“Hele, já jdu za mladou,” zahlásil děda, šestašedesátník, zatímco balil kufr. Za hodinu se vrátil uplakaný jako malý kluk.
Hele, jdu za mladou! oznámil děda, přesně šestašedesátiletý, když se pokoušel narvat do kufru svůj oblíbený károvaný pléd, který se tam nějak pořád nechtěl vejít.
Vladimír Novotný to prohlásil, jakoby říkal, že odlétá na Mars, nebo že zrovna objevil nový kontinent. S patřičným patosem, napůl zoufale, čekal drama jak výbuch granátu.
Jenže žádný výbuch, ani syčení, se nekonalo.
Jeho manželka, Božena Novotná, stála u žehlicího prkna, pečlivě přejížděla žehličkou přes jeho, Vladimírovu, slavnostní košili. Pára syčela, rušila domácí ticho.
Slyším tě, Vlado, odpověděla klidně, aniž by zvedla hlavu. Máš tam ty flanelový trenky? Venku už je listopad, tvoje mladá ti na ledviny zrovna mazat nebude.
Vladimír ztuhl, v ruce sevřené vlněné ponožky. Čekal všechno možné: rozbitý hrnek, hysterii, prosby, ať neodchází, nebo aspoň výhružky, že zavolají děti.
Ale ne takovou naprosto praktickou otázku.
Co tu taháš trenky, Boženko?! zvolal, rudý až za ušima. Já ti tu mluvím o lásce, o novým životě, o renesanci!
Nakonec do kufru ten zatracený pléd nějak nacpal, plnou vahou přitlačil víko a zabouchl zip. Kufr zachrčel jako jeho vlastní kolena, ale šel zavřít.
A tys mi zas o trenkách! Ty jsi taková nudná! Všechno bereš nohama na zemi! A tam tam bude let! Tam je energie!
A má aspoň jméno, tahle tvoje energie? Božena věšela košili na ramínko a podala mu ji. Nebo je to v mobilu prostě Zajíček?
Jmenuje se Radana! vypjal hruď Vladimír, berouc si košili. A to není obyčejná ženská. To je moje múza!
Božena pobaveně mlaskla a věděla dobře, že jediná poezie, kterou Vladimír kdy recitoval, byla při přípitku na rodinných oslavách.
Radana, to zní… Dobře. A kolik je tvojí múze let?
Osmadvacet! vyhrkl děda a pohled mu jiskřil.
Božena si odložila žehličku a dlouho se na něj zadívala. Tak, jak se člověk podívá na starou, ale milovanou skříň, které náhle upadla dvířka.
Vlado, povídá, hlas sice měkký, ale ocelová nota v něm byla slyšet. Tobě je šestašedesát. Bolí tě záda, když dlouho sedíš na záchodě, a jíš dietu číslo pět kvůli játrům.
Zhluboka vzdychla: Co budeš dělat s osmadvacetiletou Radanou? Poezii jí číst?
To ti nemusí zajímat! ohradil se, popadl kufr. Budeme cestovat! Chodit za úplňku, užívat života! Já jsem ještě k světu!
Zkusil kufr škubem nadzvednout, málem si k tomu přivodil další hexenšus, ale udržel poker face.
Nesmí přece před bývalou ženou, nebo vlastně teď už skoro bývalou, působit slabě.
Nezapomeň si prášky na tlak, donchuane, cinkla Božena, už žehli polštář. Jsou nahoře v komodě. A taky mast na ty klouby.
Žádný prášky nepotřebuju! zalhal Vladimír, i když mu srdce tlouklo až v krku. S ní se cejtím na třicet! Takže sbohem, Boženko. Byt nechávám tobě, jsem přece gentleman.
Díky, miláčku, pokývla. Klíče nech na stolku, jo? A vynes smetí, když už jdeš kolem.
To už na něj bylo moc. Žádné scény, žádné slzy. Jen: vynes smetí.
Popadl tašku u dveří a s dignitou vyšel na chodbu. Dveře za ním tiše cvakly, žádné dramatické prásknutí.
Ocitl se na chodbě, kde páchlo kočičí beznadějí a smaženými brambory od vedle. Kufr těžknul, záda bolely, a v kapse mu zavibroval mobil.
Asi Radana. Určitě už čeká na svého rytíře.
Stiskl tlačítko výtahu. Mezitím vytáhl telefon, srdce mu radostně poskočilo. Zpráva v Messengeru: Miláčku, už jedeš? Mám pro nás rezervaci. Ale… je menší problém…
Přesněji: Potřebuju akutně poslat pět tisíc korun mamince na léky, já mám limit. Pošleš? Při setkání vrátím!
Vladimír se zamračil. Pět tisíc. Včera chtěla tři na taxi. Předtím dvě na internet. A před týdnem jí poslal deset na kurzy inspirace.
