Náš jediný syn nás tehdy překvapil, když přišel s tím, že se chce ženit bylo mu teprve dvaadvacet let. Ale s manželem jsme se rozhodli, že mu bránit nebudeme, vždyť i my jsme se brali mladí. Mému muži bylo právě tolik, co teď našemu synovi, mně devatenáct. Asi to je osud. A snoubenka se nám také líbila Terezka studovala na univerzitě se synem ve stejné skupině. Když jsme pochopili, že svatba je jistá věc, začali jsme s přípravami na slavnost. Protože je Viktor náš jedináček, chtěli jsme mu udělat pořádnou svatbu.
Jak je u nás zvykem, vypravili jsme se tedy s manželem na návštěvu k rodičům naší budoucí snachy Terezy, abychom se mohli blíže seznámit. O Tereze jsme moc nevěděli, párkrát jsme ji viděli se synem. Říkala, že žijí s maminkou v malé vesnici nedaleko Olomouce, takže jsme se vydali požádat o ruku. Samozřejmě jsme naši budoucí příbuznou, paní Martu, předem upozornili, že přijedeme.
Můj muž koupil kytici a já upekla bábovku. Vydali jsme se tedy do vesničky, abychom poznali rodinu budoucí nevěsty. První, co nás při příjezdu zarazilo, byl neuvěřitelně čistý a udržovaný dvorek.
I domek, ač starý, byl krásně uklizený. U dveří nás vítala paní Marta, naše budoucí příbuzná. Hned nám byla sympatická pěkná, milá žena, která nás pozvala ke stolu. Pohoštění bylo opravdu vynikající, bylo vidět, že si dala záležet. Dobře jsme si popovídali a paní Marta potěšila nás svou povahou, ale o svatbě jsme dohromady moc nenamluvili.
Marta nám hned u stolu opatrně sdělila, že na svatbu finance nemají. Bylo znát, že Tereza se kvůli tomu cítí nesvá. I Viktor byl viditelně zklamaný ne kvůli sobě, ale protože věděl, jak Tereza o té svatbě sní. S manželem jsme se však rozhodli, že synovi vyhovíme a svatbu zaplatíme sami, co bude dál, ukáže čas.
Paní Martě jsme nabídli, ať pozve pár nejdůležitějších hostů ze svého okruhu. Vysvětlili jsme jí, že přeci nikdo na svatbu nepřijde s prázdnýma rukama a to, co se vybere v obálkách, pokryje náklady na hostinu. Marta dlouho zvažovala, zda naše nabídku přijmout, ale nakonec jsme ji přemluvili, aby dala dětem svoji podporu.
Ve středu, pár dní před svatbou, někdo zazvonil u našich dveří. Byla to paní Marta. Překvapeni jsme ji pozvali dál na čaj, ale ona dlouho neměla odvahu začít mluvit. Nakonec vytáhla z kabelky bílou obálku s penězi a přiznala, že jí bylo kvůli nám tak trapně, že si na svatbu vzala půjčku z banky. Prosili jsme ji, ať ty peníze vrátí a nedělá si dluhy bylo vidět, že žijí s dcerou skromně a obyčejně. Jenže Marta trvala na svém rozhodnutí už padlo. Svatba pak byla opravdu krásná.
Děti byly šťastné. A na samotné svatbě nás Marta znovu překvapila. Ukázalo se totiž, že je nejen moudrá, ale i půvabná žena bylo jí tehdy teprve pětačtyřicet, už dávno rozvedená, dceru vychovávala sama. Na svatbě jen zářila, vlasy upravné, krásné šaty a úsměv. Zaznamenali to i hosté, mezi nimiž byl i manželův mladší bratr Jaromír. Jaromírovi bylo šestačtyřicet, byl také rozvedený a už deset let žil a pracoval v Německu. Teď ale přijel speciálně na svatbu synovce.
Celý večer měl oči jen pro Martu a po svatbě dokonce oznámil, že v Česku ještě nějaký čas zůstane. Bylo mi hned jasné proč. A tak jsme už další neděli jeli znovu do vsi k Martě tentokrát na ženichovu žádost už kvůli ní samotné. S Jaromírem si opravdu padli do oka a za několik měsíců jsme měli další svatbu. Poté si Jaromír odvezl Martu k sobě do Německa a z budoucí tchyně se tak stala i má příbuzná.
Musím říct, že Marta byla a je skvělý člověk, hodná svého štěstí.
