Jako dítě jsem byla zvědavá, kdo je můj otec. Vyrůstala jsem v dětském domově a jeho absence se pro mě postupně stala něčím „normálním“. Ve čtrnácti jsem potkala otce svých dětí a vůbec jsem tehdy netoužila svého otce hledat. Život prostě šel dál. Později jsme se rozešli a právě tehdy – téměř bez hledání – mě okolnosti samy přivedly k otci. Podnikám a jednoho dne ke mně do firmy přišel klient. Dali jsme se do řeči, rozhovor plynul přirozeně a já mu svěřila, že jsem nikdy nepoznala svého otce. Pomohl mi ho najít. Objevili jsme ho ve vesnici, kde prožil celý život. Když jsem se s ním konečně setkala, pocítila jsem nepopsatelné emoce. Nekonečnou radost. Začali jsme spolu plánovat výlety, hodně jsme si povídali, činila jsem pro něj drobné skutky. Kupovala jsem mu oblečení, rozmazlovala ho, cestovali jsme spolu a všechno jsem platila, ať měl peníze nebo ne. Viděla jsem ho zanedbaného, smutného, osamělého a měla jsem pocit, že musím dohnat všechny ztracené roky. Vyprávěl mi, že je sám, že má děti ve vesnici, ale ty mu nedovolí mít ženu, protože podle nich se každá k němu přibližuje jen kvůli penězům. Požádala jsem ho, aby mě seznámil s ženou, o níž říkal, že ho miluje, a on tak učinil. Setkala jsem se s ní – skromnou, pracující ženou, která o něj pečovala. Bylo znát, že je dobrá. Ale otcovy děti ji nechtěly. Urazily ji, volaly policejní hlídky, chovaly se k ní špatně kdykoli to šlo. Když jsem se jí zeptala proč, přiznala mi, že otec má domy, pozemky a peníze v bance a že děti nedovolí, aby se mu někdo přiblížil, jen aby o něco nepřišly. Tady začaly pověsti. Říkali, že jsem se objevila, abych otci všechno vzala. Ani jsem nenosila jeho příjmení. On na tom trval. Nechtěla jsem, nechtěla jsem problémy, ale řekl mi, že je to jeho vůle, tak jsem nakonec přijala. Od té doby se všechno zhoršilo. Kritika zesílila, konflikty byly zjevnější. Můj vztah s otcovo ženou ještě zesílil. Navrhla jsem jim tajnou svatbu a oni ji uspořádali. Děti byly ještě víc rozhořčené – na něj i na mě. Řekla jsem jim, že otec má právo být šťastný. Jejich manželství mělo své chvíle, ale jednou, když už byli svoji, jsem je pozvala na výlet. Obvykle jsem jezdívala jen s tátou. Během cesty se mě jeho žena zeptala, čím přispěju na výdaje. Řekla jsem jí, že nijak – že vždycky platím všechno já, když cestuji s otcem. Tehdy mi řekla něco, co mě zcela otřáslo: že věci nejsou tak, jak jsem si myslela. Že otec je na tom finančně vždy dobře, proto ho děti kontrolují. Nedovolují mu utrácet za sebe, za oblečení, pro radost. Já myslela, že je na tom bídně, protože bydlel v nedokončeném domě a působil chudě, ale peníze mu řídili druzí. Od té doby jsem ho začala povzbuzovat, aby si užíval, na co si během života vydělal. On mi ale říkal, že mu to děti nedovolí. Po svatbě jeho žena začala chtít, aby přispíval na domácnost, stravu, každodenní výdaje. Vždycky, když ho o něco poprosila, rozčílil se. Nakonec dal, ale vždy až po hádce. Vyprávěla mi všechno a mně to přišlo spravedlivé. Jednou, když jsme byli spolu, jeho žena ho požádala, aby koupil oběd pro jejího otce. Reagoval velmi zle – řekl jí, ať zaplatí ona, že je to denně to samé, a rozpoutal hádku. Zastala jsem se jí. Zeptala jsem se ho, jestli by byl rád, kdyby můj muž odmítl jídlo mému otci. Řekla jsem mu, že není fér chovat se tak ke své ženě, která o něj pečuje, vaří mu, pere mu a je vedle něj. Odpověděl, že ho unavuje, že od něj pořád chtějí peníze na dům. Tehdy jsem pochopila něco, co mě velmi zabolelo: otec byl lakomý k ženě, která o něj pečovala, ale velkorysý k dětem, jež ho neudržují a hledají ho jen kvůli penězům. Jejich vztah nakonec skončil. Dnes žije sám. Prý se o něj stará dcera, ale všichni víme, že on živí ji, jejího muže i děti. Ostatní mu volají, poroučí a on okamžitě posílá peníze. Ženě, která byla vedle něj, vždy odmítal dát cokoli. S otcem už to není jako dřív. Mám ho ráda, ale ne jako kdysi. Nezvu ho na výlety, téměř nejsme v kontaktu. Pokud nezavolám já, on se neozve. Už nedokážu být stejně jako předtím. Smutně to přiznávám, protože nalezení táty pro mě byla velká naděje, a dnes je to, jako by už neexistoval.

Jako dítě jsem byla posedlá zvláštním a tajemným pocitem, že někde v mlze žije můj otec. Vyrostla jsem ve starém domově na okraji Hradce Králové, kde čas běžel zpomaleně a absence se stávala nenápadnou součástí prostředí, jako rozbitá koloběžka u zdi. Ve čtrnácti, když jsem potkala Otakara, toho, s kým jsem měla děti, nějak mě už nehřála touha pátrat po otci. Život se prosmykl mezi dny a já plula dál.

