Jako malá jsem byla zvědavá, kdo je můj otec. Dětství jsem prožila v dětském domově a s časem se jeho nepřítomnost stala pro mě něčím normálním. Ve čtrnácti letech jsem potkala otce svých dětí a tehdy mě ani nenapadlo pátrat po vlastním otci. Život prostě šel dál.
Později jsme se rozešli a právě tehdy téměř jako by osud ukázal cestu jsem nakonec svého otce našla. Pracuji na volné noze a jednoho dne přišel do mé malé firmy zákazník. Dali jsme se do řeči a během rozhovoru jsem se mu svěřila, že jsem nikdy nepoznala svého otce. Pomohl mi ho najít. Objevili jsme ho v malé vesnici někde u Litomyšle, kde žil celý svůj život.
Když jsem ho konečně spatřila, zaplavila mě vlna emocí, kterou neumím přesně popsat. Nekonečná radost. Ihned jsem si začala dělat plány cestování, pravidelné hovory, drobné radosti. Kupovala jsem mu oblečení, rozmazlovala ho, na výlety mezi Prahu a Český ráj jsem platila vše já, bylo mi jedno, zda má nějaké peníze. Viděla jsem ho zanedbaného, smutného a osamělého, a měla jsem pocit, že musím dohnat všechny ty roky, které nám život vzal.
Vyprávěl mi, že je sám, že sice v obci má děti, ale ty mu nedovolí mít partnerku mají za to, že každá žena, která se k němu přiblíží, touží jen po jeho penězích. Poprosila jsem ho, ať mě seznámí s ženou, o které tvrdil, že ho má ráda. Udělal to. Seznámila jsem se s Jitkou skromnou, pracující ženou, která mu opravdu věnovala pozornost. Bylo znát, že jí na něm záleží. Jenže otcovy děti ji odmítaly. Urážely ji, volaly na ni policii, chovaly se k ní krutě při každé příležitosti.
Zeptala jsem se Jitky, proč se to děje. Přiznala se mi, že otec má domy, nějaká pole a peníze uložené v bance, a že jeho děti k němu nikoho nepustí, v obavě, že by někdo mohl něco získat.
A od té chvíle se mezi lidmi šuškalo: říkali, že jsem se objevila jen kvůli dědictví. Ani jsem nenosila jeho příjmení. On trval na tom, že mi ho dá. Nechtěla jsem, nechtěla jsem problémy, ale on řekl, že je to jeho přání, a nakonec jsem souhlasila. Od toho okamžiku se všechno začalo zhoršovat. Kritika sílila, spory se stávaly veřejnými.
S Jitkou jsme si začaly být čím dál bližší. Navrhla jsem jim, aby se vzali tajně, a oni do toho šli. Děti zuřily na mě i na něj. Řekla jsem jim, že má můj otec právo být šťastný. Jejich manželství bylo jako na houpačce, ale jednoho dne, už jako manželé, jsem je vzala na výlet většinou jsem cestovala jen s otcem. Na společné cestě se mě Jitka zeptala, kolik přispěju na náklady. Řekla jsem jí, že vůbec nic vždyť když jezdím s tátou, všechno platím já.
Najednou mi řekla něco, co mi obrátilo svět naruby: že jsem žila v omylu. Že táta nikdy neměl finanční nouzi, proto ho děti kontrolují. Nepustí mu ani korunu navíc, na oblečení, na radosti. Já si myslela, že žije skromně, protože bydlel v nedostavěném domku a byl odříznutý, ale ve skutečnosti jeho peníze spravovali jiní.
Od té doby jsem ho nutila, aby si konečně užíval, za co celý život dřel. Jenomže otec odpovídal, že mu to jeho děti nedovolí. Po svatbě začala Jitka požadovat, aby přispíval na domácnost, na jídlo, na běžné výdaje. Vždy, když se ho na něco zeptala, rozčílil se. Nakonec zaplatil, ale vždy to proběhlo přes hádku. Jitka mi to všechno vyprávěla a mně to přišlo spravedlivé.
Jednou, když jsme byli všichni spolu, Jitka ho požádala, ať koupí oběd jejímu otci. Prudce se naštval řekl, ať si to zaplatí sama, že je to pořád stejné a rozpoutal výstup. Zastala jsem se jí. Zeptala jsem se ho, zda by chtěl, aby můj manžel odepřel jídlo jeho otci. Vysvětlila jsem mu, že není fér chovat se tak k ženě, která se o něj stará, vaří mu, pere a stojí při něm. On mi řekl, že už má dost těch nekonečných požadavků na peníze pro domácnost.
A tehdy jsem pochopila něco, co mě bolelo: Táta byl lakomý k ženě, jež mu byla oporou a pečovala o něj, ale byl neuvěřitelně štědrý ke svým dětem, které ho využívaly a hledaly ho jen kvůli penězům.
Nakonec jejich manželství zkrachovalo. Teď žije otec sám. Jedna dcera se sice stará”, ale víme, že živí ji, jejího muže a děti. Ostatní mu jen volají, dávají rozkazy a on jim bez rozmýšlení posílá peníze. Ale ženě, co s ním skutečně chtěla být, vždy odmítal cokoli dát.
Už vůči němu necítím to samé. Stále ho mám ráda, ale ne jako dřív. Nezvu ho na cesty, téměř si nevoláme. Když nezavolám já, on se neozve. Nedokážu být tím, kým jsem byla. Je mi smutno to přiznat, protože najít ho pro mě bylo jako velké splněné přání a teď je pro mě skoro, jako by vůbec nebyl.
