Je mi dvacet devět let. Možná jsem ta nejnaivnější žena na světě, protože jsem si až do nedávna myslela, že v naší české rodině je všechno v pořádku. A spletla jsem se ve svém přesvědčení.

Je mi devětadvacet let. Možná jsem ta nejnaivnější žena na světě, protože až donedávna jsem si myslela, že v naší rodině je všechno v pořádku. A přitom jsem se tak mýlila ve svém výběru Můj manžel se ukázal být zrádcem a sobcem. Pořád tomu nemohu uvěřit, že mi to udělal.
Znám ho už deset let, z toho šest let jsme manželé. Jmenuje se Antonín, vždycky působil jako starostlivý a zodpovědný muž, který se postaral o mě i o děti. Máme spolu dvě děti: syna a dceru. S mou pomocí dokázal rozjet vlastní firmu, která začala vydělávat pěkné peníze.
Já jsem pracovala jako asistentka prodeje a nedávno jsem si otevřela vlastní internetový obchod s oblečením. Takže když je dcera ve školce a syn spí, já pracuju a vydělávám si.
Moje váha se vždycky držela kolem čtyřiapadesáti kilo. Po druhém porodu jsem nabrala dvacet kilo. Ze začátku jsem doufala, že starání o dvě děti mi pomůže kila shodit. Jenže nic není tak snadné, jak se na první pohled zdá. Dala jsem si za cíl, že zhubnu: jedla jsem zdravě, cvičila, pila hodně vody a vzdala se pečiva. Ale nic se nezměnilo a mně to strašně trápilo. Začala jsem být kvůli tomu hodně zakomplexovaná.
Po druhém dítěti jsem se sama sobě přestala líbit. Už jsem nepociťovala ženskost ani přitažlivost. A Antonín se mi měnil před očima. Přestal mě líbat, obejmout mě byl zázrak. O ostatních věcech radši ani nemluvím. Nepamatuju si, kdy jsme spolu naposledy normálně mluvili. Naše rozhovory byly jen o provozu domácnosti.
Rozumím, že před těhotenstvím jsem byla mnohem víc sebevědomá a připadala jsem si atraktivnější. Teď se cítím špatně i před vlastním zrcadlem. Chápu, že náš vztah je kvůli tomu v krizi. Rozhodla jsem se to změnit. Jednoho dne jsem chtěla Antonína překvapit. Napadlo mě, že mu přinesu oběd do práce. Když jsem přišla ke dveřím, zaslechla jsem rozhovor:
Miláčku, neboj, po práci za tebou přijdu. Řekl jsem manželce, že mám hromadu práce. Ona ani netuší, že existuješ!
Nevstoupila jsem dovnitř. Otočila jsem se a odešla pryč.
On asi nechápe, že jsem přibrala, protože jsem porodila naše děti. On sám zrovna není žádný Adonis, ale jeho vady já nevidím. Sám má břicho, ale kritizuje mě.
Začínám se ptát, jestli mě Antonín navíc opravdu považuje za hloupou?
Neměla jsem sílu říct Antonínovi, že jsem všechno slyšela. Co mám dělat? Podat žádost o rozvod A co děti? Jak jim bude bez otce? Mám dělat, jako by se nic nestalo? Asi bych to nevydržela.
Rozhodla jsem se, že zatím se budu soustředit sama na sebe. Přihlásila jsem se do fitka. Nejprve mu ukážu, o koho přišel. A pak uvidímeZpočátku to šlo těžko. Cvičení bolelo, tělo odmítalo spolupracovat a slzy občas smáčely podložku, ale já se nevzdávala. Po pár týdnech jsem začala cítit drobné změny nejen na těle, hlavně uvnitř. Byla jsem silnější, klidnější a zase jsem se na sebe uměla dívat s kapkou laskavosti. Poznala jsem nové lidi, kteří mě brali takovou, jaká jsem, a začali mi fandit.
Jednoho dne jsem v zrcadle zahlédla ženu, která se po dlouhé době usmívala sama na sebe. Najednou už mi nevadila ani moje stehna, ani břicho. Byla jsem na sebe pyšná a konečně jsem cítila, že mám svůj život zase ve svých rukou.
A tak jsem si jednou večer sedla naproti Antonínovi u kuchyňského stolu. Klidně, upřímně a vůbec poprvé po dlouhé době bez strachu v očích. Řekla jsem mu, co vím, i co cítím. Čekala jsem, že mě bude přesvědčovat, slibovat a lhát. Ale on jen tiše seděl, věděl, že je konec.
Nebyla v tom mezi námi už žádná láska jen moje odhodlání chránit sebe i děti. Rozvod nakonec proběhl poklidněji, než jsem si uměla představit. Dětem jsem vysvětlila, že tátu máme pořád rádi, jen už nebudeme žít všichni spolu. Objevila jsem, že zvládnu mnohem víc, než jsem si kdy myslela.
Dnes, několik měsíců poté, se ráno budím s pocitem klidu. Děti jsou šťastné, já jsem silnější než kdy dřív a hlavně už vím, že nejsem naivní ani slabá. Jsem prostě žena, která zvládla ztrátu, bolest i zradu. A hlavně sama sebe znovu našla.
Z okna nového bytu ráda sleduji vycházející slunce. A pokaždé si povzdychnu tentokrát už ne se smutkem, ale s očekáváním Protože vím, že všechno krásné, co mě ještě čeká, teprve začíná.