O pár let později jsme se s Otakarem rozešli. V tu podivnou dobu, kdy je člověk napůl bdělý, napůl ztracený, mne okolnosti dovedly na nečekané cesty. Podnikala jsem prodávala starožitné knihy na Staromáku a jednoho ospalého dopoledne přišel do mého krámku nový zákazník. Slovo dalo slovo, káva se proměnila v důvěru a já se bez ostychu svěřila s tím, že jsem svého otce nikdy nepotkala. Ten muž mi nabídl pomoc. A tak jsme našli mého otce v malé vesnici u Rýmařova, kde voda v potoku hučela zvláštně dutě, a domy byly ponořené do polostínu.

Když jsme se konečně potkali, udeřila do mě vlna pocitů, které šlo sotva pojmenovat. Bylo to jako roztržení mraku čistá, nečekaná euforie. Začala jsem plánovat cesty do Litomyšle, dlouhá posezení u rybníka, malé dárky nakupovala jsem mu kabáty, vozila ho do lázní, utrácela jsem tisíce korun, aniž bych řešila, zda má svých dost. Viděla jsem člověka zanedbaného, smutného, rozpadlého samomluvou, a chtěla jsem dohnat roky, které se rozplynuly mezi sny.

Otec mi říkal, že je sám. Má prý děti, ale ti zůstávají stát na prahu jeho domu a brání mu v lásce. Žádná žena podle nich nemohla přijít z jiného důvodu, než pro jeho peníze a pozemky. Prosila jsem, ať mi představí tu, kterou prý již láskou objímá. Udělal to byla to skromná, jemná žena jménem Miluše; její ruce voněly po bramborách a ukrutně pracovala. Ale jeho děti ji nechtěly. Zvolávali policii, házeli jí zlé pohledy a servali se na zápraží při každé příležitosti.

Jednoho dne, unavená z těchto výstupů, jsem se Miluše ptala proč. Přiznala mi, že můj otec má domky, pole a peníze v bance a že jeho děti žárlí na každého, kdo by mohl být blíž jeho srdci, než oni sami.

Od té chvíle se šířily podivné báchorky. Prý jsem se zjevila, abych mu vzala vše, co má. Nijak jsem nenesla jeho příjmení, ale on trval na tom, abych si ho vzala. Bránila jsem se, nechtěla jsem další bouři, ale nakonec, z respektu k jeho touze, jsem přijala jeho jméno Novotná. S tímto gestem však konflikty ožily, šeptanda rostla a hádky se stávaly hlasitými.

Naopak moje pouto s Miluší sílilo; navrhla jsem jim tajnou svatbu a pár týdnů nato byli oddáni v tichém koutě starého kostela. Nový rozměr zloby otcovy děti byli vzteky bez sebe. Řekla jsem jim, že otec má právo být šťastný. Jejich manželství bylo jako cesta mlhou chvíli jasné, chvíli ztracené. Jednou jsem je oba vyzvala na výlet do Luhačovic. Do té doby jsem vždy cestovala s otcem sama. Tentokrát se mne Miluše zeptala, kolik přispěju na cestovní výdaje. Řekla jsem upřímně, že nic, že pokaždé platím všechno.

A tehdy mi řekla něco, co mne probudilo z iluze: že nic není, jak se jeví. Že táta byl vždy zajištěný, děti mu jen bránily utrácet pro sebe či pro radost. Domnívala jsem se, že žije v polorozpadlé chalupě, protože nemá peníze, ale ve skutečnosti jeho finance řídil kdosi jiný.

Od toho dne jsem ho přesvědčovala, aby si užíval plody své práce. On však stále šeptal, že děti mu to nedovolí. Po svatbě začala Miluše žádat, aby také on platil na domácnost, jídlo, běžné věci. Každá její žádost však končila výbuchem; nakonec ale vždy peníze dal, po křiku a ostrých slovech. Miluše si mi na všechno stěžovala a já jí dávala za pravdu.

Jednou, když jsme byli spolu, požádala ho, aby koupil oběd pro svého tchána. Otec vybuchl, ať to koupí ona, povídal, že je to pořád dokola, a spustil hádku. Zastala jsem se jí; zeptala jsem se, zda by byl rád, kdyby můj muž odmítl jídlo jeho otci. Řekla jsem, že není spravedlivé být skoupý k ženě, která o něj pečuje, vaří mu a myje jeho prádlo. On mi odpověděl, že už má dost neustálého žadonění.

V tu chvíli mne poprvé bodla bolestná pravda: ke své ženě, která ho denně podpírá, byl můj otec lakomý, zatímco ke svým dětem, které k němu chodily jen pro peníze, byl otevřený jako letní vrata.

Nakonec se jeho vztah s Miluší rozpadl. Dnes žije sám v domě, kde pavouci tváří okna dovnitř. Tvrdí, že se o něj stará dcera Kateřina, ale všichni víme, že spíš on živí ji, jejího manžela a jejich děti. Ostatní děti mu volají, nakazují mu, a on jim posílá peníze, jako by to byla voda z kašny. Miluši, která ho provázela, odmítal vše.

Už nejsem tou, kterou jsem byla, když jsem ho poprvé našla v mlžném ránu. Mám ho ráda, ale ne jako dřív. Necestuji s ním, sotva si zavoláme. Pokud nezavolám já, telefon mlčí. Někdy mám pocit, že to byla jen sen v mléčné nehmotě setkání, které mělo být osvícením, a nakonec jakoby nikdy nebylo.