Jednoho zimního večera, dávno před tím, než se táhly moderní světla, jsem si často připomínala, jak ráno vyšlo sněženko z údolí krkonošského. Včera, už dávno, se tehdy Věra vypravila z malé chalupy u vesnice Lomec; sníh padající lehce, ale vločky byly velké a tiše se usazovaly na střechu. Na nebi nebyly ani hvězdy, jen šedé mraky zakrývaly měsíc, a ten se sotva prosvítil, protože se už blížil úsvit. Do poledne pak vyšlo sluníčko nad vesnicí a zahřálo zasněžené pole.
Den plynul jako všechny předchozí, a když se večer blížil, Věra se vracela domů, když nad krajinou se valily šedé mraky a vítr se rozvířil. Co se to kdesi objevilo, když bylo tak ticho? pomyslela si, ještě nedorazila k domu, když se rozhořela sněhová vánice, taková, že před sebou nic neviděla.
Naštěstí už byla blízko svého domku. Když otevřela branku, zamyslela se: Šťastně, že sníh ještě nezahřálel kopečky. Ale snadnej horší počasí si dělá legraci. Vítr hučel na dvorku a poblíž brány se kývala obrovská jedle, naštěstí stačila doběhnout k domu. Otevřela dveře a vešla dovnitř.
Po večeři se vyšplhala na kamna, poslouchala, co se děje venku; ve skříni foukal vítr, a ona nevědomky usnula. Brzy v polospán slyšela úder na dveře, naléhavý.
Kdo přináší těžké těžkosti v takovou hodinu? pomyslela si, sundávala kozačkové a šla otvírat.
Kdo tam? ozvalo se mužsky.
Co ty?
Jmenuju se Václav, řidič. Zůstal jsem u tvé chalupy, sněhu se nahromadilo a není co dělat. Temno a vánice. Zkoušel jsem lopatu, ale sníh se vrací. Pusť mě dovnitř, nebudu ti škodit, slibuju. Říkal z nedaleké vesnice.
Věra váhala, noc už byla téměř, ale přesto otevřela posuv a do předsíně vpadl vysoký muž, celý v sněhu.
Dobře, pojď dál, Václave, řekla.
Děkuji, dobrá paní. Byl bych se musel dál potácet. Usmál se, svlékl kožený kabát a otřel sníh ze šátku u prahu.
Chceš čaj? zeptala se Věra.
Byl by vhodný, trochu jsem zamrzl, vítr se rozbil Děkuji. odpověděl.
Věra položila na stůl koláče, které pekla předchozí den, připravila šálek s podšálkem a vyndala z kamna horký konvice.
Díky, řekl Václav, jak se jmenuješ, hospodyně?
Věra, Věra Horáková, ale klidně můžeš jen Věru. usmála se.
Žiješ sama? zeptal se.
Už pět let, odpověděla.
A manžel?
Manžel zůstal v městě s dívkou z hostince.
A děti?
Bez dětí. Václav přikývl: Já jsem byl jednou ženatý, ale nevyšlo to. Zasmála se: Stejně jako já. Pak jí nabídla čaj a koláče a řekla, že mu postaví postel na kamnech.
Václav se vyplížil na kamna a brzy usnul. Věra však nemohla usnout. Mladá, zdravá žena, ale osamělá, bez rodiny, bez dětí. Smutek nad samotou se usadil jako těžký sníh na srdci.
Spí cizinec na kamnech. Kdyby byl můj, milý a pracovitý. pomyslela si a nakonec usnula až k ránu. Ráno musela zapálit kamna, připravit palačinky na rozpálených uhlících. Václav se probudil, protáhl se a řekl: Jak chutná ranní snídaně z kamna!
Po snídani se Věra chystala do práce.
Václave, dům nezamykám, když odjíždíš, zamkni jen zámek na dveřní pákě. Když budeš zmrzlý, v kamnech je konvice, a vařený brambor je na stole. Šťastnou cestu. řekla.
Na shledanou, Věro. Díky za noc. odpověděl.
V polední přestávce se Věra vrátila domů a zahlédla, že Václav bojuje s autem. Vyhrabal auto ze sněhu, ale nemohl ho zatáhnout.
Stále tady? zeptala se.
Ano, akumulátor selhal, a silnice jsou neviditelné.
Vstup do domu, pojďme něco kousnout, i já jsem přišla na oběd. Sníh je hustý, sotva jsem se dostala.
Věro, kde by se dal najít traktor? Nemohu vyjet, dokud nevyčistíš cestu.
