Moje vlastní sestra má jednu opravdu zvláštní vlastnost. Neustále vychvaluje své dítě do nebes a je přesvědčená, že všichni okolo by s ním měli prožívat vše stejně intenzivně jako ona. Ale to samozřejmě není reálné.
Její dcerka má teprve pět let. Proti ní nic nemám máme ji pochopitelně rádi, jsme přece rodina, ale nic víc. S vlastními dětmi máme sami starostí až nad hlavu.
Moje sestra ale tvrdohlavě trvá na tom, že její Anička je absolutně jedinečné dítě. Všichni ji musíme oslovovat “andílku”. A protože andílci přece nedělají nic špatného, vše, co tahle holčička provede, se musí okamžitě odpustit.
Přesně tohle si ona sama nalhává. Proto taky nikdo moc nejásá, když se rozhodne nás navštívit. A popravdě ani k ní domů se mi dvakrát nechce. Bohužel jsme nejen sestry, ale i kolegyně děláme ve stejné firmě. Tak jsem s ní teď potřebovala něco pracovního probrat.
Přijď dneska,” volala na mě do telefonu. Udělám ti tu tvoji oblíbenou omeletu. Stav se na oběd.”
Musím uznat, že v kuchyni je opravdu šikovná. Její omeleta chutná vždycky skvěle.
Za chvilku jsem tam,” odpověděla jsem stručně a zavěsila.
Hledala jsem klíče od auta a po cestě se stavila v pekárně pro nějaké dobroty. Oběd bez čaje by u ní neprošel. Dorazím tam, ona mě přivítá a zároveň krmí svou dceru. Beze slova pokyne, ať si přisednu ke stolu. Všechno se tváří v pořádku, dokud mi neřekne:
Dej si,” povídá, a sunula přede mě talíř s očividně rozpatlanou omeletou. “Aničce už nechutná.”
To mě upřímně nadzvedlo.
Nemají se snad čisté talíře ještě doma?” zeptala jsem se s ledovkou v hlase, jen tak tak, že jsem se udržela.
Moje Anička je nejčistější dítě. A ručičky má pořád jak ze škatulky,” odpověděla, zatímco si tu čistou” holčičku přitáhla blíž, právě když si zrovna dloubala v nose.
V tu chvíli mi došla trpělivost a od té doby k sestře na oběd už prostě nechodím.
Co byste udělali na mém místě vy?
