Nejsem
Ty sis zas koupila tu zbytečnost? Jaroslav položil tašku na stůl tak, že uvnitř něco zazvonilo. Už jsem přece říkal: žádný Velour. Je to drahé a k ničemu.
Milena stála u okna a dívala se do dvora. Venku sousedčina holčička asi sedmiletá honila holuby, ti s bzukotem vzlétli, rozprchli se do všech stran a pak se znovu snášeli na asfalt, jako kdyby se nic nestalo. Milena je pozorovala a přemýšlela, kdy si naposledy něco koupila jen tak pro radost. Jen proto, že chtěla.
To je krém na ruce, Jardo. Sto devadesát korun.
Sto devadesát je sto devadesát. Ty už neumíš počítat?
Neodpověděla. Otočila se, vzala tašku, vytáhla malou dózičku se zlatým víčkem a postavila ji na parapet vedle muškátu. Muškát už dávno nekvetl. Milena si často říkala, že by s tím měla něco udělat, ale nikdy k tomu nenašla klid.
Mileno, mluvím s tebou.
Slyším tě, Jardo.
Odešla do kuchyně, otevřela lednici a začala přemýšlet, co bude k večeři. Za zády slyšela jeho kroky, těžké a jisté, pak prásknutí dveří do pracovny. Vydechla.
Bylo jí padesát osm let. Žila v Brně, ve třípokojovém bytě na ulici Jílčíkova, už devětadvacet let vdaná za Jaroslava Novotného. Měli dospělého syna Martina, který žil v Ostravě a volal v neděli, někdy zapomněl. Měli chatu čtyřicet kilometrů od města, auto, které řídil pouze Jaroslav, a práci v městské knihovně, kde Milena dělala osmnáct let vedoucí knihovnice.
Život prostě byl. To jí nikdo neupíral.
Vyndala kuřecí prsa, položila na prkénko a vzala nůž. Za oknem už byla holčička pryč, holubi se rozprchli. Dvůr zůstal prázdný, šedý, z prasklin v asfaltu vyrůstala stará tráva.
Milena si uvědomila, že jen stojí s nožem v ruce a nekrájí. Jen tak stojí.
Odložila nůž, přešla k oknu, otevřela dózičku krému. Vůně byla jemná, květinová. Nanášela krém na hřbet ruky, vtírala jej. Pokožka ho rychle vstřebala, zůstalo jen zvláštní teplo pocit, jakoby ji někdo chytil za ruku.
Zavřela krém a vrátila se k masu.
Ta noc byla obyčejná. Jaroslav snědl tiše, podíval se na zprávy a šel spát. Milena ještě dlouho seděla v kuchyni s šálkem čaje, který už dávno vystydl, a listovala starým časopisem o zahradě. Nečetla doopravdy. Jen seděla.
Ráno přišla do knihovny a zastihla Ludmilu Křížovou, jak potichu pláče za regálem s novinami.
Liduško, co se stalo?
Ludmila byla o tři roky starší než Milena, v knihovně dělala nejdéle a znala každou knihu nazpaměť. Milena ji nikdy předtím neviděla brečet.
Ale nic, nic mávla Ludmila rukou, vytáhla kapesník. Promiň, osobní věc.
Jestli chceš, můžeš vyprávět.
Není co povídat. Vysmrkala se a schovala kapesník. Včera mi volala dcera. Říká: mami, jsi zastaralá. Skoro přesně tak. Zastaralá.
Jak to myslí?
Úplně obyčejně. Radila jsem jí ohledně manžela, po svém, lidsky. A ona že prý jsou mé rady z minulého století, že nechápu, jak se dnes žije Ludmila pečlivě upravila hromádku časopisů. Možná má pravdu.
Nemá, řekla Milena.
Odkud to víš?
Milena nevěděla, co dodat. Stály chvíli v tichu, vonělo papírem a starým dřevem, a pak každá šla svojí cestou.
O polední pauze šla Milena ven. Duben byl chladný, ale slunečný, došla do parku a posadila se na lavičku, zavřela oči. Víčka jí do oranžova prosvětlovalo slunce. Myslela na Lídu, na její dceru, na slovo zastaralá.
A pak přemýšlela i o sobě.
Milena Novotná, rodem Ježková, narozená v Brně v roce 1966. Vystudovala pedagogickou fakultu, obor čeština a literatura. Vdala se ve dvaceti devíti, podle tehdejších poměrů pozdě. Jaroslav byl strojní inženýr, vážný, působil spolehlivě. Za rok se narodil Martin. Milena byla na mateřské, pak pracovala na částečný úvazek, pak si vzala k sobě matku, starala se o ni až do smrti, potom se vrátila do práce. Život šel. Pomalý, spořádaný, bez zbytečností.
