Před několika lety se můj kamarád Vít oženil. Musím říct, že vydržel dlouho Vítovi už bylo třiatřicet. Vždy žil sám pro sebe a o manželství vůbec nestál. Návštěvy u rodičů, týdenní nákupy, rodinné oslavy nic z toho ho nikdy nelákalo. Když si z něj blízcí dělali srandu, odpovídal pořád to samé:
Mám vlastní byt, dobrou práci, k čemu bych potřeboval rodinu? Jsem soběstačný. A navíc, mám věrného kamaráda svého psa Daga. Spolu si žijeme v klidu a bez zbytečných starostí. A ženské? Dneska jsou, zítra nejsou.
Ale dřív nebo později každého dostihne osud. A došlo i na Víta. Propadl jedné ženě a byla to opravdu mazaná dívka. Byla úmyslně nedostupná, což Vítovi jen přidávalo na touze ji získat. Jmenovala se Věra a poznali se v jedné pražské kavárně. Bylo jí devětadvacet, už byla rozvedená, ale děti neměla.
Později se viděli ještě jednou. Věra začala u Víta občas přespávat a zanedlouho se její šaty objevily ve Vítově skříni. Ani si nevšiml, kdy se nastěhovala. Jednou spolu seděli v kuchyni, pili čaj, a Věra najednou povídá:
Víš, naznačoval jsi několikrát svatbu. A myslím, že bych do toho klidně šla.
Vít si mohl hlavu lámat, ale nic takového si nevybavoval. Ani nemohl protestovat když se o to pokusil, Věra rychle přešla k plánování svatby.
Vít cítil, že už nemá vše pod kontrolou, ale nešlo s tím nic dělat. Jednou se prostě bude muset oženit. Navíc, Věra vlastně není špatná volba. Tak byl zase o jednoho svobodného muže v Praze méně.
První rok společného soužití byl fajn. Sem tam ale došlo na menší hádky. Věře vadilo, že Vít někdy přijde pozdě domů, nebo že přijde opilý. V reakci na to občas probrala své trable s bývalým manželem a svěřovala mu, co ji na Vítovi štve. Vítovi to samozřejmě nebylo po chuti, že jeho žena mluví se svým bývalým.
Věra se hájila tím, že by měl být k lidem vstřícnější. Jednou měl Vít v práci oslavu šéfových narozenin a jak jinak zase dorazil domů opilý. Svalil se do vedlejšího pokoje a slyšel, jak si žena povídá ve vedlejší místnosti se psem.
Ty jsi taky pěkný lišák, Dagu. Celý den akorát žereš a spíš. Už jsi někdy zkusil něco jiného než spánek? Jsi úplně jako pán. Ne… ty jsi bystřejší než on nemluvíš, ale víš svoje. On nechce chápat nic. Jak s tím můžeš žít, Dagu?”
Vít to poslouchal a měl chuť jí říct, co si myslí, ale nakonec se držel.
Zase se vrátil nalitý. Tobě ten smrad taky vadí, viď? Pořád jen pije a je to čím dál horší. Už na něj nemám nervy. Lituju, že jsem si ho vzala. Ze začátku se zdál v pohodě, teď je z něj mizera. Můj bývalý byl o dost lepší. Nepil, vydělával dost peněz. Proč jsem ho vlastně opustila? Jednou dvakrát mi byl nevěrný, ale kdo dneska není. Dával mi dárky, uměl si mě usmířit. Ještě mě pořád přemlouvá, ať se k němu vrátím. Co mám dělat, Dagu? Dej mi nějaké znamení, prosím.
V tu chvíli Vít vstal a vešel do kuchyně. Zavolal si Daga k sobě, podíval se na Věru a řekl:
Jestli sis myslela, že jsem někdy snil o rodině, tak to se mýlíš. Ženu jsem nikdy nepotřeboval. A rozhodně ne takovou jako ty. To tys vlezla do mého bytu. Je mi z tebe na zvracení. Máš hodinu na to, abys sbalila věci. Bývalý tě asi rád uvidí. Nebo jdi, kam chceš. A ještě něco… zítra můžeš podat žádost o rozvod.
Věra místo toho, aby odešla se ctí, se rozplakala a začala se omlouvat. Potom obvinila Víta, že je bezcitný. Jenže on byl neoblomný a nakonec ji vyhodil ze dveří. Před domem si zavolala taxi, nasedla a zmizela neznámo kam.
