Vendula s mámou seděly na staré posteli. Obě byly teplě oblečené zima venku, ale v chalupě jsme jen právě zapálili kamna.
Neboj, maminko, všechno zvládneme. Nezůstane nám nic, co by se ztratilo. Hned ti dám léky, řekla Vendula, jak nejlépe mohla utěšit svou matku. Matka už ale vlastně žádnou neměla jen ještě žila její svokra, a ještě k tomu bývalá. Skoro bývalá.
Tak se stalo, že žili ve třech matka, syn a jeho manželka Vendula.
Vendula se provdala pozdě, ve třiceti letech. Už byla druhou manželkou Petra. Nezničila rodinu, když se seznámili Petr už byl rozvedený.
Svokra, Marie Archová, se jí hned líbila. A i svokra měla Vendulu ráda. Byla rodinná, milá, objala by tě, poslala by tě do pořádku. Vendula přišla o rodiče už jako malá a zůstala sama. V Marii našla takovou maminku, která jí chyběla.
Spřádali se, říkal o nich Petr.
Pět let manželství utekl jako jedna sekunda. Pak se Petr změnil začal být hrubý a prudký. Křičel na Vendulu i na mámu. Všechno to pramenilo z jedné milenky. Často se zdržel a přišel domů pod vlivem.
Jednou řekl, že se rozvádí. Dal jen dva dny na balení. Vendula ještě nestihla odjet, když přijela milenka s kufrem. Možná to udělala schválně, aby se setkala se svou předchozí a mohla vyřvat všechny svý posměšky. Jenže nevyšlo. Byla to dlouhá blondýna s obrovskými rty a dlouhými řasami, které sotva mrkaly.
Vendula se nedokázala zdržet a rozesmála se.
Takže mě vyměňuješ za tuhle bábu s řasami, jako za krávu? Ať ti to s ní jde, já se vůbec nebudu litovat.
No, ona je alespoň veselá. A vy s mámou dvě babičky, dvě slepice.
Dobře, co máma, tak ji napadáš, že? šeptala podivná žena, mávajíc řasami. Nechť ji vezme. Co nám k ní jde?
Mami, i tobě už je čas. Už jsi se mnou nažhavená.
Kam půjdu? Všechny peníze, co jsem dostala za prodej bytu, jsem ti dala, abys postavil ten dům, chytla se máma za srdíčko.
Jenom koncerty mi nebudou chybět. Žij tak, jen zpokojí nevycházej. Tady bude novou paní Alžběta.
Kocourku, ať si oba odnesou, co chtějí.
To je máma!
Tvoje máma? Chceš říct, že budu mít takovou svokru? Jokocourku
Vendula už měla plné zuby z jejich výčitek.
Mami, pojedeš se mnou do vesnice?
Lepší to bude než stímhle synem a tou
Počkej. Rychle sbírám tvý věci.
Nezapomeň na léky a na mou truhlu. A na kabelku.
Vendula si vytáhla ještě jeden kufr a v rychlosti sbírala vše truhlu, kabelku, léky, papíry, prádlo, oblečení.
Berete všechno. Nic cizího nepotřebujem, prohlásila Alžběta, pravda, můj miláčku?
Petr mlčky sledoval. Nemohl nic udělat. Rozuměl, že máma mu tohle neodpustí a možná i odpustí, protože je to přece jen máma.
Po půl hodině už stála Vendula u auta. Marie Archová už seděla na zadním sedadle a tiše otírala slzy. Ani se neotáčela k synovi, jen těžce povzdychla.
Je těžké přijmout, když mu jsi všechno dala a on tě už nepotřebuje, řekla s těžkým hlasem.
Jak budeme dál žít, holka?
Bude to v pořádku. Mám úspory. Dokud nenajdu práci, stačí nám. Máš penzi. Dožijeme se. Na chléb smáslem nám to stačí.
Dojeli do vesnice, kde Vendula vyrůstala. Štěstí, že ještě byl den. V domě bylo chladno, ale Vendula rychle rozžhála kamna, přinesla vodu a postavila konvič sčajem.
Jak ti všechno jde, jako bys tu celý život žila.
Děda mě učil všemu. Dobře, že jsme koupili potraviny, nemusíme běžet do obchodu. Nezvládám ty vesnické drby.
Postupně se vdomě začalo oteplovat.
Zítra všechno vyčistím.
Zazvonily na dveře.
Sousedka přijela? Dlouho jsi nebyla. A podívám se, že tvoje auto stojí. Co tě přivádí vzimu? Nějaké problémy?
Vše vpořádku, tati Mikuláši. Už to bude. Povím později. Pojď si snámi dát čaj.
Chtěl jsem tě pozvat. A nejsi sama? právě si všiml žena u dveří.