Někde se v té spořádanosti ztratilo něco, co Milena neuměla pojmenovat. Ale věděla, že to existovalo. A že to dávno zmizelo.
Otevřela oči. Naproti lavičce právě kvetla slivoň, drobnými bílými květy, nedotknutelná v té své něze. Milena si vzpomněla, že snad třicet let nedržela v ruce pastelky. Na fakultě ještě malovala. Jen tak, pro sebe. Později už nebyl čas, pak ostych, nakonec se to ztratilo.
Vytáhla mobil a zavolala synovi. Martin to zvedl na třetí zvonění a bylo cítit, že je zaneprázdněný.
Ahoj mami, je všechno v pohodě?
Je, jen tak volám.
Hele, mám za chvíli poradu, můžu ti zavolat večer?
Samozřejmě. Zavolej.
Nezavolal. I to bylo běžné.
Milena se vrátila do knihovny, byla tam až do šesti, potom koupila v pekařství chleba a cestou domů přemýšlela, že tudy chodí už osmnáct let, každý pracovní den, zná na paměť každý výmol v chodníku, každou odbočku.
Doma byl Jaroslav už před ní. Seděl u počítače, něco četl. Milena se svlékla, prošla do kuchyně.
Budeš večeřet?
Později.
Postavila vodu, vzala z lednice zbytek polévky. Jak ji ohřívala, dívala se na krém, co stál stále na parapetu. Dózička byla malá, hezká. Napadlo ji, že má Jaroslav pravdu. Sto devadesát korun. Proč?
Pak si ale vzpomněla na tu vůni.
A dózičku nechala stát.
Uběhly dva týdny. Nic zvláštního se nestalo, život běžel podle zaběhaných kolejí. Pak do knihovny přišla jedna žena, jmenovala se Světlana.
Milena si jí všimla hned. Žena kolem pětačtyřiceti, v kabátu barvy tmavých třešní, s krátkým sestřihem, rovná a klidná. Zamířila k přepážce a řekla, že by se chtěla zapsat a že ji zajímají knihy o psychologii a případně něco o akvarelu.
O akvarelu? zeptala se Milena.
Ano. V dětství jsem trošku malovala, chci to zkusit znovu.
Milena jí vystavila průkazku a ukázala potřebné regály. Světlana mezi nimi chodila sebejistě, brala knihy do ruky, listovala, vracela je zpět, zkoušela další. Milena ji pozorovala koutkem oka a přemýšlela, co to je v té ženě, co neumí hned pojmenovat. Nějaká vnitřní jistota. Jako by jí sama sebe stačila, nic víc netřebovala.
Za půl hodiny přišla s dvěma knihami zpátky a zeptala se:
A četla jste něco z toho?
Ukázala na regál s psychologií.
Občas.
Pracujete tu dlouho?
Osmnáct let.
Světlana se na ni upřeně podívala. Ne hodnotícím pohledem, spíš zvědavě, opravdově.
To je dlouho, řekla jen.
Je.
Baví vás to?
Milena chvíli mlčela. Otázka byla prostá, odpověď ne tolik.
Baví, odpověděla nakonec. Pak doplnila: Mám ráda knihy. Mám ráda lidi. Je to tady zvyklé.
Zvyklé, zopakovala Světlana, jako by vážila to slovo. Rozumím.
Vzala si knihy a odešla.
Další týden se vrátila, vrátila jednu knihu a požádala o něco dalšího o akvarelu. Milena jí našla tenký sešit s reprodukcemi, nabídla jí jej. Světlana si ho vzala a pak se nečekaně zeptala:
Nechcete zkusit?
Co zkusit?
Malovat. Každou sobotu chodím na kurz akvarelu. Malá skupinka, nic složitého. Přijďte.
Milena chtěla skoro hned říct ne. Otevřela ústa. Místo ne ale pronesla:
Kde to je?
Světlana napsala adresu na lístek. Art prostor Bílé světlo, ulice Antonínská, sobota v jedenáct dopoledne.
Celý večer se Milena dívala na ten papírek, který schovala do kapsy zástěry, později položila na parapet ke krému. Jaroslav se na něj nezeptal. Jeho nikdy moc nezajímalo, co skutečně dělá, dokud to nemělo vliv na peníze nebo domácnost.
V pátek večer mu u večeře řekla:
Zítra ráno půjdu na kurz malování.
Jaroslav zvedl oči od talíře.
Kam?
Na Antonínskou. Akvarel. Pozvala mě jedna nová čtenářka z knihovny.
