Je mi šestadvacet a moje žena mi pořád říká, že mám problém, který si nechci přiznat.
Opakuje mi to pokaždé, když odejdu z práce nebo když mě vyhodí.
Říká, že není normální, aby nejdéle vydržel v zaměstnání šest měsíců.
A má pravdu.
Někdy vydržím měsíc, někdy patnáct dnů, někdy ani nepropluju přes zkušební dobu.
Dělal jsem už všechno možné údržba, úklid, zametání ulic v Ostravě, čištění koupelen, nošení zboží ve skladech na Žižkově.
Vždycky začnu nadšeně, ale jen pár dní a na hrudi se objeví tíha a v hlavě taky.
Není to jen únava.
Je to stud.
Dokončil jsem jen jedenáct tříd.
Do školy jsem už nešel.
Když mi v práci dají vestu, smeták nebo kyblík, cítím, že tam nepatřím.
Koukám na kolegy smíření, prostě dělají co je potřeba, nebrblají a já si říkám, že tohle nemůže být můj život.
Začnu chodit pozdě, pracuju pomaleji, hledám důvody, proč tam nebýt.
Až jednoho dne mě zavolají do kanceláře a řeknou, že už nemusím chodit.
Moje žena to nechápe.
Pracuje už čtyři roky v obchodě v Brně.
Moc nevydělá, ale je jistá.
Každý měsíc ví, kolik dostane korun.
Když se vrátím zase bez práce, dívá se na mě s hněvem a únavou.
Říká: Problém není práce, problém jsi ty.
Nic nevydržíš. A já jí odpovídám, že takové práce nejsou pro mě, že jsem stvořený pro něco jiného, že jsem se nenarodil na čištění záchodů celý život.
V tu chvíli se rozčílí ještě víc.
Říká mi, ať si dodělám školu, že mám studovat, kvalifikovat se, že mě nikdo nevezme do jiných věcí, když nemám ani maturitu.
Slíbím, že to udělám, ale měsíce běží a nic neřeším.
Pořád mám nějakou výmluvu nemám peníze, nemám čas, udělám to někdy příště.
Pravda je, že se bojím vrátit do školy jako dospělý, sedět mezi mladšími, cítit se pozadu.
U nás doma je to už jako rituál.
Hádáme se pořád o stejných věcech.
Ona říká, že žiju ve snu, že hezky mluvím, ale nic nedělám.
Já ji přesvědčuju, že se smířila s tím, že jen přežívá, místo aby žila.
Někdy na sebe křičíme.
Jindy nemluvíme celé dny.
Zase vycházím ven s přeloženým životopisem v kapse a vracím se zklamaný, když slyším ozveme se vám.
Nejhorší je, že opravdu sním.
Sním o vlastním podnikání, o tom, že nebudu odkázaný na nikoho, že se nebudu stydět za uniformu.
Představuji si, že vstávám brzy ráno kvůli něčemu svému, ne kvůli příkazům.
Ale sny neplatí nájem ani jídlo.
A ona mi to každý den připomíná.
Mám opravdu problém, který nechci přiznat, nebo jen prostě smím snít o něčem větším?
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
