Jsem vdaná už spoustu let. Se svým manželem jsem se seznámila na vysoké škole v Brně. Nikdy jsem se nekoukala po jiných, byla jsem jedna z těch starých škol, co věří jen na jednoho muže, a nikdy jsem si s nikým jiným nezačala.
Vzali jsme se ve třetím ročníku. Byli jsme mladí a nezkušení. Nevím, jestli jsme se tenkrát opravdu hluboce milovali, ale asi ano, když jsme spolu pod jednou střechou vydrželi tolik let. Spolužáci nás dávali za vzor, přestože jsme ve třídě nebyli jediný pár. Čím to bylo? Asi tím, že jsme se vždy drželi při sobě, i když nám do cesty vstoupily různé starosti a potíže.
Ve čtvrtém ročníku se nám narodil syn. Ani pak jsme studia nevzdali; mnoho profesorů mělo pro naši situaci pochopení a my jim to opláceli zodpovědností a skromností. Nakonec jsme úspěšně ukončili vysokou školu, obhájili diplomy a oslavili to s přáteli. Můj manžel mi pomáhal, podílel se na domácích pracích i péči o dítě.
Jiného muže si ani nedokážu představit. Byl pro mě dokonalý, moje spřízněná duše. Výborně jsme se doplňovali a hádky mezi námi téměř neexistovaly. V takovém rodinném štěstí by měly vyrůstat děti, proto jsme po dvou letech chtěli holčičku.
Proč ne? Pečující manžel, zdravý a samostatný syn holčička byla třešničkou na dortu.
Na pohled jsem byla nejšťastnější žena v Česku. Manžel mě miloval, pomáhal mi. I když byl v práci na směny, vždy si po návratu hrál s dětmi a já měla čas na sebe. Nic nenasvědčovalo problémům, dokud jsem si nevšimla, že je ke mně chladnější.
Začal se zdržovat v práci a stále víc mi vyčítal každou maličkost. Byl podrážděný, nervózní. Jednou, když jsem se zeptala, jak se má, mi vmetl do tváře, že moje starost je vařit guláš, utírat synovi nudli u nosu a v noci uspokojovat manžela.
Při takovém přístupu mě přešla chuť chodit do ložnice i stát u sporáku. Doufala jsem, že se nad sebou zamyslí a změní se, ale bylo to jen horší. Postupně začal pít a domů se vracel až nad ránem. Z milujícího otce byl náhle despotický cizinec.
Jednoho večera vrazil domů a začal křičet:
Už mám dost vřískání dětí a tvých tepláků z domácího trhu. Nikdy jsem na tebe nebyl pyšný, nikdy ses pro mě nevoněla, nikdy ses neoblékla hezky. Nechci nikam chodit ani do kina, protože by ses mi jen znemožnila. Myslíš jen na peníze a nikoho nezajímá, co chci já!
Zavolala jsem tchyni, ale ta se za svého syna postavila a prosila mě, ať o rozvodu ani neuvažuju. Sbalila jsem věci, vzala děti a odstěhovala se do podnájmu v Ostravě. Kamarádka mi pomohla dostat dcerku do školky a našla jsem si ještě jednu práci. Živobytí je těžké, ale zvládáme to. Aspoň už na nás nikdo neřve a nikoho nemusím ochraňovat před jeho pěstí.
Až u soudu se ukázalo, že můj manžel je psychicky nemocný. Jeho rodiče přede mnou všechno tajili. Náš sňatek podporovali právě proto, že jsem byla tišší a vstřícná, a pro nemocného syna jsem byla “ideální partie”. Tchyně ho dokonce léčila ve Frankfurtu, ale bez výsledku. Později bral prášky, aby mohl žít alespoň trochu normálně. Je mi ho upřímně líto, ale s nestabilním člověkem už v jednom bytě žít nechci. Hlavně doufám, že se jeho nemoc nepřenese na naše děti.