Chvíli mlčel, dožvýkal a odložil vidličku.
Kolik to stojí?
Ještě nevím.
Jasný, vzal si chleba. No tak jdi, když nemáš co dělat.
Milena se na něj podívala. Už se na ni nedíval, jedl. Došlo jí, že tuto větu slyšela už devětadvacet let. Zase ty. Nač to je. Kolik to stálo. Nemáš co dělat.
Dobře, řekla tiše. Půjdu.
Vstala v osm, umyla se, oblékla si šedý svetr a tmavě modré kalhoty. Podívala se do zrcadla. Uvědomila si, že už dávno se v zrcadle pořádně neviděla. Většinou jen kolem proběhla, nezastavila se. Teď se dívala delší dobu. Obličej už nebyl mladý, ale nebyl ani špatný. Šedé oči, živé. Vlasy s šedinami, ale pořád husté. Prohrábla je rukou, zkusila je sepnout jinak. Otevřela krém, namazala si ruce, trochu i krk.
Vyšla v devět, aby měla klid.
Ateliér byl ve druhém poschodí starého činžáku, zvenku zcela obyčejného, uvnitř nečekaně světlého: bílé stěny, dřevěná podlaha, velká okna. Milena vystoupala po schodech a otevřela dveře.
Světlana už tam byla. A také čtyři další ženy různého věku a jeden muž kolem padesátky, silnější, v kostkované košili. Všichni seděli u dlouhého stolu, před sebou kelímky s vodou a listy papíru.
Mileno! mávla Světlana. Přišla jste!
Milena si sedla vedle ní. Lektorka jménem Zoja vysvětlila, že dnes budou malovat větev šeříku. Milena vzala štětec, ruka se jí zachvěla. Ne nervozitou, prostě proto, že to nebyla zvyklá dělat.
Nemyslete na to, že to musí být hezké, řekla Zoja. Myslete na vodu a barvu. Na nic jiného.
Milena udělala první tah. Fialová se rozlila po mokrém papíru, smíchala s modrou. Udělala druhý tah, třetí. Sleduje, jak barva teče jinam, než plánovala, a je na tom cosi zajímavého. Vedle Světlana zamračeně soustředěně malovala, pán v košili maloval pidiměkkým štětcem a byl nespokojený se svým dílem.
Za hodinu se Milena podívala na svůj papír. Na větev šeříku to příliš nevypadalo. Vypadalo to jako rozpitá tmavofialovo-modrá skvrna. Ale něco v tom bylo živé. Něco, co udělala ona sama.
Pěkné, řekla starší paní naproti, která se jmenovala Galina.
To si nemyslím, odpověděla Milena.
Já si myslím. Má to náladu.
Milena se zase podívala. Možná má.
Po kurzu Světlana navrhla dát si v malé kavárně na rohu kávu. Milena souhlasila. Sedly si k oknu, objednaly, a Světlana se zeptala rovnou:
Líbilo se vám to?
Ano. Nečekaně moc.
Myslela jsem si to. Světlana držela šálek oběma rukama. Máte v pohledu něco, jako byste něco viděla, ale nemáte odvahu podívat se přímo.
Milena chvíli mlčela. Pak řekla:
Jste dlouho v Brně?
Tři roky. Přestěhovala jsem se z Olomouce po rozvodu.
Aha.
Nic hrozného, řekla Světlana klidně. Ze začátku těžké, pak lepší. Pak i zajímavé.
Zajímavé?
Žít sama za sebe. Zjistila jsem, kolik toho o sobě nevím. Usmála se bez irony, lidsky. Vy jste vdaná?
Devětadvacet let.
Dobré?
Milena vzala lžičku, míchala už dávno promíchanou kávu.
Různé, řekla.
Světlana jen kývla a dál nevyptávala. To na ní měla Milena ráda.
Domů přišla Milena něco málo po půl druhé. Jaroslav sledoval fotbal, nezeptal se, jak to šlo. Ohřála si polévku, naobědvala se sama v kuchyni. List s akvarelem, který ji Zoja dala, opřela o stěnu vedle muškátu.
Muškát byl najednou živější než před týdnem. Milena se podívala blíž. Na jednom stonku měl drobný červený poupě. Přitom si toho předtím nevšimla.
Další sobotu šla znovu na kurz. Pak ještě několikrát. Světlana chodila pokaždé. Postupně si spolu po kurzech povídaly déle a déle. Milena vykládala o knihovně, čtenářích, knihách, které má ráda. Světlana o práci byla účetní ve stavební firmě, o Olomouci, o dceři, která tam bydlí s otcem a učí se anglicky.
