Je mi 25 a už dva měsíce bydlím s babičkou.
Moje teta její poslední žijící dcera náhle zemřela před dvěma měsíci. Do té doby žila babička právě s ní. Sdílely jeden byt, jedno denní ticho i společné rituály. Já za nimi chodila často na návštěvy, ale každá jsme měly svůj život. Všechno se ale otočilo naruby, když babička zůstala sama.
Ztráta pro mě není žádná novinka. Maminka mi zemřela, když mi bylo devatenáct. Od té doby jsem se naučila žít s prázdnem jako s pravidelnou položkou na nákupním seznamu. O tátovi nemám ani zmínku, žádná legenda, žádná utajená rodinná pravda prostě nikdy nebyl. Takže když odešla teta, bylo mi úplně jasné, že jsme zbyly jen já a babička.
První dny po pohřbu byly podivné. Babička nebrečela pořád, spíš byla bolest schovaná v detailech pohybovala se pomaleji, zapomínala zhasínat světla, někdy jen tak seděla a civěla do prázdna. Řekla jsem si, že zůstanu jen na pár dní. Ty dny se protáhly na týdny. A pak jsem si jedno odpoledne složila oblečení do prádelníku a došlo mi, že už vlastně neodcházím.
No a od té chvíle začaly padat soudy protože Češi, ti mají názor na všechno.
Jedni povídají, že dělám správnou věc jak bych mohla nechat starou paní, co právě ztratila dceru, samotnou? Druzí kroutí hlavou, že si takhle kašlu na svůj život, že v pětadvaceti bych měla cestovat, chodit s kamarády po kavárnách, nacházet si kluky a užívat si mládí. Ptají se mě, jestli mi to nepřijde těžký, jestli se necítím jak ve vězení, a jestli se nebojím, že jednou skončím taky sama.
Upřímně já to tak nevidím.
Pracuju, šetřím, starám se o byt, tahám babičku po doktorech, vaříme spolu guláš (někdy i experimentuju se zdravou kuchyní, což babička komentuje slovy no, hlavně že je co jíst), večer koukáme na seriály a hádáme se, jestli jsou lepší slovenské nebo české detektivky. Nemám pocit, že bych se něčeho vzdávala. Mám pocit, že volím. Aktuálně nemám partnera, nepřemýšlím o dětech ani emigraci. Myslím na stabilitu, na přítomnost, na to, že nechci kopírovat opuštění, které už moc dobře znám.
Babička mi z přímé rodiny zbyla jako jediná. Nemám mámu, nemám tetu, nemám tátu. A nechci, aby ty roky, které jí ještě zbývají, prožila s pocitem, že někomu překáží nebo že je jen přítěž. Nechci, aby jedla sama každý den nebo šla spát s pocitem, že nikdo není na blízku.
Možná můj život časem zamíří zase jinam. Třeba začnu cestovat, možná budu milovat a vylítnu z hnízda. Ale dnes právě teď je místo pro mě tady. Ne z povinnosti. Ne ze soucitu. Ale protože mám babičku ráda a protože mám ráda sama sebe vedle ní.
A co byste udělali vy na mém místě?