V dílenách, ale jen od jedné do dvou odpoledne. Po druhé hodině můžeš jít. Teď si dáme oběd, a pak tě doprovodím Věra pocítila podivný pocit sourozenecké blízkosti k tomuto neznámému řidiči. Bylo jí s ním příjemně a bezpečně.
Hodil jsem lopatu, dokud se sníh neodkopal, povídal Václav. Věra si všimla, že mu na spáncích zlehka šedne, kolem očí se tvoří vrásky, zvláště když se usmívá.
Už mu třicet sedm, šediny se objevují brzy. Jaké štěstí mít v domě dobrého muže, to je ženská radost. pomyslela.
Odvedla Václava do dílny a pak šla do své práce.
Šťastnou cestu, Václave, zavolala.
A tobě všechno nejlepší, Věro! odpověděl.
Večer se vrátila domů v soumraku, v zimě rychle stmívá. Když dorazila, ve svých oknech zazářilo světlo. Srdce jí poskočilo, jako by ji někdo čekal.
Pojď dál, hospodyně, usmíval se Václav, konvice už vaří.
Proč jsi neodjel?
Zítra přijde traktor. Dnes v dílně není volný stroj, tak nám řekli, že zítra to bude.
Po večeři, po domácích pracích, Věra šla spát. Václav seděl na kamnech, nechtěl ležet a přemýšlel. Pak vstal, posadil se vedle ní na postel. Věra zůstala zmražená, nevěděla, co říct. Václav se tiše přitulil pod přikrývku a objal ji. Natáhla se k němu
Leželi dlouho v tichu. První, kdo přerušil mlčení, byla Věra:
Víš, Václave, celý život bych chtěla být s tebou.
On se zarazil:
Cože? Chceš se mnou oženit?
Co? zeptala se nejistě.
Pak odpověděl poněkud rozhořčeně:
Oženit se, to není taková lahůdka. Nevěřím ženám, už jsem byl ženatý, manželka odešla k jinému. Měl jsem pány, ale nic. A ty? Nenapadneš mi, že bys byla manželkou, když jsi jen lehce pod přikrývkou.
Já nemám nikoho, kdo by mi přišel.
Byl jsem, nebyl jsem. Třeba se to jen tak stane.
Věra se rozplakala a řekla hlasitě:
Chci rodinu, děti, chtěla bych se starat o muže a děti, chci ženské štěstí.
Václav se jen bránil: Nebuď smutná. Přemýšlej, neznáme se, jaké děti? Odpusť mi
Věra mlčela, cítila stud a lítost, že věřila cizímu člověku. Leželi až do rána, neuspali. Ráno se Václav chystal odejít. V šest hodin měl přijít traktor, Věra ho pozvala na verandu, aby ho rozloučila.
Odpusť mi, Věro.
Sbohem, Václave, příště, až zase uvízneš, už neotevřu dveře. V srdci však chtěla křičet, co ho čeká.
Václav odjel. Když přišla na polední přestávku, auto už nebylo. Čekala ho, ale nevrátil se. Čas plynul, Věra pocítila, že se něco děje, a svěřila se se sousedkou Natálií.
Věrko, jsi těhotná, zasmála se, jezdi do města k doktorovi.
Věra poděkovala Bohu, že bude matkou. Vrátila se z ordinace s potvrzením těhotenství, vděčná za osud, který jí přinesl Václava. Nebyla na něj naštvaná, naopak mu děkovala, že jí nakonec přinesl dítě.
Věra porodila syna v termínu.
Jak pojmenujete chlapce? zeptala se sestra při kojení.
Pojmenuju ho Štěpán, později bude Karel. řekla s úsměvem.
Už brzy nebudeme myslet na stáří, nejdříve ho vychováme, radila sestra. Ať nepřijde další
Kdyby byl manžel, přišel by, odpověděla Věra.
V den propuštění z nemocnice Natálie oznámila, že nemůže přijet s Věrou a jejím chlapečkem, ale přinesla muži balík.
Jak se dostanu autobusem do vesnice s malým dítětem? zarmoutila se Věra, ale sestra slíbeně přivážela sanitku.
V den propuštění Věra sbalila málo věcí, vzala malý balíček se synkem, přitiskla ho k prsou a zamířila do haly, kde ji zastavil s velkým kytichem květin Václav a Natálie s úšklebkem.
Věro, tento Václav řekl, že je tvůj muž a nedovolí, aby ti ho někdo jiný odnesl. Věra předala dítě Václavovi, usmála se šťastně a slzy jí tekly slzy radosti.