Výtah zastavil. Naložil kufr, stiskl přízemí. V zrcadle na něj koukal unavený pán v kšiltovce, zarudlý obličej, rozpačitý výraz.
Promluvil si v duchu: Jdu za mladou. Ale frajeřina už to nebyla.
Venku hnusný listopad: zima, déšť, vítr rve poslední listí. Vladimír táhl kufr k zastávce. Radana bydlí na druhém konci Prahy, v nové čtvrti.
Sedl si na mokrou lavičku a šudlal v mobilu, prsty moc nefungovaly zimou. Otevřel bankovní aplikaci.
Stav: 4 800 Kč. Důchod až příští týden.
Do prčic, zamumlal.
Napsal: Raduško, zlatíčko, mám teď málo, dovezu to v hotovosti, mám doma úspory.
Odpověď byla hned: smajlík s převrácenýma očima. Pak: Vladíku, no prosím tě! Půjč si, kde chceš! Jestli mě miluješ, nějak to zvládneš!
Vladík Ne Vladimír, ne miláček, prostě Vladík. Jako toho kocoura od sousedů.
V hrudi mu zabušilo podezření.
A najednou jej trklo on vlastně Radanu nikdy neviděl přes video. Nepojede kamera, špatný signál, vždycky nějaký důvod. Zato fotky v profilu jak z módního časáku.
Rozhodl se, že ji zkusí prostě zavolat. Vytočí číslo dlouhé tóny, pak hovor zamítnut.
A zpráva: Nemůžu volat, brečím!
Vladimír seděl, objal kufr. Auta jezdila, cákala špinavou vodou.
Byla mu zima až na kost, košile už navlhlá, bunda podzimní. Záda bolely na výkřik.
Radana, řekl nahlas, to jméno najednou chutnalo, jakoby bylo z plastu.
Telefon zavibroval znova: Už jsi to poslal? Jestli ne, nejezdi. Nechci chlapa, co neumí vyřešit obyčejný problém!
Díval se otupěle na displej, písmena se rozmazávala.
Vzpomněl si na Boženu. Jak mu včera potichu namazala záda, když ho seklo. Jak dělala ty odporný dušený karbanátky, který nenávidí ale jí je, protože játra má jen jedny.
Jak lépe než on ví, kde má ponožky.
Nechci chlapa…
Představil si, jak by asi žil u Radany v jejím bytě. Cizí gauč, cizí pravidla, nutnost být pořád v pohodě.
A hlavně pořád platit, platit a platit. Jen proto, aby mohl být u mladé
Pak si představil, že ho tam sekne v kříži. Kdo ho tam namaže? Ta jeho múza? Nebo ho nechá a půjde jinam?
Pomalu se zvedl, kolena mu praskla jak suché větve. Koukl na autobus, který mířil na sídliště. Ale zůstal stát.
Autobus odjel, ošlehl ho kouřem.
Minutu tam stál. Pak se otočil, popadl kufr a zamířil zpátky. Domů.
Zpáteční cesta byla nekonečná. Výtahem nejel zase stávkoval jak naschvál. Třetí patro musel šlapat po schodech s kufrem.
Na každém odpočívadle zastavil, funěl a otíral pot z čela. Srdce mu naskakovalo ne z lásky, ale z tachykardie.
U dveří postavil kufr, zazvonil. Ticho. Nic.
Polil ho strach co když se Božena opravdu naštvala? Nebo vyměnila zámek? Koneckonců, klíče nechal, jak mu řekla, na stole!
Zmáčkl zvonek ještě jednou, dlouze a vehementně.
Božko! zahuhlal. Božko, otevři…
Cvakl zámek a otevřely se dveře. Tam stála Božena ve svém domácím županu, klidná jako vždycky.
Vladimír vypadal jak zmoklý pes, kšiltovka v ruce, oči rudé, tváře mokré.
Pravé slzy. Které byly kvůli ponížení, vlastní blbosti a stárnutí, co přišlo, ale moudrost nějak přeskočilo.
Já Božko ten autobus a ten déšť a já si říkal Málem se rozbrečel.
Nemohl říct pravdu. Přiznat, že Radana byla jen drahá iluze, která pořád něco chtěla.
Božena si ho prohlídla, pak koukla na kufr a povzdechla.
A vyhodil jsi ten koš? zeptala se.
Vladimír koukl na prázdnou ruku. Sáček nikde, zapomněl ho na lavičce.
Zapomněl špitnul, s hlavou sklopenou.
Božena zakroutila hlavou a ustoupila stranou.
Tak pojď, Romee. Čaj ti vystydne. A ruce si umyj, jsi jak čuně.
Vladimír vešel do předsíně, táhl ten zatracený kufr za sebou. Ten známý pach čisté prádlo a trochu léků byl ten nejlepší na světě.