Jednou se Milena zeptala:
Není vám tady smutno?
Někdy. Je to ale jiné být sama než dřív.
Jak jiné?
Světlana přemýšlela, složila ruce na stůl.
Dřív jsem byla s někým a stejně sama. To je nejhorší samota. Teď jsem sama, ale nejsem osamělá. Cítíte v tom rozdíl?
Milena ho cítila. Neřekla to nahlas, ale uvnitř se něco pohnulo. Jako pomalé tání ledu na řekách.
V květnu dostali v knihovně nařízeno vyhlásit soutěž. Radnice pořádala kulturní akci a bylo třeba něco připravit pro veřejnost. Vedoucí, paní Němcová, sezvala tým.
Nápady? Kdo má něco?
Nikdo nic neříkal. Ani Milena ne. Ale v hlavě jí šuměla myšlenka.
Mohli bychom udělat literární večer, navrhla Lída. Čteme společně a diskutujeme.
To děláme každý rok. Chce to něco jiného.
Co třeba povídání o ženách? ozvala se Milena.
Všichni se na ni podívali.
O ženách v jakém smyslu? zeptala se paní Němcová.
O jejich příbězích. O skutečnosti. Pozveme ženy z okolí, různého věku, aby řekly, co prožily, co se změnilo, jak žily. Nic okázalého, jen tak. Můžou ukázat, co dělají rukama malují, pletou, tvoří.
V místnosti bylo ticho.
Neobvyklé, řekla paní Němcová.
Ale živé.
Kdo se toho ujme?
Já, řekla Milena a samotnou ji překvapilo, že to vyklouzlo.
Paní Němcová si ji chvíli pozorně prohlížela.
Dobře, paní Novotná. Zkusme to.
Jakmile vyšla z porady, volala Světlaně. Ta se rozesmála.
Tak to bych do vás neřekla! Vy?
Já. Ani nevím proč. Prostě jsem to řekla.
To je nejpoctivější. Jdu do toho taky. Zeptejte se Galiny pamatujete z naší skupiny? Dělá keramiku.
Galina byla dávno v důchodu a vyráběla z hlíny malé figurky, hlavně ptáky, které občas prodávala na trzích. Milena ji oslovila a Galina souhlasila s podmínkou jen ať moc nemluvím, v řeči se ztrácím.
Milena začala sestavovat program. Sedávala po večerech ke kuchyňskému stolu s blokem, psala, škrtala, psala znovu. Ten pocit, že něco tvoří, byl nečekaný. Neudržovala ani neobsluhovala, ale vytvářela.
Jednou večer Jaroslav nakoukl do kuchyně pro vodu a na stole ji viděl s blokem.
Co píšeš?
Práce. Připravuju akci.
Zase knihovnickou.
Ano.
Nalil si vodu, postál.
Dneska byla studená večeře.
Omlouvám se. Příště ohřeju.
Odešel. Milena se za ním podívala. Pomyslela si, že mluví o studené večeři, ne o tom, že se změnila, nebo že jí to sluší. O studené večeři.
Vrátila se k bloku.
Večer se konal třetí červnovou sobotu. Milena se domluvila se čtyřmi ženami Světlana, Galina, ještě paní Natálie, penzionovaná učitelka zeměpisu, která píše básně, a Zoja z kurzu akvarelu, nejmladší.
Milena vytiskla plakáty, vylepila po okolí. Napsala příspěvek do radničního zpravodaje. Báli se, že nikdo nepřijde, ale v den konání byl sál plný. Přes třicet lidí, hlavně ženy různého věku, pár dvacetiletých, jedna velmi stará, kterou přivedla dcera.
Sama Milena večer uváděla. Neměla připravený dlouhý proslov, jen řekla, že se tu scházíme, abychom se slyšely, a že to je hlavní. Pak dala slovo Galině.
Galina líčila, jak šla do důchodu a nevěděla, co se sebou. Několik měsíců chodila po bytě a měla pocit, že je navíc. Pak náhodou navštívila kurz keramiky, vzala do ruky hlínu a najednou jsem zjistila, že mám ruce. Sál se zasmál, vřele.
Světlana povídala o stěhování a o tom, jaké to je, začít v šestačtyřiceti úplně znovu. Přiznala, že se nebála nového, ale spíš toho, co bylo známé. Milena si v duchu slíbila, že si ta slova zapamatuje.
Natálie přednesla dvě básně. Nejprve měla roztřesený hlas, pak se zklidnila. Když skončila, někdo zatleskal, pak i ostatní.
Po večeru s Lídou uklízely. Rovnály židle, sbíraly prázdné hrnečky od čaje.
