Když jsem se narodila, otec opustil naši rodinu. Maminka mě vychovávala sama. Teprve teď si uvědomuji, že o skutečné rodičovství se moc nejednalo. Co si pamatuji, buď byla ovlivněná alkoholem, nebo mizela na několik dní, případně si domů vodila různé kamarády.
Do svých asi deseti let jsem si opravdu myslela, že i ostatní děti žijí podobně; zdálo se mi to úplně běžné.
Když jsem pak byla na střední škole, začala jsem pracovat. Chtěla jsem mít co jíst a na vesnici bylo dost všemožné práce. Za výpomoc jsem dostala pár korun nebo nějaké jídlo.
Po škole jsem hledala poctivou práci, ale dítě z chudé rodiny bez známostí nebo peněz Musela jsem se prostě nějak protloukat, stejně jako moje máma.
Nevím, kde brala peníze. Drobný obnos, který jsem domů přinesla, padl většinou na jídlo. Patrně jí to tak vyhovovalo, protože nikdy nechtěla nic měnit.
Asi před třemi lety se u nás začal častěji objevovat jeden muž.
Na první pohled působil chudě, ale nevypadal jako úplný alkoholik. Většinou byl ke mně milý, ale zřídkakdy mě vůbec vnímal. Doufala jsem, že by mohl maminku ovlivnit k lepšímu a možná bychom společně mohli odejít z tohohle mizerného života.
Moje naděje se nakonec začaly naplňovat. Asi po několika měsících, co k nám chodil téměř denně, se k nám nastěhoval. Nepociťovala jsem z jeho strany žádnou otevřenou nevraživost, ale vždy jako by se mi spíše vyhýbal. Nepříjemnost přišla v době, kdy jsem to vůbec nečekala.
Po asi půl roce společného bydlení jsem jednoho večera přišla domů s penězi, které jsem si těžce vydělala. Doufala jsem, že maminku v jejím sklíčeném stavu trochu povzbudím.
Jenže ve dveřích na mě maminka začala křičet, že už tady nemám co pohledávat a musím odejít. Nejdřív jsem to nechápala. Nedala jsem jí přeci žádný důvod k takovému chování. Přesto jsem poznala, že nemá cenu se s ní hádat. Přespala jsem u kamarádky a doufala, že ji to za den či dva přejde.
Jenže nepřešlo hned druhý den mě znovu vyhodila. Později jsem zjistila, že ten muž mě od začátku nesnášel a matku přesvědčil, aby se mě zbavila. A ona ho uposlechla.
Tak jsem ve dvaceti jedna letech zůstala bez domova. Naštěstí mám pár opravdových přátel, kteří mě přijali mezi sebe a pomáhají mi, jak mohou. Život si vydělávám, jak jen to jde, přesně jako dřív. Proto když dnes někde slyším výčitky, že děti nemají úctu ke svým rodičům, chtěla bych říct někteří lidé k tomu mají opravdu dobrý důvod.
Člověk si nevybírá, do jaké rodiny se narodí, ale vždy má šanci najít lásku i oporu jinde třeba mezi přáteli. A i když vás život několikrát srazí na kolena, nikdy nesmíte ztratit vlastní hodnotu ani naději, že všechno jednou bude lepší.
