Je mi pětapadesát a před dvěma měsíci mě moje žena požádala o rozvod. Prý proto, že se potřebuje zase cítit naživu. Řekla mi to jedno úplně obyčejné odpoledne u kuchyňského stolu, zatímco vlažná káva smutně chladla a kohout kdesi venku hulákal, jako by měl koncert na hradě Karlštejn.
Byla to už moje druhá manželka. Patnáct let společného života. Vlastní děti mít nemůžu, doktor mi naděje utopil někde mezi výsledky rozborů. Ona do manželství přitáhla svoje děti z předchozího vztahu a já je přijal, jako bych je snad vyměnil za novou ledničku v Alze. Žádné rozdíly, žádné výjimky. Školu jsem jim pomáhal vybrat, dával střechu nad hlavou, guláš na stole a otcovské řeči podle potřeby. Teď už jsou dávno dospělé, bydlí v Praze a občas zabloudí domů tak málokdy, až si myslím, že bydlím někde na Rakovnicku a ne v civilizaci. My jsme zůstali na vesnici taková ta klasická chalupa s malou zahrádkou, pár slepic a psi, kteří víc štěkají než hlídají. Klid, rutina a žádné překvapení učebnicový život pro člověka, co má rád teplé ponožky.
Ráno snídaně, práce, večer gulášek u Ulice v televizi a spát, dřív než si v televizi stačí říct počasí. O víkendech velké nákupy v Plzni nebo návštěvy u sousedů, kteří mají v mrazáku víc Bramboráků než Penny Market. Nikdy jsem jí nebyl nevěrný. Nikdy jsem ji neponížil. Byl jsem typický chlap na domov: vstávat za tmy, makat, dělat, co mají dělat chlapi. Celých patnáct let jsem si myslel, že tohle znamená milovat.
Před pár měsíci jí začalo hrabat. Prý stagnuje, prý ji venkov dusí, že chce do města, že tam je pohyb a lidi a zvuky a rytmus. Já jí na to pořád dokola: Prosím tě, tady máme všechno! Barák už nesplácíme, vzduch je tu čistý, žijeme v klidu. Co víc? No, byli jsme jak Kolodějí proti Zlínu. Neshoda za neshodou. Ona tlačila na pilu, já byl jako kámen. Ona chtěla jít, já chtěl zůstat.
A pak, jednoho dne, přestala mluvit úplně. Zadívala se na mě a povídá:
Nechci se už hádat. Odcházím. Chci ještě něco zažít, než budu stará jako televize Tesla.
Zeptal jsem se jí, jestli si našla někoho jiného. Dušovala se, že ne. Prý jde někam do sebe – hledat život, ne chlapa. Noc na to jsme sice leželi v jedné posteli, ale vypadalo to spíš na rozhlasové vysílání než na manželský soulad. Druhý den si sbalila pár hadrů, krabici vzpomínek a vypadla. Žádné scény, žádná telenovela. Stál jsem na dvoře, mával otlučenému autobusu a zjišťoval, kolik má člověk slz na jedno ráno při kocovině z lásky.
Teď sedím v kuchyni a ta chalupa mi připadá větší než hrad Karlštejn. Žiju na venkově, jak jsem si vždycky přál akorát už napořád sám. Ráno vařím kávu jen pro sebe, povídám si se psy a sem tam podezřívám slepice, že o mě začínají mít starost. Čas od času přemýšlím, jestli jsem vůbec slyšel to, co potřebovala slyšet, jestli jsem měl trochu ustoupit, jestli jsem si nenaivně nemyslel, že láska je jen zůstat a vydržet.
Proč se mi tohle stalo? Protože jsem byl hodný chlapek? Inu, v Čechách se Hold dobrá povaha někdy odměňuje samotou a psem v nohách místo ženy.
