Je mi třicet devět a poprvé v životě si přiznávám něco, co jsem dlouho neměla odvahu říct nahlas: je mi líto, že nemám děti. Ne proto, že bych nechtěla být mámou, ale proto, že jsem pořád čekala na ten správný okamžik a toho pravého chlapa. Patnáct let jsem budovala vztahy s představou, že pokud to není ten pravý, tak není důvod přivádět dítě na svět. A roky jen tak odplouvaly jako Vltava pod Karlovým mostem.
První vážný vztah jsem měla ve dvaadvaceti. Táhl se téměř pět let. Bydleli jsme spolu, bavili se o svatbě, rodině, budoucnosti. Ale pokaždé, když jsem vytáhla téma děti, rychle skončil u piva jinou debatu. Prý je potřeba nejdřív stabilita, cestování, úspory, prostě se trochu užít života. Já se přizpůsobila. Říkala jsem si, že mám času dost. Po rozchodu jsem si opakovala, že je lepší nemít dítě ve vztahu, který nefunguje.
Pak jsem se vdala. Zrovna mi bylo devětadvacet a byla jsem přesvědčená, že teď to určitě vyjde. Ale manželství vydrželo míň než tři roky. Zjistila jsem nevěru, lži, tajné dluhy ve spořitelně. Odešla jsem ze všeho bez dětí, bez závazků, cítila se svobodná, ale uvnitř málem prázdná jako sál v zimě po maturitním plese. Znovu jsem si tvrdila, že je to správně nemít dítě s člověkem, který si to nezaslouží.
Ve třiatřiceti jsem měla ještě jednu vážnou známost. On děti chtěl, ale závazky ne. Chtěl, abych se přizpůsobila jeho životu, jeho rozvrhu, jeho stylu existence. Když jsem zmínila skutečné založení rodiny, řekl jen až přijde čas. Tak jsem odešla. A zase jsem byla sama, přesvědčená, že jednám racionálně.
Dneska, v devětatřiceti, děti nemám. Nemám ani stálého partnera. Mám práci, nezávislost, vlastní byt. Ale občas večer přijdu domů, hodím kabelku na gauč a ticho je těžké jako páteční ráno po Malostranské besedě. Sleduju kamarádky, jak řeší školy, úkoly, očkování, pubertální drama a i když vím, že to není žádný med, vidím u nich něco, co nemám: někoho, kdo jim říká maminka.
Teď přemýšlím o něčem, co jsem si dřív nikdy nedovolila: mohla jsem být samoživitelka. Mohla jsem přestat čekat na ideálního muže a rozhodnout se být mámou navzdory všemu. Mohla jsem si rodinu vytvořit jinak. Ale byla jsem tak zaměřená na to, abych udělala všechno správně, že jsem nakonec neudělala nic.
