Jedna dcera pro dva rodiče

Jedna dcera pro dvě mámy
Mezi Olgou a Konstantinem to byla láska na první pohled, jak z románů v knihovně v Berouně. Chodili spolu teprve měsíc, když jim na lavičce před cukrárnou Kosta najednou povídá:
Olgo, vezmeš si mě?
Ona zůstala jak opařená.
Jak? Teprve měsíc jsme spolu!
No a? Ten měsíc mi stačil. Jsi moje osudová žena. Pro mě žádná jiná neexistuje.
No, abych pravdu řekla, souhlasím, zasmála se tiše a přitulila se mu k hrudi.
Holka, není to nějak narychlo? vyzvídala Olžina maminka nad svým oblíbeným bramborovým salátem. Snad nejsi těhotná?
Mami, prosím tě! Samozřejmě že ne, jen prostě Kosta říkal, že beze mě nemůže žít, a i já bez něj. Takhle to prostě máme, mami.
Brzy byli manželé a ti, co se divili jejich rychlé svatbě, museli uznat, že tihle dva patří k sobě. Na Kostovi bylo od začátku vidět, jak si Olženky váží, a ona zase milovala a starala se o manžela.
Láska byla opravdová, jen něco jim do štěstí scházelo dítě. Oběma chybělo miminko, a vytoužené těhotenství pořád nepřicházelo.
Kosto, měli bychom zajít na vyšetření. Co když něco brání tomu, abych otěhotněla?
Souhlasím, kývl muž.
Naděje střídaly zklamání, ordinace, výlety a modlitby, ale Olze se nedařilo otěhotnět.
Olgo, co kdybychom šli do dětského domova? Vezmeme si dítě a vychováme ho, jako by bylo naše, navrhl Kostík nejistě.
Ano! vyhrkla Olžena, která už o tom dlouho snila, ale bála se, že Kosta nebude chtít. Já jsem o tom taky přemýšlela
Tak pojedeme. Znám jeden dětský domov, když jedu na služební cestu do Plzně, vždycky kolem něj projíždím tam to bude.
Když přijeli do domova, mezi desítkami ostražitých a unavených dětí k Olze přiběhla jedna tříletá holčička, světlovlasá, s modrýma očima, a objala ji za kolena.
Mami! řekla radostně, Olžena ji nedokázala pustit.
Tak se u nich doma objevila Líba, veselá holčička, její smích zněl jako potůček pod Karlštejnem. Olžena konečně zažila skutečné štěstí, mateřské city se v ní rozlily naplno. Kostík byl na dceru jako na poklad.
Všechno šlo dobře. Olga a Kosta žili v malém městečku, kde se lidi znali tak dobře jak salám u večerního chleba. Sousedé samozřejmě věděli, že Líba je adoptovaná. Dokud byla malá, bylo vše v pořádku. Líba rostla, chodila už do školy, až jí jednoho dne někdo pověděl, že není jejich vlastní dcerou, ale přijatou.
Tehdy jí bylo čtrnáct, přišla ze školy, bouchla dveřmi a rozpoutala scénu.
Mami, proč jste mi nikdy neřekli, že jsem adoptovaná?! Vím, že mě vzali v dětském domově
Líbo, uklidni se Chtěli jsme ti to říct, až budeš starší. Aby tě to tolik nebolelo. Ale teď už je to jedno; lidi si prostě povídají My jsme se toho vždycky báli.
Líba plakala a křičela, potom se uzavřela a začala být protivná. Puberta udělala své. Chovala se k rodičům drsně, bouřila, odmlouvala a občas i drzá slova proletěla kuchyní.
A právě v tu dobu přišla nečekaná rána. Kosta tragicky zahynul. Olžena nemohla uvěřit, když jí řekli, že její muž zemřel při autonehodě, když jel s kolegou z pracovního výjezdu z Plzně, pár dní před Vánoci, když silný sníh udělal ze silnic kluziště.
Kosta často jezdil na služební cesty, někdy i týden, když se zdržel, poslal pohlednici tenkrát ještě mobily nebyly. Když umřel, Olžena měla šestačtyřicet. Líba místo toho, aby maminku podržela, začala jak utržená ze řetězu. Utíkala z domu, nechtěla poslouchat, byla ještě drsnější.
Olžena se snažila ze všech sil najít s dcerou společnou řeč plakala, prosila, ale nikdy na ni nekřičela. Tak spolu žily. Líba rychle dospívala. A jednou, po maturitě, přišla za matkou:
Odjíždím do Prahy, oznámila pevně.
Olžena zvedla unavené oči, v ruce utěrku.
Na studium?
Ne, jedu hledat svoji pravou matku
Olžena se zarazila, srdce jí poděsilo.
Proč to potřebuješ, Líbo? Nestačím ti jako máma?
Líba se otočila k oknu a chvíli mlčela.
Mami, musím zjistit, kdo je. Chci pochopit, proč mě nechala, proč mě opustila. Mám na to právo.
Máš, dcerko, připustila Olžena, bylo jí jasné, že její rozum na Líbinu odhodlanost nestačí.
Líba bylo už skoro devatenáct. Rychle sbalila pár věcí do tašky, dala Olžence pusu na tvář a slíbila, že občas přijede. Odešla a Olžena s prázdnotou v očích sledovala dceru na autobus.
