Květa si sedla na volné místo, ale nejdřív si ověřila, že je lavička čistá a jejím světlým šatům nehrozí ani smítko prachu. V ruce držela novou bílou kabelku. V lázních se už stalo zvykem, že si po večeři vzal každý něco slavnostního a vyrazil ven. Většina hostů taky předváděla své modely. Jedna žena se svěřila: „Kde jinde, než na dovolené, si člověk tyhle šaty vyvenčí? Doma stejně není kam jít.“
Koutkem oka zahlédla, jak se k lavičce blíží Jiří. Pomalu si sedl vedle ní. „Pomlčme spolu,“ řekl tichým, procítěným hlasem, který přesně zapadal do té harmonie ticha a krásné krajiny. Pod béžovým sakem měl bílou košili, kalhoty dokonale vyžehlené, tmavé vlasy sestříhané, jako by právě vyšel ze salonu. Šedivé spánky mu neubíraly na vzhledu, naopak mu dodávaly na sebejistotě a solidnosti.
Květa si už před dvěma dny všimla, že se na ni umí dívat jinak, že si ji mezi ostatními ženami vybírá. „Krásně jste to řekl: pomlčme spolu,“ ocenila jeho větu.
„S vámi, Květuško, je příjemné i mlčet, i když si moc rád popovídám.“ Jiří se k ní natočil, aby hezkou tmavovlasou ženu pohltil celou svou pozorností. Květa se mu líbila od prvního setkání.
Také se k němu otočila a v jejím pohledu bylo teplo. „Mimochodem, včera jsem vás čekal na tancovačce, ale nepřišla jste. Nemáte ráda tanec?“
„Proč by ne, tanec mám ráda, ale včera jsem šla raději ven. Večerní vzduch má zvláštní sílu, chce se člověku dýchat a dýchat.“
„Nevěděl jsem, že máte ráda večerní procházky,“ řekl Jiří a skoro neznatelně se dotkl její ruky. Žena ucítila mravenčení. Jeho hnědé oči se na ni dívaly s nadějí na víc.
„Zvu vás dnes večer na procházku po mém soukromém okruhu. Sám jsem ho objevil. Je odtud nádherný výhled, dobře jsou vidět hory. Neměl jsem se ale s kým podělit o ten pocit krásy. Teď mám s kým – s vámi.“ Lehce jí stiskl ruku, jako by dával signál, že chce pokračovat.
Proč ne, pomyslela si Květa. Je to jen procházka. A chodit daleko sama je nebezpečné, když je vedle muž, je to přece jen jistější. Podívala se na pár, který procházel kolem lavičky. Muž a žena si zaujatě povídali, bylo vidět, že se seznámili tady v lázních a teď si spolu užívají čas.
„Vy máte tak krásnou ruku, Květuško,“ neřekl Jiří, spíš zašeptal. Přitáhl se ještě blíž a kochal se jejím profilem.
Nechtěla se ptát, jestli je ženatý. Tady je většina lidí zadaná a své známosti si omlouvají touhou po novotě a zážitcích. Ale teď jí bylo nesmírně příjemné sedět na lavičce s mužem, kterému se očividně líbí a který si vybral právě ji.
„Pojďme se projít hned teď,“ navrhl. „Popovídáme si a večer vás zvu do kavárny.“ Elegantně jí podal ruku, aby jí pomohl vstát.
Beze všeho souhlasila, popadla bílou kabelku a vzala Jiřího pod paží. Po pěti krocích bezstarostně, jako holka, mávla kabelkou a upustila ji. Spadla do malé kaluže, která zůstala po dešti. Květa vyjekla úlekem i tím kontrastem: sněhobílá kabelka ležela v blátě.
„Nic se neděje, za chvíli bude jako nová,“ Jiří kabelku opatrně zvedl a položil ji na trávu. Květa vytáhla ubrousky a začala ji čistit. Vlhké šmouhy ale zůstaly.
„Namočím ji na pokoji,“ řekla.
„Tak já na tebe počkám,“ navrhl Jiří. „Nebo počkám tě po večeři na stejném místě… Dobře?“
Přikývla a rychle šla do pokoje, přičemž kabelku držela od těla, aby se neušpinila. Byla to nová bílá kabelka, kterou si koupila schválně před odjezdem do lázní. Teď ji pečlivě vyčistila. Vypadalo to, že je špína pryč, ale stejně měla pocit, že kabelka už není taková jako dřív. Ztratila novost.
Vzpomněla si na Jiřího nabídku večerní procházky, na jeho pohled, který sliboval pokračování, a zůstal v ní nepříjemný pocit. Za celý týden se v ní něco takového neobjevilo ani jednou. Najednou si ten vztah, na první pohled nevinný, přirovnala ke kabelce, která spadla do bláta.
