Anežka si sedla na volné místo, přesvědčila se, že je lavička čistá a že její světlé šaty neohrozí ani smítko. V ruce držela novou bílou kabelku. Tady v lázních už bylo zvykem, že si člověk po večeři vezme něco svátečního a vyjde se projít. Většina lázeňských hostů taky předváděla své oblečení. Jedna paní se svěřila: „Kde jinde než na dovolené si člověk ‚vyvenčí‘ šaty? Doma stejně není kam jít.“
Koutkem oka zahlédla, že přichází Jiří, a on si k ní pomalu sedl: „Mlčme spolu,“ řekl tichým a skoro procítěným hlasem, který přesně zapadal do té harmonie ticha a krásné krajiny. Pod béžovým sakem měl bílou košili, kalhoty dokonale vyžehlené, tmavé vlasy sestříhané, jako by právě vyšel od kadeřníka. Šedivé spánky, jako stříbro, jeho vzhledu vůbec neškodily, naopak mu dodávaly jistotu a solidnost.
Anežka si už před dvěma dny všimla, že se na ni při setkání dívá nějak zvlášť a že ji mezi ostatními dámami vyčleňuje.
„Jak jste to krásně řekl: mlčme spolu,“ ocenila tu větu.
„S vámi, Anežko, je příjemné i mlčet, i když jsem vždycky rád, když si můžu povídat.“ Jiří se k ní natočil, aby ji svou pozorností úplně pohltil. Anežka se mu líbila od prvního setkání.
Ona se k Jiřímu taky otočila a věnovala mu vřelý pohled.
„Mimochodem, včera jsem vás čekal na taneční zábavě, ale nepřišla jste… Nemáte ráda tanec?“
„Ale kdepak, tanec mám ráda, jen jsem se včera procházela. Večer je vzduch plný svěžesti, člověk by dýchal a dýchal.“
„Nevěděl jsem, že máte ráda večerní procházky,“ a Jiří se téměř neznatelně dotkl Anežčiny ruky. Žena ucítila z toho doteku lehké chvění. Jeho hnědé oči na ni hleděly s nadějí na víc.
„Zvu vás dnes večer na procházku po trase, kterou jsem si sám objevil. Je odtud nádherný výhled, krásně jsou vidět hory. Ale neměl jsem s kým se o ten pocit z té krásy podělit… a teď mám – s vámi.“ A lehce stiskl Anežčinu ruku, jako by dával signál pro své další vytrvalé dvoření.
„Proč ne, vždyť to bude jen procházka,“ pomyslela si Anežka. „A chodit daleko sama je nebezpečné, ale když je vedle mě muž, je to mnohem bezpečnější.“ Rozhodla se a pohlédla na pár, který šel kolem jejich lavičky – muž a žena si zaujatě povídali, bylo vidět, že se poznali tady v lázních a teď spolu příjemně tráví čas.
„Jakou máte, Anežko, krásnou ruku,“ neřekl, ale skoro zašeptal Jiří. Přisunul se ještě blíž a obdivoval její profil.
Nechtěla se ptát, jestli je ženatý. Tady zpravidla většina není volná a své známosti ospravedlňuje touhou po novotě a nových zážitcích. Jenomže právě teď jí bylo báječně příjemné sedět na lavičce s mužem, který o ni zjevně stojí a který si vybral právě ji.
„Pojďme se projít klidně hned,“ navrhl, „popovídáme si, a večer vás zvu do kavárny.“ Jiří jí elegantně podal ruku, aby jí pomohl vstát.
Beze všech okolků hned souhlasila, vzala bílou kabelku a zavěsila se do Jiřího. Když ušli asi pět kroků, bezstarostně, jako děvče, mávla kabelkou a vypadla jí z ruky. Kabelka spadla do malé kaluže, která zůstala po dešti. Anežka vyjekla překvapením i nad tím kontrastem: sněhobílá kabelka ležela v blátě.
„Nic se neděje, hned bude jako nová,“ Jiří kabelku opatrně zvedl a položil ji na trávu. Anežka vytáhla ubrousky a začala ji otírat. Ale mazlavé šmouhy stejně zůstaly.
