Já i manžel jsme byli v šoku! řekla Ludmila, padesátiletá žena. To, co udělal on, ten mladík, to se nedá ani popsat Celé těhotenství to za ni vlastně odnesl, to není pohádka, na to fakt nejsou slova A pak ji poslal na potrat, z bytu, který spolu pronajímali, ji jednoduše vyhodil. A všude vyřvával, že dítě není jeho že prý zůstala těhotná nějak jinak. Všechny moje nervy vyčerpal, opravdu! Chápu Když už se blížil termín porodu, asi tři týdny před tím, jako by se trochu uklidnil. Slyšela jsem, že zavolal Anežce, mluvil normálně, bez problémů, zajímal se, jak se má, jak je na tom dítě, kdo to bude, kdy. Ale za celou dobu, co byla u nás, ani jednou se neukázal, nekoupil dítěti ani čepičku, ani jablko
Ve čtvrtek jsme měli vnoučka! Zítra ji pustí domů. Moje dcera i manžel mi oznámili, že Radek přijde a vyzvedne je z nemocnice. Zůstali jsme stát jako opaření! Po všem, co se stalo
No Možná je na cestě k nějaké nápravě? Má smysl mu dát ještě šanci? Nevím, kam zmizel, ale já i můj manžel jsme absolutně proti. Říkala jsem, že nám za celou dobu těhotenství neposkytl žádnou oporu. Kam ji s dítětem odvede? Anežka říká, že pronajal jednopokojový byt Nesmysl, s novorozencem v nějakém penzionu, ani ne v Praze, ale někde v neznámém městě! Anežčin otec řekl jestli se ten nešťastník objeví u nás, odcházíme a ona si může žít jak chce
Anežka, dcera Ludmily a jejího manžela, je dvacet šest let stará. Hezká dívka, milovaná dcera, jediné dítě v rodině. Před rokem a půl začala chodit s Radkem, kterého její rodiče nijak zvlášť neměli v oblibě.
Nemá žádné vzdělání, chodil do školy, ale podle jeho slov prostě hloupě nešel na maturitu v jedenáctém ročníku. Ludmila ale tuší, že možná nesložil ani devítku, ale to neříká, aby nevyšel najevo v horším světle.
Radek pracuje jako nosič v jednom nábytkovém podniku, doufá, že si vydělá slušně. Na poměry člověka bez vzdělání dobře. Oficiální plat je směšný, většinou si přivydělává bokem a dostává dýška. Lidé si objednají nový nábytek, kluci jim ho přivezou, starý rozmontují a odnese pryč. Někdy ten starý nábytek není vůbec špatný, může ho klidně prodat, majitel nemá nic proti vezmi si, dělej si s tím, co chceš.
Celkově, šikovně kličkuje a něco si vždy vytočí.
Anežka má diplom z vysoké školy, je expertka na marketing, pracovala v reklamní agentuře, nosila kostýmy a podpatky, stýkala se s muži stejné úrovně. Ale najednou, odnikud, se v její životní cestě objevil ten Radek. Nějaký nábytek jí dovezli do kanceláře nebo něco podobného. A tak se poznali.
Začali spolu žít, proti všem předpokladům! vypráví mi Ludmila. Všichni její přátelé byli v šoku, nikdo nechápal, myslím.
A pak přišlo nečekané těhotenství. Radek nechtěl za žádnou cenu svatbu a skoro devět měsíců drásal nervy celé rodině. Anežka šla k rodičům a ti se připravovali na dítě. Dali do pořádku její bývalý pokoj, nakoupili věci na miminko, zaplatili za porod v dobré klinice.
A teď najednou přijde, mávne rukou a všechna naše práce, jako by nebyla nic! Ludmila málem brečela. Anežka je připravená nás opustit, jít s ním, s dítětem do neznámého bytu. Dá se tohle nazvat správným konáním rodičů? Nechat ji jít a popřát štěstí? Máme čekat, až zase přijde domů uplakaná a v papučích? A to se stejně nakonec stane!
Myslíte si, že je správné dát dceři ultimátum: “Pokud přijde on, odcházíme”? Je správné podporovat svoje dítě v tom, co vybere? Teď se rozhodla odpustit a dát svému partnerovi druhou šanci, tak to je?
Nebo i rodiče mají právo na svůj názor
Dnes večer, když jsem si ty události přehrával, uvědomil jsem si, jak těžké je ustoupit a nechat dítě žít vlastní život. Někdy rodičovská láska znamená i bolestné čekání. Ale je potřeba důvěřovat, že dcera nakonec najde správnou cestu i když si ji zkusí po svém.
