Je mi 26 let a moje žena tvrdí, že mám problém, který odmítám přiznat. Opakuje mi to pokaždé, když odejdu z práce nebo mě vyhodí. Prý není normální, že nejdéle jsem vydržel někde zaměstnaný šest měsíců. A upřímně? Má pravdu. Někdy přežiju měsíc, někdy patnáct dní, někdy ani neprolezu zkušební dobou. Dělal jsem opravdu všechno možné údržbáře, uklízeče, zametače ulic, mytí koupelen, tahání beden ve skladu. Vždycky začnu s nadšením, ale za pár dní mi to začne lézt na nervy tělu i hlavě.
Nejde jen o únavu. Jde i o ten pocit trapnosti. Mám jen výuční list, maturitu jsem nedodělal. Do školy jsem se nikdy nevracel. Jakmile mi v práci dají vestu, smeták nebo kýbl, cítím se tam jako pěst na oko. Kouknu se na kolegy odevzdaní, prostě to dělají bez řečí a já si v duchu říkám, že tohle nemůže být můj život. Začnu chodit pozdě, flákám se, hledám každou výmluvu, proč tam nebýt. A pak přijde den, kdy mě zavolají do kanceláře a řeknou, ať už nechodím.
Moje žena tohle nechápe. Pracuje v obchodě už čtyři roky. Peněz moc nebere, ale je v tom stabilní. Každý měsíc ví, kolik dostane. Když přijdu zase domů bez práce, dívá se na mě naštvaně a znaveně. Říká: Problém není práce, ale ty. Ty nevydržíš nic! Já jí na to odpovídám, že tyhle práce nejsou pro mě, že jsem stvořený pro něco jiného, že nejsem zrozený k tomu, abych celý život drhnul záchody.
To ji rozčílí ještě víc. Nabádá mě, abych dodělal školu, naučil se něco, zkusil získat kvalifikaci. Prý mě nikdo nevezme na jiné věci, pokud nemám ani diplom. Slíbím jí, že to udělám, ale měsíce utíkají a já se nikam nezapíšu. Vždycky si najdu důvod nemám peníze, nemám čas, udělám to později. Pravda je, že mě děsí představa vrátit se do školy jako dospělý, sedět vedle mladých, připadat si, že jsem pozadu.
Doma už to máme jako rutinu. Přeme se pořád o to samé. Ona tvrdí, že žiju v iluzi, že hezky mluvím, ale nic nedělám. Já jí zase říkám, že se smířila s tím, že prostě jen přežívá, místo aby žila. Občas si vyměníme pár ostrých slov. Někdy se prostě několik dní nebavíme. Já vyrazím zase hledat práci, se složeným životopisem v kapse, a vrátím se zklamaný, když mi řeknou: Ozveme se vám.
Nejhorší je, že já opravdu sním. Snil jsem o tom, že si založím vlastní podnik, že nebudu závislý na nikom, že se nebudu stydět za svou uniformu. Chci se budit brzy kvůli svému, ne proto, abych poslouchal rozkazy. Ale sny neplatí nájem ani rohlíky. A ona mi to připomíná každý den.
Mám opravdu problém, který nechci přiznat, nebo mám jen právo snít o něčem větším?