„Půjdu si ji umýt na pokoj,“ řekla.
„Tak já na tebe počkám,“ navrhl Jiří. „Nebo to uděláme takhle“ – už přešel na tykání – „Počkám na tebe po večeři na stejném místě… Dobře?“
Kývla a pospíchala do pokoje, držíc kabelku dál od těla, aby se neušpinila. Anežka vyprala novou bílou kabelku, kterou si koupila těsně před tím, než jela do lázní. A i když byly všechny stopy špíny pryč, stejně se jí zdálo, že kabelka je nějaká špinavá, že ztratila svou novost.
Vzpomněla si na Jiřího nabídku večerní procházky a na jeho pohled, který naznačoval pokračování, a udělalo se jí nepříjemně. Za celý týden to bylo poprvé, co v ní bylo něco nepříjemného, co dráždilo ji samotnou. Najednou si přirovnala svůj vztah s Jiřím, na první pohled úplně neškodný, ke kabelce, která spadla do bláta.
Zazvonil telefon: „Mami, Denis s Tomáškem mi nedají dělat úkoly,“ uslyšela hlas mladší dcery a k tomu smích.
„Co tam děláte?“ zeptala se, jako by se vrátila do reality.
„Anežko, to jsem já,“ ozval se manžel, „přivedli jsme vnuky a chtěli jsme upéct koláč, ale Květuška je proti, že prý celou kuchyni zamazneme.“
„Ondřeji, koupil bys radši dětem v obchodě něco dobrého, a já přijedu a upeču koláč, možná i dort.“
„Přijeď už brzy, všichni se těšíme,“ řekl Ondřej. A pak tiše dodal: „Já nejvíc. Chceš, abych hned teď sedl do auta a přijel pro tebe?“
„Už toho moc nezbývá, vydržte, taky se těším. Dej telefon Květušce.“
Promluvila si s dcerou, pak s vnuky, řekla manželovi, že ho taky miluje, a všimla si, že zmeškala večeři. Rychle se převlékla, vzala kabelku, otočila ji v ruce a přesvědčila se, že na ní nezůstala ani kapka bláta. „Tak teď je to dobré,“ řekla si s dobrou náladou. A vůbec nemusí běžet na procházku s nějakým Jiřím – to si už uvědomila, když porovnala kabelku, která spadla do bláta, s jejich vznikajícím vztahem.
Anežka cítila, jak se jí stýská po manželovi, dětech a vnucích… a přitom odjela, aby si od nich odpočinula, ale teď byla ráda, že slyší jejich hlasy, a ráda by viděla manžela v kuchyni, jak se snaží upéct vnukům koláč. Vzpomněla si, jak jí chtěl Ondřej na Den žen udělat radost kulinářským výtvorem – bylo to příjemné a zábavné, jak se u toho nešikovně kroutil. K smíchu, ale takové milé a radostné.
„Nepojedu autobusem, řeknu Ondřejovi, ať pro mě přijede, až skončí pobyt, a při té příležitosti mu ukážu, jak jsou tady ta místa krásná, projdeme se spolu. A žádnou ‚špinavou kabelku‘ nepotřebujeme.“Sešla dolů až k lavičce. Jiří tam stál, ruce v kapsách, a když ji uviděl, šel jí naproti. „Říkal jsem si, jestli přijdete.“
„Přišla jsem vám to říct,“ odpověděla klidně. „Děkuji za dnešní odpoledne. Ale procházky, které voní tajemstvím, nechám jiným. Já mám doma někoho, kdo mi nevoní tajemstvím, ale koláčem. A ušpiněnou kabelku mi pomůže vyprat, aniž by se zeptal proč.“
Jiří chvíli mlčel. Pak se pousmál a řekl: „Tomu se nedá nic namítat.“
Anežka se otočila a šla. Kaluž před ní se leskla měsíčním světlem, a tentokrát se jí nevyhnula. Prošla přímo skrz ni, zvedla bílou kabelku nad hlavu a zasmála se. Nová už nebyla, ale čistá. A hlavně – byla její, přesně jako život, který si zvolila.
