaná kabelkami, jako by nám nikdy doma nevytopila celý život.
Bylo mi to jedno. Doma jsme s Honzou zase seděli u stolu, plánovali společný víkend a byli jsme klidní. Protože jsem pochopil, že hranici rodiny je potřeba chránit. A někteří lidé, i když se tváří jako oběť, prostě přes naše dveře dál nesmí.
A to je pro mě dnes ta největší životní lekce mějte srdce na dlani, ale hranice ještě pevnější než betonový sloup. Protože když si je nestřežíte, začne ve vašem bytě permanentní havárie.