To je Marie Archová. Tohle je Mikuláš Petr, představila Vendula.
Když budeš něco potřebovat, ozvi se.
Zatím nic. Díky.
Týden utekl, dům se uklidnil a stal se útulným.
Víš, Vendulo, i já jsem zvesnice. Vdala jsem se za měšťana. Zemřel, když mi bylo dvacet tři, a já prodala byt. Syn mi sliboval, že budu sním žít. Podívej se, jak se všechno otočilo.
Není třeba brečet. Vím, že je to těžký. Mně to taky není lehké. Třeba se vám brzy narodí vnoučata.
Od téhle? Bože, chráněni buď! A Mikuláš Petr, ským žije?
Sám. Jeho žena utopila, malý soused ho zachránil. Už dlouho. Už se nevdává. Děti nemá. Žije sméma, i když je mladší. Je ve stejném věku jako ty.
Měsíc uběhl a od Petra už žádné zprávy. Nevolal ani matce. Jednoho dne ale zazvonil neznámý telefon.
Vendulo?
Ano.
Váš manžel zemřel.
To je chyba.
Ne, nejsem si jistý. Petr byl pod vlivem a rozbil auto. Může to být nepříjemná zpráva, ale jel sdívkou. Ta přežila, vypadla zauta bez škrábnutí. Přijďte na úschovu.
Běda, chudá Marie Archová. Co jí říct? Co dělat? volal strýc Karel. Pomůže.
Vendulo, co se stalo? Nemáš obličej!
Mami, neboj se, posaď se. Petra už není.
Ach vydechla Marie Archová jak to může být. Jsem to já! Opustila jsem ho!
Mami, on tě vyhodil!
Ano, vyhodil. Ale já jsem matka. Achto je trest.
Jdu na úschovu. Strýc Mikuláš bude stobou, dokud se nevrátím.
Jdu stobou.
Jdu svámi, řekl Mikuláš. Pojedeme kmé. To je jisté.
Pohřeb proběhl. Vendula a Marie Archová se rozhodly jít do Petrova domu. Teď měl přejít do jejich vlastnictví matky a manželky. Petr nestihl podat rozvod, jeho život byl jen láska, párty a velké večeře.
Strýc Mikuláš je doprovázel všude.
Jsem svámi, vy ženy. Když bude potřeba pomoc, jsem tu.
Jak se za měsíc všechno změnilo? Všude ležela špinavá prádlo, špinavé nádobí dokonce na podlaze. Vzduch voněl popivovarním kvásku a něčem hnusném.
A to všechno udělal můj syn! To nikdy neboli takové.
Co tady děláte? To je můj domov, vypadněte! zlože se vyklubal ten samý zázrak sobrovskými rty a řasami, doprovázen téměř svlečeným kudrnatým mužem.
Ukaž dokumenty na dům! přerušil Mikuláš.
Jaké dokumenty? Můj manžel zemřel. Měli jsme ještě svatbu!
Neměl ani rozvod!
Svatební obřad jsme naplánovali dopředu. Teď je to moje!
Dost dost, přestaňte stím bláznivým! Vypadněte odtud! Je tu někdo ještě?
Muž tiše ušel. Mikuláš dohlédl, aby dívka nic neodnesla.
Teď musíme zjistit, co sdokumenty. Možná nějaký závěť, nebo už je vdomě nový majitel. Musíme zaměnit zámky. Třeba má ta dlouhá blondýna i klíče.
Sdokumenty vše vpořádku, zámky vyměněny. Hodně věcí museli jen vyhodit. Strýc Karel byl po celou dobu sVendulou a Marií Archovou.
Je mi líto, že se sem vracíte. Už jsem si na vás zvykl.
Budeme sem chodit. A ty, strýku Mikuláši, pojďte taky.
Vracíš mě do mládí. Marie připomíná mou zesnulou ženu.
A já jsem si všiml, strýku Karle, jak se na ni díváš. Ona taky. No jo, máte lásku?
Řekneš to taky, odvětil muž súsměvem.
To je pravda!
Po roce se Mikuláš a Marie oženili. Žijí dobře spolu. Mají také Vendulu. Je pro ně jako dcera. A to není vše mají i vnoučata!
Vendula nakonec zůstala matkou. Vdala se už nikdy. Vychovává dvě děti, které podala do péče. Bratra a sestru nelze rozdělit. Chtěla jedno, ale dostala dvě.
Rodiče nebo blízcí se nenajdou jen při narození nebo vdětství. Někdy to pomáhají okolnosti
Co si o tom myslíte? Pište do komentářů a dejte like.
Když chcete číst další příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte nalajky. To nás motivuje psát dál!