Uběhlo mnoho času. Dny se vlekly pomalu. Olžena už dlouho v důchodu, temné zimní večery trávila nad pohledy od Kosi, které schovávala v krabici po bonboniéře, svázané mašlí. Nebylo jich moc, poslední s větvičkami smrku, zažloutlá četla zas a znova: Olinko, ještě se zdržím tři dny, stýská se mi, líbám tě. Tvůj Kosta.
Olžena pohladila pohlednici, přitiskla ji k srdci, jako by muže objala. Už je to skoro dvacet pět let, co Kosta odešel.
Seděla u okna, vzpomínky na ni padají jako listopadový déšť. Dřív chodila na lavičku, seděla s dámami u večerky, teď jen občas vyšla ven do obchodu a zpět.
Okna zavěšená, schránka prázdná, v domě ticho. Ten zaplnila radost až přijela Líba s dětmi, ale to bylo jen vzácně. Jinak pořád sama. Na komodě stojí fotka Kosti drží malou Líbu v náručí, oba se smějí.
Ach Kosto, odešel jsi moc brzy, nechal mě samotnou, vyprávěla mu žena. Jsem tu úplně sama.
V domě bylo ticho, jen občas ho narušil Tonda, jejich kocour, který skočil z parapetu nebo na Olženu mňoukal u židle. Olžena ho nakrmila, sama vypila čaj a rozhodla se, že dnes musí do obchodu. Vešla do pokoje, pohlédla na fotku.
Popíjela čaj, když najednou někdo zaklepal na branku.
Vzpomněla si, jak tenkrát Líba odešla, hledat biologickou mámu. Znovu prožívala to ráno. Všední ráno, tiší. Olžena seděla v kuchyni s hrnkem čaje a najednou někdo zaklepal na branku.
Obula se, hodila na ramena šál a vyšla na dvůr, otevřela branku, tam stála žena. Mladší než ona. Oči smutné.
Dobrý den Vy jste Olžena? hlas neznámé ženy se třásl.
Ano, kdo jste vy?
Žena byla rozpačitá a přešlapovala.
Jsem Líbina máma tedy druhá máma vlastně biologická Jmenuji se Věra No, asi rozumíte mluvila zmateně.
Olženu zamrazilo. Líba odešla a najednou její máma Jak ji našla?
Stalo se snad něco Líbě? polekala se Olžena, ona vás našla?
Věra mluvila rychle a rozklepaně:
Líba je v nemocnici V Praze, má něco se žaludkem Procházely jsme se, chytila se za břicho a sedla si na lavičku, zbledla. Zavolala jsem hned sanitku.
Chvíli jen stály a dívaly se na sebe.
Líba mě našla už dávno, jen se bála vám to říct, Věra popotáhla.
No tak co tu stojíme, pojďte dál, vzpamatovala se Olžena, pojďte do domu.
Nalila Věře horký čaj, ta usedla ke stolu a začala:
Byla jsem hodně mladá, když jsem Líbinu porodila. Rodiče byli přísní, donutili mě se dítěte vzdát. Můj tehdejší kluk, jakmile zjistil, že jsem těhotná, zmizel z povrchu země. Rodiče vyhrožovali, že mě s dítětem vyhodí. Tak jsem v porodnici podepsala, že se vzdávám Žiju s tím už léta Jenže, promiňte, teď nejde o mě Líba moc prosila, abyste přijela do nemocnice.
Olžena vyskočila.
Proč mi Líba nezavolala?
Ukradli jí telefon. Vlastně celou kabelku, zatímco ji vezla sanitka. Kabelka zůstala na lavičce, s doklady Když jsem se vrátila, už tam nebyla.
Ježiš, chudá holka, zašeptala Olžena.
Sama mi dala vaši adresu, řekla: Najdi moji mámu.
Obě mlčely, pohledy se střetly nebyla v nich zloba, jen starost a únava.
Jedem, řekla Olžena, zamkla dům a napůl utíkala.
Starý autobus jel jak na klíček, obě ženy nejdřív mlčely, postupně se rozpovídaly.
Jsem taky sama, povzdychla Věra. Manžel zemřel před třemi roky, nemohla jsem mít další dítě. Boží trest za to, že jsem se Líbiny vzdala. Je to mé pokání
Takže kromě Líby nemáme žádné jiné dítě, řekla Olžena.
Tak nějak Máme jednu dceru pro dvě mámy, smutně dodala Věra.
V nemocnici se ptali:
Koho hledáte?
Dceru, Líbu Petrovou, odpověděly Olžena s Věrou zároveň.
A vy jste kdo?
Matka, odpověděly ve stejný moment a rozesmály se.
Dvě matky? No dobře, pojďte dál.
Bledá Líba ležela na oddělení pod kapátkem. Když je uviděla, usmála se:
Maminka a maminka zašeptala.
Olžena ji políbila jako první.
Tiše, dcerko, jsem tu s tebou, a Věra si sedla vedle.
Teď už bude dobře, nejsi sama, upravila peřinu Věra.
Seděly u dcery dlouho. Povídaly si.
Od té doby má Líba dvě mámy, později taky manžela a dva syny. Olžena s Věrou mají jednu dceru společnou. Občas se všichni setkají.
Děkujeme za čtení, za vaše odběry a podporu. Hodně štěstí a pohody všem!