Jednou mi zavolala vzdálená tetička a pozvala mě na svatbu své dcery — mé vzdálené neteře, kterou jsem naposledy viděla, když jí bylo šest. Tehdy jí bylo šest. Nejsem zrovna rodinný typ, ale tentokrát se mi vymluvit nepovedlo. „Jednou za dvacet let bychom se mohly potkat, tak se opovaž nepřijít,“ zahřměla tetička. Pozvánka se srdíčky a holoubky od Světlany a Anatola dorazila vzápětí, dva dny před akcí přišla i připomínka — nebylo zbytí, musela jsem jít. Nu což. Sobota ztracená, ale co se dá dělat? Takže já, s kyticí, špatnou náladou a plánem po anglicku vypadnout za hodinu, dorazím do restaurace, zamířím do sálu, posadí mě mezi veselou partičku mladých — ženichovy kamarády, kteří po pár panácích vesele rozjíždějí řeči o tom, jaká je nevěstina teta kočka, že na tetu vůbec nevypadám, a pojďme se víc poznat a pořádně si to užít. Což i děláme. Nevěstu samozřejmě nepoznávám, za ty roky se z tmavé myšky vyloupla do okázalé plavovlásky s výstavním poprsím. Jako myška se mi líbila víc. Atmosféra byla celkově dost pochmurná: hromada zamračených tet a strýců, ženich jako veverka před autem, nevěsta fascinovaná vlastní krásou a dekoltem, a nebýt našeho rychle rozveseleného stolu, celé by to připomínalo spíš tryznu. Tetičky vrhaly vyloženě nevlídné pohledy. První kolo přípitků mi uteklo, ale hned začalo druhé. Vyzvali mě. Vyšťouraná role od moderátora: „A teď popřeje mladým krásná a mladá teta nevěsty!“ A já vřele povídám: „Drazí Světlano a Anatole!“ Už předtím nebyla svatba žádná divočina, ale po těchto slovech zavládlo sekulární ticho. Tehdy mi došlo, že svou tetičku nikde nevidím a pochybuju, že by se tolik změnila, abych ji nepoznala. „Nevěsta se jmenuje Lucie,“ zasyčí teta v růžovém naproti mně. „A ženich je Ondřej.“ „Jaká Lucie? Jaký Ondřej?“ „Taky chodí po cizích oslavách, jen aby se zadarmo najedli a napili,“ přidá jiná teta. „Nám takový taky přišel na rozlučku — sotva jsme ho vyhnali. Lidé dneska nemaj stud.“ V tu chvíli mi došlo, že zábava teprve začne. Hosté se dravě narovnali, v očích začalo blikat, někteří už zvedali pozadí ze židlí. Rukávy si ještě nevyhrnovali, ale směřovalo to k tomu. „Ale vždyť mám pozvánku!“ zvolala (skutečně zvolala) jsem a mávala pozvánkou. „Tady to stojí: Světlana a Anatol, restaurace U Smíchovské nádrže, sál Magnolia.“ Záchrana přišla od číšníka. „Slečno, máme ještě jeden sál v patře, není to spíš tam?“ „Tak určitě, aby si dala druhou večeři na účet podniku. Tady se nají, pak popoběhne a tam si přidá,“ utřela mě teta v růžovém. „Jak s takovou drzostí může člověk vůbec chodit, dobrodružka!“ „A drzost, paní Ireno, je taky štěstí,“ rýpla si další teta v hráškově zeleném. Ráda bych podotkla, že nevypadám jako žádná pochybná existence nebo pouliční dobrodružka. I když člověk sám sebe nevidí, že… Kamarádi ženicha se mě zastali, za což je zpražila teta ve fialovém: „No prosím, už si stihla otočit pár chlapů kolem prstu!“ A dáma v růžovém si rýpla: „Takhle našeho hlavního účetního manžela obrala. Stačí se otočit a už řežou podešve, potvory.“ V životě jsem nikomu muže nepřebrala, ale v té chvíli jsem si připadala jako typická rozvracečka. A už jsem si i prohlížela, jestli bych si nějakého manžela nevybrala, když už mě všichni stejně z něčeho obviní. Naštěstí dobrosrdečný číšník doběhl do druhého sálu a přivedl moji tetičku, která rychle pochopila situaci a slíbila všem, že mě opravdu zná, přičemž lehce podivně mrkala všemi směry, aby naznačila, že jsem odjakživa trochu podivín. Zkrátka a dobře, převezli mě do druhého sálu, kde skutečně byla tmavovlasá kráska Světlana a nějaký Anatol a kde mě dlouze utěšovali nejrůznějšími panáky. Naštěstí jsem stihla svůj dárek nechat v tašce. Ale z první svatby mě nakonec doprovázeli ženichovi kamarádi. — Když vás tetička pozve na svatbu neznámé neteře aneb jak jsem omylem rozjela rodinný skandál na cizí svatbě v Čechách

Jednoho dne mi zavolala moje vzdálená teta a pozvala mě na svatbu své dcery mojí vzdálené sestřenice, kterou jsem naposledy viděla, když jí bylo šest let. Tedy v jejích šesti letech.

