Jediný syn nás zaskočil oznámením, že se chce ženit vždyť mu je teprve dvaadvacet. S manželem jsme ale rozhodli, že mu bránit nebudeme, protože i my jsme se brali velmi mladí. Můj muž měl sotva dvaadvacet a mně bylo devatenáct. Asi to tak mělo být. Navíc nám jeho vyvolená byla sympatická: Adéla s ním studovala na univerzitě ve stejné skupině. Když bylo jasné, že je rozhodnuto, začali jsme s přípravami na svatbu. Přeci jen máme jen jednoho syna, zaslouží si pořádnou svatbu.
Jak tradice velí, vydali jsme se s manželem na návštěvu k rodičům naší budoucí snachy. O té dívce jsme nevěděli skoro nic, jen jsme ji párkrát viděli po boku našeho syna. Vyprávěla, že s maminkou žije v malé vesničce nedaleko Brna. Tak jsme se vypravili na námluvy, poctivě jsme dali předem vědět, že přijedeme.
Můj muž koupil kytici, já upekla bábovku, a plní očekávání jsme vyrazili k nim domů. První, co nás po příjezdu do vesnice praštilo do očí, byl upravený a čistý dvorek.
Dům sám, i když už starší, byl krásně udržovaný a uklizený. Na prahu nás přivítala naše budoucí příbuzná, paní Lenka. Hned nám byla sympatická pěkná, příjemná žena. Pozvala nás ke stolu. Pohostila nás vynikajícím jídlem, bylo poznat, že si na všem dala záležet. Chvíle s Lenkou byla milá, ukázal se jako skvělá žena, jenže na svatbě jsme se zatím nedohodli. Hned při uvítání nás Lenka upozornila, že na žádnou svatbu peníze nemá. Podle výrazu Adély bylo vidět, jak trapně se cítí. I náš Viktor byl hodně zklamaný, protože svatbu nechtěl ani tak pro sebe věděl, jak moc po ní Adéla touží. S manželem jsme si řekli, že od svatby neustoupíme. Synovi jsme slíbili, že svatbu uhradíme my. Co bude dál, uvidí čas.
Lenku jsme přesvědčili, ať si z její strany pozve několik důležitých hostů. Lidé přece nikdy nepřijdou s prázdnou. Peníze z obálek pokryjí jejich místa v restauraci. Lenka váhala, zda naši nabídku vůbec přijmout, ale nakonec jsme ji přesvědčili, aby podpořila děti. Ve středu před svatbou někdo zazvonil u našich dveří stála tam Lenka. Byli jsme překvapení, pozvali ji dál na čaj. Dlouho nemohla najít slova, nakonec však vytáhla z kabelky bílou obálku s penězi. Bylo jí totiž hrozně trapně přijmout naši nabídku, a tak si šla vzít půjčku v bance, aby přinesla svůj díl. Prosili jsme ji, ať peníze vrátí bance, nechceme, aby se zadlužila, zvlášť když jsme u nich viděli, jak skromně s dcerou žije. Ale Lenka už rozhodla. Svatbu jsme oslavili ve velkém stylu.
Děti zářily štěstím. A během svatby nás Lenka překvapila ještě jednou nejen že vypadala krásně a upraveně, ale bylo vidět, jak se raduje. Kdo by ji poznal? Nový účes, šaty, make-up, všechno jí moc slušelo. To si všiml nejen můj manžel, ale i všichni hosté, hlavně můj mladší bratr Radek. Je mu šestačtyřicet, je rozvedený a už třeba deset let pracuje v Polsku. Tentokrát přijel speciálně na svatbu svého synovce. Celý večer měl oči jen pro Lenku a po svatbě mi řekl, že se zdrží v Česku déle. Bylo mi hned jasné, proč. Už další neděli jsme vyrazili s manželem znovu do té vesnice tentokrát ale ne na námluvy kvůli dětem, ale kvůli Lence a Radkovi. Nakonec se vzali, a po pár měsících si ji Radek odvezl za sebou do Polska. A tak se ze snachy stala i švagrová. Lenka je výborný člověk a přeji jí jen štěstí.
