Je mi pětašedesát a i když jsem si vzhled nikdy moc neřešila, v poslední době začaly šediny vítězit na plné čáře. Nejen pár, ale pořádné prameny, hlavně u kořínků. Dřív jsem na kadeřnictví nemyslela nijak složitě prostě jsem zašla, nechala se nabarvit a bylo. Jenže teď mezi časem, cenou a tím čekáním mi začalo vrtat hlavou, jestli by nebylo jednodušší se obarvit sama doma. Vždycky jsem to přece zvládala sama. Co by se mohlo pokazit?
Zamířila jsem do drogerie v našem paneláku, žádný specializovaný kadeřnický obchod. Řekla jsem prodavačce, že chci barvu na šediny. Zeptala se mě na odlesk a já řekla: úplně normální kaštanovou, nic bláznivého. Ukázala mi krabičku, která vypadala solidně, žádná cirkusová žena na obalu, ale normální paní s pěknými vlasy. Psali: 100% krytí šedin. Tím mě přesvědčili. Nic víc jsem nečetla. S klidem jsem šla domů, přesvědčená, že do hodiny bude hotovo.
Vytáhla jsem staré tričko, jednu utěrku, namíchala směs podle návodu a v koupelně před zrcadlem nanesla barvu. Všechno se zdá v pohodě. Barva tmavá, jako vždycky. Sedla jsem si, začala odpočítávat čas a v mezičase jsem umyla nádobí a trochu poklidila kuchyň.
Asi za dvacet minut mě něco začalo zarazit. V zrcadle byla moje hlava spíš fialová než hnědá. Řekla jsem si, že je to určitě jen světlem v koupelně. Namlouvala jsem si, že je to můj přelud.
Když nastal čas oplachování, už jsem tušila, že jsem udělala pěknou hloupost. Jakmile voda sklouzla po vlasech, viděla jsem v odtoku vodu nejdřív fialovou, pak tmavě hnědou a nakonec skoro černou. Vytřela jsem kapky ze zrcadla a uviděla se s lila a fialovým nádechem a zvláštním odstínem, který bych nedokázala ani pojmenovat. Šediny byly fuč, ano. Ale za jakou cenu
Zkusila jsem si vlasy vyfoukat s nadějí, že až uschnou, barva se ještě změní. Neměnila se. Naopak byla snad ještě výraznější. Vypadala jsem jako modelka z nějakého pubertálního špatného módního magazínu, a ne jako pětašedesátiletá paní. Nezbylo mi než se začít smát. Nic jiného mi stejně nezbylo.
Zavolala jsem dceři přes videohovor a hned jak mě spatřila, měla co dělat, aby mi smíchem nespadla židle. Řekla:
Mami co jsi to provedla?
A já na to:
Objednej mi termín u kadeřnice.
Druhý den jsem stejně musela ven. Dala jsem si šátek na hlavu, ale to fialové mi stejně vykukovalo. V obchodě na rohu se mě paní prodavačka ptala, jestli to mám nějaký nový styl. V pekárně mi jedna paní pochválila odvahu pro takové barvy. Jen jsem přikyvovala, jako že to je úplně záměrné.
Za dva dny jsem byla u kadeřnice pyšná jsem fakt nebyla. Kadeřnice mrkla, hned jí bylo jasné, o co jde. Nesoudila mě. Jen řekla:
To se stává častěji, než byste myslela.
Odešla jsem s upravenými vlasy, o pár stokorun chudší (cena za opravdový zákrok nebyla nízká), a s jasnou lekcí: jsou věci, o kterých si myslíte, že zvládnete jako dřív dokud se neprobudíte s fialovou hlavou. Od té doby jsem si připustila dvě pravdy že šediny přichází, kdy se jim zachce, a na některé bitvy je lepší zavolat profesionála.
Není to rodinné drama, jen pravdivá historka, která by se mohla stát komukoli.
