Hele, víš, je mi 41 let a jsem provdaná za svého muže už od svých 22. A úplně upřímně, poslední dva měsíce mi v hlavě pořád víří jedna myšlenka, kterou bych dřív nikdy ani nevyslovila: myslím, že jsem se nikdy do svého muže nezamilovala tak, jak jiní popisují opravdovou lásku. Měla jsem klidný večer, seděla jsem v obýváku u televize, a najednou mě napadlo, proč jsem vlastně nikdy nezažila ty pověstné motýlky v břiše, tu sladkou nervozitu nebo touhu běžet někomu naproti a obejmout ho. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi to začalo dávat smysl.
Vyrůstala jsem v rodině, kde to nebylo jednoduché. Táta hodně pil, často se vracel z hospody pod obraz, utrácel peníze za alkohol a dělalo nám to jen samé starosti. Mamka zase uklízela po bytech, aby nějak vydělala, když táta nebyl schopný se o nás postarat. Dětství ve znamení hádek, únavy a napětí. Jako teenagerka jsem měla jen jedno velké přání: odejít z domova, mít vlastní prostor, spát v klidu a ráno neslyšet, jak se někdo hádá. Někdo sní o lásce, já jsem snila o útěku.
Když jsem poznala svého muže, bylo mi 22 a on byl o 10 let starší. Už po měsíci randění začal mluvit, že bychom mohli bydlet spolu, že mě podpoří, že se mnou chce něco vážného. Nepřemýšlela jsem, jestli ho miluju, prostě jsem v tom viděla šanci odejít z domu a začít nový život. Hned jsem na to kývla. Sbalila jsem si věci a odešla. Bylo to rychlé rozhodnutí bez dlouhého rozmýšlení, jen silné přání zmizet.
Nemůžu říct, že jsem po jeho boku měla špatný život. Je to správný chlap pracovitý, zodpovědný. Nikdy jsme neměli nouzi, vždycky jsme měli na jídlo, platili jsme nájem, později jsme si dokonce pořídili byt. Děti to s ním mají krásné, věnuje se jim, stará se o domácnost. Nikdy žádný průšvih, nevera ani hádky. Zvenčí náš vztah působí skoro jako ideální. Právě proto mě to tolik mate, protože nemám žádný důvod cítit tu zvláštní prázdnotu.
Mám ho ráda, vážím si ho, jsem vděčná za spoustu věcí. Dává mi jistotu a klid. Ale když se podívám zpátky, dokážu si přiznat, že jsem nikdy nezažila tu silnou, žhavou lásku, o které jiné ženy často vyprávějí. Nikdy jsem nepocítila žárlivost nebo strach, že ho ztratím, žádné chvění při čekání, až se vrátí domů. Moje láska byla spíš zvyk, partnerství, vděk ne vášeň.
Nemám v plánu se rozvést, nehledám jiného muže, nechci bořit rodinu. Jen si přiznávám něco, co jsem si nikdy nedovolila vyslovit nahlas: že to, co jsem tolik let nazývala láskou, bylo možná spíš důvod najít bezpečí a utéct před těžkým životem doma. A teď, ve 41 letech, když už mám dospělé děti a stabilní zázemí, si to uvědomuji.
Občas se cítím provinile, že vůbec mám takové myšlenky. Říkám si: Jak si můžeš dovolit zpochybňovat něco, co ti dalo klid a jistotu? Ale cítím, že je fér to přiznat. Možná mám prostě jiný způsob, jak miluji. Možná jsem se nejdřív naučila přežít, až pak milovat. Nevím. Vím jen, že tahle myšlenka ve mně rozbouřila staré pocity, které mám v sobě už od doby, kdy jsem byla malá a jen jsem chtěla odejít z domova.
Co bys na mém místě dělala ty? Potřebuju radu od někoho blízkého.
