Dnes večer si zapisuji do deníku zážitek, na který v životě nezapomenu.
Jeli jsme s manželem Petrem po dálnici kousek za Hradcem Králové, cesta vedla hustým lesem. Bylo po dešti, silnice mokrá, všude kolem ticho a takový ten zvláštní klid, kdy si myslíte, že je vše v naprostém pořádku. Povídali jsme si, už jsme se těšili domů do Pardubic a nijak jsme nespěchali.
Najednou jako blesk z čistého nebe před kapotu vyskočil obrovský medvěd. Petr dupl na brzdu, auto poskočilo, mě v tu chvíli úplně sevřela hrůza. Medvěd se zastavil necelý metr před autem a postavil se na zadní. Vypadal ohromně a hrozivě, celé tělo napnuté, oči upřené přímo na nás. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že zaútočí.
Stál tam, díval se nám přímo do očí, klidný a naprosto nemrkal. Udělal několik kroků blíž k autu, pomalu a s takovou samozřejmostí, až mi běhal mráz po zádech. Měla jsem pocit, že je snad vyhladovělý a rozzuřený a už nás každou chvíli rozcupuje. Zamčené dveře a okna v ten moment vůbec nevzbuzovaly pocit bezpečí.
Petr rychle zařadil zpátečku a couval, jak nejopatrněji mohl. Oba jsme cítili, že pokud by na nás zaútočil, asi by nám už nic nepomohlo. Já úplně zkameněla, jen jsem zírala na to obrovské zvíře.
A právě v ten okamžik, kdy se nám srdce téměř zastavilo, se stalo něco nečekaného. Po levé straně, kousek u kraje silnice, stálo staré mohutné dubisko. S ohlušujícím rachotem se vyvrátilo a těsně vedle nás padlo. Šok, měla jsem pocit, že to je naše poslední chvíle. Jen o kousek vedle a už bych tento deník nikdy nenapsala.
Medvěd sebou škubl, otočil se na patě a během vteřiny zmizel mezi stromy. Jako by se v lese ztratil i veškerý předchozí rozruch, najednou zavládlo úplné ticho.
Od té chvíle na to stále myslím. Chtěl nám medvěd ublížit? Nebo nás snad chtěl varovat? Anebo jenom utekl před tím rachotem? Nevím a asi nikdy vědět nebudu. Ale ten jeho pohled mi zůstane před očima celý život…