Nejsem zrovna z těch, co by horlivě udržovali rodinné vztahy, ale výmluva tentokrát neprošla.
Aspoň jednou za dvacet let bychom se mohly vidět, jen zkus nepřijít! zahrozila teta.

Pozvánka s holubicemi a růžemi od Světlany a Anatola opravdu dorazila, a pár dní před svatbou mi toto pozvání ještě připomněli nebylo vyhnutí.

No dobrá, sobota je ztracená, ale co naděláš?
Takže teď stojím s kyticí, mizernou náladou a plánem potichu zmizet co nejdřív v předsálí restaurace v Brně, kde se koná hostina. Uvádí mě ke stolu mezi partu veselých mladých lidí kamarády ženicha, kteří si už přiťukli pár panáky slivovice a hned začínají obdivovat, jak prý vypadá teta nevěsty skvěle, ani nevypadá na tetu, a proč se trochu víc nepoznat a pořádně se nebavit. Jak řekli, tak se také stává.

Nevěstu vůbec nepoznávám, těch let! Z hnědovlasé myšky je najednou bujná blondýnka s výrazným dekoltem. Musím přiznat, že jako ta myška byla sympatičtější.

Celkově je ale atmosféra nějak pochmurná: kopa rozmrzelých tet a strýců, ženich s pohledem pronásledované zvěře, nevěsta se tváří jako zjevení vlastní krásy a pokud by nebylo naší rychle rozveselené partičky, připomínalo by to spíš pohřeb než svatbu. Tety po nás hází dost přísné pohledy.

První kolo přípitků mi uniklo, ale akorát teď začíná druhé a začíná u mě. Moderátor, když zjistil kdo jsem, radostně utekl k mikrofonu:

A teď mladé a krásné tetě nevěsty dáme slovo, aby popřála novomanželům!

Hlubokým hlasem říkám:
Milá Světlano a Anatole

Hostina sice dosud moc nehučela, ale teď zavládlo ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Najednou mi dochází, že svou tetu někde nevidím a sotva by se tolik změnila, abych ji nepoznala.

Nevěsta se jmenuje Ludmila, zasyčí na mě teta v růžových šatech naproti. A ženich je Ondřej.

Jak Ludmila? Jaký Ondřej?

To je zase někdo, kdo chodí na cizí svatby, aby se zdarma najedl a napil, přidává se teta, Na rozlučce s vojenčinou se nám objevil podobný případ, těžko jsme se ho zbavili. Žádná úcta, žádný stud!

Teprve teď mi dochází, že dnešní zábava bude, jen co je pravda. Hosté se zlověstně usmívají a polohlasem brblají. Rukávy si ještě nevyhrnuli, ale už k tomu není daleko.

Ale vždyť, mám pozvánku! skoro křičím, třepu tou slavnostní kartou. Tady to je napsané Světlana a Anatol, restaurace taková a taková, sál

Pomoc přichází od číšníka.

Slečno, máme tu ještě jeden sál v patře, možná máte být tam.

No jo, jasně, tam určitě. Zadarmo se navečeříš tady, pak si dáš něco tam! útočí teta v růžovém. Taková drzost! Dobrodružka!

Ale Ireno, jak praví české přísloví, drzost je půl úspěchu, přisadí si další teta v zelenkavých šatech, celá protivná.

Je pravda, že nevypadám ani na zlatokopku, ani na nějakou šejdířku. Ale jak se říká, pohled zvenčí někdy překvapí. Kamarádi ženicha mě hájí, za což si vyslouží od tety v fialovém:

No vida, už má chlapy omotané kolem prstu!

Dáma v růžovém přidává:

Takhle jedné známé hlavní účetní přebrala chlapa. Uchvátí ti ho, stačí chvilka nepozornosti, potvora.

Muže jsem nikdy nikomu nepřebrala, ale najednou mám pocit, jako bych byla první rozvracečka manželství v Brně, a dokonce se rozhlížím po potenciálních nápadech, ať už si mě podezírají z čehokoli.

Naštěstí dobrý číšník doběhl do druhého sálu a přivedl moji tetu, která po situaci rychle zhodnotila a hned mě vřele představila, se zvláštním mrknutím, které dávalo najevo všem kolem, že u mě ty zmatky nejsou nic nového.

Takže mě úspěšně převedli do správného sálu, kde opravdu byli krásná Světlana a už nevím, jaký Anatol, a kde jsem byla dlouho chlácholena slivovicí a čímsi ostřejším.

Aspoň jsem stihla nechat si dárek u sebe.
Ale na cestu domů mě i tak vyprovázela parta kamarádů ženicha z té první svatby…