Jitka leží na gauči a těžce pláče. Její manžel jí před pár měsíci oznámil, že má jinou ženu. A že čekají dítě.
Jitko, promiň, ale dva roky spolu a žádné děti. To už je doba… Začal jsem o sobě pochybovat, koktá Milan a teď… no, prostě ona… čeká dítě…
Milenka, Jitka zašeptá.
Nazvi si ji jak chceš. Za dva měsíce budeme rodit. Promiň.
Jitka už dál neřeší, proč to Milan tolik let tajil. Proč jí to řekl až těsně před porodem a navíc krátce před Vánoci, když ji opouští. Tak tu teď leží, vyčerpaná a neoblečená od včera večer, úplně rozbitá a bez slz. Myšlenky ji vrací zpět, do dětství, ke Štědrému dni.
Tenkrát byla Jitka v páté třídě. Po vyučování zašla s kamarádkami do bazaru. Rády se tam stavovaly. Připomínal malý krámek plný pokladů.
Oblečení a boty je moc nezajímaly, spíš suvenýry, hračky, bižuterie. To je zajímalo daleko víc.
Ten den zůstala Jitka zcela okouzlena nádhernou šperkovnicí. Byla blankytně modrá se zlatou výzdobou. Jitka na ni nemohla spustit oči.
A když prodavačka otevřela víko a zevnitř se rozezněla melodie a na tmavěmodrém sametu se začala otáčet baletka v bílém, Jitka zůstala stát v němém úžasu a zapomněla i dýchat. Navíc prodavačka ukázala malou skrytou zásuvku na prstýnky a náušnice.
Kamarádky Anička a Iva okamžitě přiběhly a začaly nadšeně štěbetat:
Páni! To je nádhera!
Kolik stojí? zeptá se hned Anička.
Prodavačka s úsměvem prozradila naprosto nedosažitelnou částku dvě stě korun.
Na to nikdy nenašetřím, pomyslela si Jitka.
A měla pravdu. Tenkrát děti do školy dostávaly sotva desetikorunu, za kterou se dalo slušně nasvačit.
Mohla sice zalhat, že jde do kina, to by jí mamka dala dvacetikorunu.
Ale tatínek byl zrovna na služební cestě, vrátí se až za týden. Ten by jí šperkovnici určitě koupil. S mamkou to nemělo cenu zkoušet.
Jitka až slyšela matčin pisklavý hlas: No to snad nemyslíš vážně, škatulka za dvě stovky! To mám raději koupit kilo masa nebo dvě kuřata a budeme mít na celý týden řízky!
Ne, mámě se radši ani nezmiňovat. Musí počkat, až přijede táta.
Jitka teď chodila denně do bazaru obdivovat baletku. Prodavačka, hodná paní, pokaždé šperkovnici natáhla a baletka tančila pro Jitku.
Po šesti dnech už Jitka znala každý detail. Všimla si lehce škrábnutého rohu, odlomeného kousku. Baletce chyběla jedna bota a na sukni měla malinkou tečku, sotva viditelnou. Ale Jitka ji zkoumala tak dlouho, že objevila všechno.
Když se táta vrátil, hned ho Jitka táhla do bazaru.
Už je prodaná smutně oznámila prodavačka. Před pár hodinami ji někdo koupil. Bohužel jste přišli pozdě.
Jitku zaplavily horké slzy a vůbec se nestyděla, že pláče.
Jituško, co je? Neplakej, koupíme ti dort. Tvoje oblíbený truffle. Pojď, chlácholil ji otec.
Jitka přikývla. Truffle dort milovala, zvlášť ty malé houbičky z hořké čokolády navrchu.
Ale slzám zabránit nedokázala. Baletka ji moc mrzela.
Další den přinesla Iva do školy právě tu šperkovnici.
Když Jitka zjistila, že její vysněná věc připadla kamarádce, srdce ji zabolelo znovu.
Iva natáhla šperkovnici, zazněla hudba a objevila se baletka. Spolužáci stichli a užasle hleděli na ten poklad. Spokojená Iva řekla:
Koupila mi ji babička. Přijela za námi slavit Vánoce až z vesnice a já ji hned tahala do bazaru. Já na ni také koukala celý týden.
I já, přidala se smutně Anička.
Jitka už to nevydržela a rozplakala se.
Petr Rozmach, kterého všichni oslovovali Rozmaha, se zeptal:
Jitko, proč brečíš?
Nic se neděje, vykřikla Jitka a utekla ze třídy.
Každý věděl, že Petr je do Jitky zamilovaný. Holky jí záviděly, ale ona ho neřešila.
Stála teď u okna, opřená čelem o zmrzlé sklo.
Jitko, kupím ti stejnou. Neplakej, přišel Rozmaha zezadu.