Zul si boty, šel do koupelny. V zrcadle na něj koukal stařec. Umyl si obličej studenou vodou, slzy a ostudu smyl.
Na kuchyni už čekal hrnek s čajem v jeho oblíbeném obřím hrnku. Na stole talíř s dušenými karbanátky.
Božko, pronesl tiše, sedl si. Promiň mi to. Já jsem prostě starej hlupák. Nějak mi přeskočilo.
Jez, nebo to vystydne, odbyla ho, aniž se otočila.
Fakt. Jaká Radana? Jaká múza? Bez tebe ani nevím, kde máme pojistku.
V desce s dokumenty v horní šuplíku, odpověděla automaticky a sedla si naproti. Prosím tě, Vlaďo, už to víckrát neskoušej, jo? Vrátil ses a je to.
Děda žvýkal fádní karbanátek, a připadal mu chutnější než luxusní jídlo v restauraci.
A ta Radana zkusil zalhat, aby nebyl úplný idiot. Ukázala se být jiná. Kouří, je sprostá
Božena si ho prohlédla přes brýle. Oči jí malinko jiskřily.
Fakt hrozné, řekla s naprosto vážnou tváří. A ty jako správný estét jsi to nemohl přenést přes srdce.
Přesně! Říkám jí milostpaní, váš slovník se vám nehodí. A ona
Mávnul rukou.
Pochopil jsem, že je to úplně prázdný. Nula bodů.
Hlavně, že jsi to pochopil ještě na zastávce, a ne až na úřadě, kývla.
Vstala, vytáhla z poličky mast, položila ji před něj.
Záda tě určitě bolí, co?
Vladimír zrudl.
Trochu…
Sundej si košili, namažu to.
Znechuceně svléknul košili, sykl bolestí, ale ty její jisté ruce byly známé, silné.
Hřálo to, ale bylo to léčivý.
Božko…
No?
Ty jsi věděla, že se vrátím?
Jistě že věděla.
Proč?
Plácla ho po zdravém rameni, aby pochopil, že hotovo.
Protože jsi si do kufru nedal ani trenky, ani ponožky, ani léky. Jen pléd a mojí starou kožich, kterou máš týden vzít do čistírny.
Vladimír zmrznul a otočil se na ni pomalu.
Kožich?!
Jo. Viděla jsem ráno, jak jí tam cpeš. Bez brejlí nevidíš ani vlastní nos.
Chvíli bylo ticho. Děda zpracovával fakt, že šel za novým životem a táhl si kufr s manželčinou kožichou a dekou.
A pak mu to došlo a začal se smát. Nejdřív potichu, pak nahlas, až se skoro dusil.
Božena se na něj koukala a koutky jí zacukaly.
Ty jsi kus starého baobabu, pronesla s úsměvem. Tak dojez to maso. Zítra jedeme na chalupu, je potřeba snést zavařovačky do sklepa. Tam máš fitko i čerstvý vzduch.
Jedem, Boženko. Určitě jedem, kývnul Vladimír s očima ještě vlhkýma od smíchu.
Telefon v kapse zase zabzučel. Vladimír ho vytáhl. Radana: Kde jsi? Mamka umírá!! Pošli aspoň tisíc!!!
Bez váhání zmáčkl zablokovat. Pak smazat chat. Položil mobil displejem dolů.
Božko, a co kdybychom nechali zavařovačky na příště? navrhl, díval se na ni trochu jinýma očima. Dáme si prostě špekáčky na ohni? Já je naložím, s cibulí, jak to máš ráda.
Božena překvapeně zvedla obočí. U grilu nebyl roky.
Špekáčky, jo? ujišťovala se. A tvoje játra?
Kašlu na játra, mávnul rukou. Jednou se žije.
Vzal jí za ruku tu její, drsnou od práce, a rozpačitě, ale s citem ji políbil.
Díky, žes mi otevřela.
Vysmekla se mu, ale tak nějak jemně.
Jez, Romee, nebo ti to vystydne.
Za oknem bubnoval déšť, větve švihaly do skla, ale v kuchyni bylo teplo a světlo. Na židli visela jeho slavnostní košile, vonělo to mastí a čajem.
A ten pach byl lepší než jakýkoli parfém.
Vladimír koukal na manželku a říkal si, že sice osmnáct mu už nikdy nebude.
Ale kdo jiný by poznal, že si omylem do kufru nacpal kožich, a přesto ho pustil zpátky domů?
Božko, houkl.
No co zase.
Ten kožich musím fakt odvést do čistírny. Udělám to zítra.
Udělej. Ale nejdřív vylož kufr a dej bokem pléd. Je mi zima na nohy.
Vladimír pokýval a s chutí se pustil do karbanátku.
Život šel dál. A vlastně vůbec nebyl špatný.
