Jednoho dne jsem přinesl do práce toulavé štěně… Tak to prostě vyšlo. Našel jsem ho pět minut před začátkem pracovní doby. Byl to ušmudlaný, nenápadný kříženec. Schoval jsem ho do rohu kanceláře, jenže štěně pořád vylézalo a kňučelo. Nakonec ho zahlédli všichni moji kolegové.
…a na zem mi začaly padat lidské masky.
Tady, velmi laskavá a společenská sekretářka Martina Viktorová. Mladá a pořád usměvavá. Její pečlivě nalíčená tvář se nějak podivně zkřivila při pohledu na špinavé štěně: Martině Petře! Vám to snad vůbec nevadí? Děláte tady bordel… Její svěží a vlídná maska spadla kousek od vesele vrtícího, špinavého ocásku toho neposedného nalezence…
A tady je uklízečka, paní Jarmila Vladimírová. Vždycky unavená, bručivá a naštvaná paní v letech. Tentokrát se ale její vrásčitý obličej rozzářil úsměvem: No podívejme se, kdo pak to tu je? Petře Martine, to je firemní návštěva, nebo vlastní záležitost?! U mých nohou ležela zmačkaná maska zlé nálady a já najednou zřetelně viděl její citlivou a laskavou tvář…
A tady můj kolega Ondřej Janák. Vždy ochotný, vstřícný a plný dobré nálady. Rád vtipkuje a vždy od srdce naslouchá tvému vtipu. Ten den ale nepřekročil práh mé kanceláře. Se staženými rty prohlásil, že toulavá zvířata znamenají jen špínu a nemoci… U mých dveří zůstala pohozená špinavá, tenká maska usmívajícího se přetvářky…
Nejvíc mě však překvapil můj šéf, pan Jaroslav Novotný… Vždy přísný, nespokojený a málokdy přístupný k debatě jednoduše řekl: No Petře Martine, dneska by ses měl raději vzít volno… Vem si toho prcka domů. Jsou i důležitější věci než práce. Ale hele, prosím tě, neodhazuj to štěně… Přeci jen je to živý tvor. A rozpačitě, jakoby stydlivě odložil masku nepřístupného šéfa, jemně se na nás se štěnětem pousmál a zmizel za dveřmi…
…u mých nohou ležely masky lidí, se kterými jsem dennodenně mluvil už roky… A najednou mi došlo, jak málo jsem tyhle lidi ve skutečnosti znal…