Vtom zazvonil telefon. „Mami, Dan a Tomáš mi nedají dělat úkoly,“ uslyšela hlas mladší dcery Dáši a v pozadí smích.
„Copak tam děláte?“ zeptala se, jako by se probrala ze sna.
„Květo, to jsem já,“ ozval se manžel. „Přivedli jsme vnuky, chtěli jsme upéct koláč, ale Dáša je proti, prý zamažeme celou kuchyni.“
„Ondřeji, kup radši dětem v obchodě něco dobrého. Já přijedu a upeču koláč, nebo možná i dort.“
„Přijeď už brzy, všichni se těšíme,“ řekl Ondřej. A pak tiše dodal: „Já nejvíc. Chceš, ať si teď sednu do auta a jedu pro tebe?“
„Už toho moc nezbývá. Vydržte, taky se mi stýská. Dej mi Dášu.“
Promluvila si s dcerou, pak s vnuky, řekla manželovi, že ho má ráda, a teprve potom si všimla, že se opozdí na večeři. Rychle se převlékla, vzala kabelku, chvíli s ní otáčela a přesvědčila se, že na ní není ani kapka bláta. „Tak teď je dobře,“ řekla si s úlevou. A vůbec nemusí běžet na procházku s nějakým Jiřím. To už pochopila docela jasně, když si tu kabelku v blátě spojila s jejich rodícím se vztahem.
Pocítila, jak moc jí chybí manžel, děti a vnoučata. Vždyť odjela, aby si od nich odpočinula, a teď byla ráda, že slyší jejich hlasy. Ráda by viděla Ondřeje v kuchyni, jak se snaží upéct vnukům koláč. Vzpomněla si, jak ji kdysi k MDŽ chtěl překvapit kulinářským výtvorem. Bylo to milé i k smíchu, jak nešikovný umí být. Směšné, ale hrozně roztomilé.
„Nepojedu autobusem. Řeknu Ondřejovi, ať si pro mě přijede, jakmile skončí pobyt. Ukážu mu, jaké jsou tu krásné krajiny, a projdeme se spolu. A žádnou špinavou kabelku k tomu nepotřebujeme.“Zvedla telefon a vytočila manželovo číslo. Ozvalo se po prvním zazvonění, jako by Ondřej u telefonu seděl a čekal.
„Přijeď si pro mě. Hned,“ řekla a v hlase měla víc něhy než za poslední roky. „A víš co? Klidně si vem děti. Už se na vás všechny moc těším.“
Na druhé straně se na chvíli odmlčel, pak se zasmál tím svým hlubokým, domácím smíchem. „Tak sedám do auta. A cestou koupím tu nejlepší kabelku, co najdu. Bílou, ať se ti líbí.“
„Žádnou kupovat nemusíš,“ odpověděla Květa a pohladila tašku, která ležela na posteli jako znovuzrozená. „Ta moje je zase čistá. A i kdyby nebyla, hlavní je, že vím, kam patřím.“
Pak se podívala z okna na lázeňskou kolonádu, kde se v dálce mihla postava v béžovém saku. Jiří tam stál, díval se k jejím oknům a čekal. Květa mu věnovala krátký, omluvný úsměv a zatáhla záclonu.
Za dvacet minut před vchodem zastavilo známé šedé auto. Květa vyšla ven, na sobě světlé šaty, v ruce bílou kabelku, která už nesla jednu malou vzpomínku — ale ta teď patřila jen jí. Došla k autu, otevřela dveře a místo pozdravu řekla:
„Ondřeji, pojď, ukážu ti můj soukromý okruh. Je odtud nádherný výhled, dobře jsou vidět hory. A víš, kdo ho se mnou uvidí poprvé? Ty.“
Usmála se a podala mu ruku. V jeho očích se zablesklo něco, co znala odjakživa — a přesto to teď bylo jako objevit to znovu.
A kabelku, tu sněhobílou, vzala s sebou. Už se nebála, že by spadla do bláta. Věděla, že i kdyby spadla, stačí ji vyčistit. Někdy stačí málo, aby člověk poznal, co je doopravdy čisté, co je doopravdy jeho a co stojí za to si nechat.
Šli spolu pomalu, ruku v ruce. A když se za nimi zavřela lázeňská brána, Květa se zastavila, podívala se na hory, pak na Ondřeje a řekla tiše: „Pomlčme spolu.“
A on mlčel. A ona mlčela. A bylo to to nejkrásnější vyznání, jaké si uměla představit.