Kde bys ji asi vzal? ušklíbla se Jitka. Jsi blbej, vmetla mu, než odběhla. Pak ji za to na lavičce před školou mrzelo ještě víc.
Tenkrát byla velká zima. Jitka vydržela venku na školním dvoře jen v šatech asi půl hodiny. A jasně, že onemocněla.
Petr přišel domů za Jitkou první den, co chyběla ve škole.
Zatím jsem baletku nesehnal, řekl jí, ale najdu. Slibuju.
Jsi blbej, Peťo. Kde bys to vzal? Je z ciziny, je tam napsáno Made in DDR. Kde bys takovou sehnal? popichovala ho smutně.
DDR, to je Německo, viď? ujišťoval se Petr.
Jo, zabědněla Jitka.
Tak tam pojedu, rozhodl se kluk.
Od té doby byli kamarádi. Ze začátku dětsky, ale v osmé třídě se Petr osmělil a políbil Jitku. Neodtáhla se. Od té doby byli opravdová dvojice.
Po maturitě Petr narukoval na vojnu. A shodou okolností do Německa.
Psával Jitce dopisy a čas od času žertoval, že baletku pořád nenašel.
Ale Jitka na Petra nepočká a půl roku před jeho návratem potká Milana. Okouzlí ji na první schůzce, když jí věnuje píseň složenou na kytaru. Obměklé dívčí srdce, za dva měsíce byla svatba.
Petr se vrátil z vojny, zjistil, že Jitka je vdaná, tak nastoupil na norskou loď a odjel na moře. Ve městě už byl málokdy a s Jitkou se nepotkali.
***
Jitka se konečně zvedne z gauče. Uvaří si kávu. Poslední dobou na Petra myslí stále častěji, až sama překvapeně zjistí, že vůbec nepláče kvůli bývalému manželovi, ale kvůli tomu, co nezažila s Petrem. Kde je? Je ženatý?
Dnes je 31. prosince. Měla by aspoň symbolicky oslavit Nový rok. Všechny kamarádky jsou s rodinami. Nechce se nikomu vnucovat.
Jde tedy na trh a do Tesca. Koupí pár věcí, aby si připravila aspoň něco slavnostního na večer.
Když se vrací s taškami domů, narazí v paneláku na Ježíška s červenou čepicí. V ten moment se jí zase rozkutálejí slzy.
Proč pláčeš, děvče? zahudruje muž v převleku důchodce, vždyť jsou svátky! No, vezmi si tohle. A z pytle vytáhne krabici. Pak vklouzne do tmy chodby.
Jitka ani nestíhá poděkovat. Krabice je celkem těžká.
Doma v kuchyni ji opatrně rozbalí.
Uvnitř je nová tyrkysově modrá šperkovnice se zlatou intarzií. Jitka pomalu otevře víko a natáhne stroj. Z temně modrého sametu vyjede baletka obutá v obou střevíčcích.
Jitka zkontroluje tajnou zásuvku. Uvnitř leží snubní prstýnek.
Jitka běží k oknu. Na dvoře pozná siluetu v kostýmu Ježíška. V papučích vybíhá ven. Chvíli zaváhá, ale v ten moment se Ježíšek otočí ke vchodu. Dva lidé se rozběhnou jeden k druhému.
Schoulená v jeho teplé náruči, Jitka zašeptá:
Jsi blázen. Ty jsi ji vážně našel.
Jo, culí se Petr. Našel jsem ji v Německu, slíbil jsem ti toPetr jí položil ruce na ramena a podíval se jí do očí, tak vážně a přitom něžně, že jí naskočila husí kůže.
Neztratil jsem tě tehdy schválně, Jitko, řekl tichounce. Ale nikdy jsem na tebe nezapomněl.
Kolem nich padal první sníh a dům za nimi se ztrácel v bílé tmě. Jitka v ruce svírala šperkovnici i prstýnek, která voněla novým začátkem.
Petr se pousmál: Chceš začít znovu? S baletkou ve dvou?
Jitka kysele vydechla i rozesmála se v jednu chvíli: S tebou klidně i tancovat v kuchyni, Rozmaho.
A on, dávno už ne rozjívený kluk, jí baletku jemně vzal. Na chodníku uprostřed zmrzlých kapek sněhu ji natáhl, hudba tiše zazněla. Uchopili se za ruce a zkusili spolu těmi pár kroky obejmout starou i novou bolest i radost, která se už tiše probouzela.
Všechno jednou přejde, i špatné sny, zašeptala.
A někdy i nejkrásnější přání, když vytrváš, odpověděl Petr, když se ručička baletky pomalu zastavila.
Stáli tam, hřál je už jen dech a blízkost, a Jitka poprvé po letech věděla, že právě teď tančí ten nejsladší tanec svého života.
