Někteří lidé, když k vám přijdou na návštěvu, úplně zapomenou, že jsou hosty. Jsou nezdvořilí, mají potřebu všechno řídit a rozhodně nespěchají domů.
Kdysi jsem byl opravdu pohostinný člověk, ale s přibývajícím věkem jsem svůj přístup dost změnil. Jakmile jsem překročil čtyřicítku, přestal jsem zvát hosty k sobě domů. Proč bych to měl dělat? Je to v podstatě o nervy mít doma takové návštěvníky.
Poslední narozeniny jsem oslavil v restauraci tady v Praze. Hrozně se mi to líbilo od teď už to budu dělat vždycky takhle. A pokusím se vysvětlit proč.
Pořádat akci doma je drahé, i na obyčejnou večeři musím vytáhnout solidní částku ze své peněženky. Když přichází Vánoce a chystám se pozvat rodinu, náklady se ještě zvyšují. Hosté většinou přinesou jen drobné dárky těžká doba, s tím počítám. Ale pak posedí až do půlnoci. Já bych ale rád měl klid, nechci uklízet hory nádobí a vracet byt do původního stavu.
Už nikoho v mém bytě nečekám. Uklízím a vařím, jak se mi zachce. Dřív jsem po domácích Vánocích býval vyčerpaný a mrzutý. Dnes, po Štědrém dni, si napustím vanu a jdu brzy spát.
Mám teď spoustu volného času a dávám ho do věcí, které pro mě mají smysl. Přátelé se u mě zastaví na čaj, ale nemusím se stresovat tím, že nemám napečeno. Říkám, co si myslím. Když mám chuť být sám, jednoduše ukážu ke dveřím. Možná to vypadá trochu drsně, ale mě to netrápí. Pohodlí stavím na první místo.
Nejpřekvapivější je, že lidé, kteří rádi navštěvují cizí domovy, nejsou sami vůbec pohostinní. Vlastní byt raději hostům neotevřou je pro ně snazší bavit se u druhých, než by ztráceli čas s přípravami a úklidem.
Zvete ještě hosty k sobě domů? Považujete se za pohostinného Čecha? Zjistil jsem, že největší hodnota je v klidu, a pokud si ho někdo chce udržet, musí se naučit říkat ne.
