Jsem úplně vyčerpaná. A nemluvím teď o nějaké neuchopitelné emoční únavě. Jde o skutečné, fyzické, psychické i finanční vyčerpání z toho, že živím dva dospělé lidi, kteří se rozhodli zůstat navždy v pubertě. Je jim přes dvacet, jsou naprosto zdraví, mají nejnovější chytré telefony, nosí značkové oblečení, jedí hotová jídla a bydlí v bytě, který by klidně obstál jako čtyřhvězdičkový hotel v centru Prahy. Budí se až odpoledne, přijdou do kuchyně podívat se, co je k jídlu, a když se jim nabídka nezamlouvá, dávají to okatě najevo. Neptejí se, kolik co stojí. Nepoděkují. Nepomůžou. Jenom vyžadují.
Ročně nestudují. Začínali vysoké školy, které vždy rychle vzdali, protože to prostě není pro ně. Kurzy přerušili v polovině. Projekty zůstávají jen u řečí. Každý pokus končí stejně výmluvami, smyšlenou únavou a vědomím, že následky za ně ponese někdo jiný. Tedy já. Nepracují, protože nemůžou najít něco vhodného, ale s obyčejnou prací by prý ani nezačali. Přijde jim ponižující začít od nuly, ale nestydí se parazitovat na pohodlí.
V tomhle domě nic neplatí. Neúčastní se nákupů, nekoupí ani mýdlo. Elektřinu, vodu, internet, Netflix, mobilní tarify všechno táhnu já. Když se něco rozbije, volají mi ale jen proto, aby mě informovali, že to nefunguje. Nikdy proto, že by to sami opravili. Pokud jsou čisté věci, někdo jim je vypral. Pokud je uvařeno, udělal to někdo jiný. Pokud je uklizeno, zase díky někomu jinému, jako kdyby tu byli jen náhodní hosté.
Přesto kritizují. Odsuzují moji povahu, můj program, moje rozhodnutí, dokonce i jakým způsobem mluvím. Napomínají mě, když jsem unavená, když mám horší náladu, když nastavím hranice. Utahují si ze mě, jestliže mluvím o zodpovědnosti. Vztekají se, když zmíním samostatnost. A když je požádám, aby si aspoň uklidili pokoj nebo vynesli odpadky, mají mě za hysterku. Dívají se na mě s pohrdáním, pokud řeknu: Další peníze prostě nejsou. Jako by bylo mojí povinností neustále jim zajišťovat komfort a klid.
Nejtěžší je přijmout, že nejde o nedostatek možností, ale o čistý nedostatek vůle. Nejsou ztracení jen si zvykli na život, kde se vše vyřeší samo a nic si neváží. Kde matka znamená zdroj, ne člověk. Kde rodinné peníze jsou samozřejmostí, ne výsledkem práce. A já sama jsem léta nevědomky pomáhala zaměňovat lásku za trpělivost.
Ale už dost. Dnes mi došlo, že výchova neznamená držet za ruku do nekonečna a láska nemá být povolením stát se obětí. Nepřivedla jsem děti na svět, abych živila neschopné dospělé s nekonečnými nároky. Komfort rozmazluje. I mlčení může škodit. Pokud chtějí dál lenošit, bude to už bez mé práce, bez mého domova a bez mého klidu. Protože mateřství není doživotní otroctví a i já mám právo si někdy odpočinout i od dětí, které odmítají dospět.