Opravdu se to povedlo, Mileno, řekla Lída. Mluvím vážně.
Až překvapivě se povedlo.
Ne překvapivě. Ty to s lidmi umíš. Uměla jsi vždycky, jen sis to nedovolila.
Milena se na ni podívala.
Myslíš?
Vím. Osmnáct let spolupracujeme.
Milena ze stolu zvedla cizí šátek, pověsila jej do šatny. Pomyslela si, že Lída má pravdu a bylo to příjemné, ale trochu to bolelo. Proč až po osmnácti letech?
Doma už Jaroslav spal. Tiše se převlékla, šla do kuchyně, napila se. Na parapetu stál krém a akvarel s větvičkou šeříku. Muškát kvetl jasně červeně, čtyři kytice květů.
Milena pomalu mazala krém na ruce. Dívala se na muškát a přemýšlela o Světlaně. Nebála jsem se nového, ale známého.
Ráno se Jaroslav zeptal:
Jaký byl ten večer?
Hezký. Bylo hodně lidí.
Aspoň jsi se najedla?
Byl čaj.
Čaj není jídlo. Zabořil pohled do mobilu.
Milena si nalila kávu a šla s šálkem na balkon. Bylo brzké ráno, dvůr zatím prázdný, voněly topoly. Stála a přemýšlela, že Jaroslav se ptal, jestli jedla. Možná starost. Jeho způsob starosti. Devětadvacet let to brala jako obsah, aniž by si všimla, že obsah už dávno není.
Nevěděla. Teprve začala opravdu vidět.
V červenci volal Martin. Ve středu, ne v neděli, což bylo zvláštní.
Ahoj mami. Jak se máš?
Dobře, Martine. Něco se děje?
Ne, jen tak. Psala mi Světlana.
Milena ztuhla u lednice.
Která Světlana?
Tvoje známá. Našla si mě přes facebook, psala, že prý děláš skvělá setkání, že byl večer moc pěkný. Nevěděl jsem to.
Vždyť ses neptal.
Ticho.
Mami, promiň. Opravdu jsem se neptal. Tak povídej.
Tak Milena povídala. O kurzu, o Galině a ptácích z hlíny, o básních Natálie, o tom, jak byl sál plný. Martin mlčel a poslouchal. Pak řekl:
Mam, jsi fakt dobrá.
Děkuju.
Děláš to už dlouho?
Ne. Poprvé.
Měla jsi začít dřív.
Asi ano.
Mlčeli.
Mami a s tátou máte všechno dobré?
Milena šla k oknu. Dvůr byl zalitý červencovým světlem, dva kluci kopali do míče.
Zvykle, řekla.
To je dobře, nebo špatně?
Ještě nevím.
Martin už se neptal. Slíbil, že přijede v srpnu. Milena zavěsila a dlouho stála u okna.
V srpnu přicestoval Martin na čtyři dny. Fyzicky po otci, povahou jí v lecčems připomínal měl v sobě pozornost k lidem. Přivezl jí sýr a ořechy, seděl s ní u stolu a opravdu ji poslouchal.
Jedno ráno, kdy byl Jaroslav na chatě, seděli v kuchyni a Martin řekl:
Mami, změnila ses.
Jak to myslíš?
Těžko se to popisuje. Jako bys byla větší. Zasmál se. Já vím, zní to divně.
To zní úplně jasně.
Jsi ráda?
Milena objala hrnek oběma dlaněmi. Káva horká.
Ano, řekla. Trochu z toho mám ale strach.
Proč strach?
Když se člověk skutečně uvidí, vidí i vše ostatní jasněji. Není to vždy pohodlné.
Martin přikývl. Mlčel.
Táta to vidí?
Táta vidí studenou večeři, řekla Milena a hned toho litovala. Promiň, to nebylo fér.
Bylo to fér, podíval se na ni. Mluvila jsi s ním?
O čem?
O tom, co potřebuješ.
Milena se dívala z okna. Za okny už byl srpen, trochu unavený, s žlutou trávou po okrajích.
Neumím to dobře, přiznala potichu.
Zkus to.
Martin odjel. Milena prala jeho povlečení, přetahovala peřiny, a stále musela myslet na to: zkus to. Uvědomila si, že devětadvacet let nezkusila doopravdy. Souhlasila, mlčela, nemluvila o hlavním. Protože zvyk je pohodlnější. Protože Jaroslav uměl pohledem zabít rozhovor ještě dřív, než začal.
V září si ji pozvala paní Němcová a řekla, že radnice chce večer pro ženy zopakovat, tentokrát v širším měřítku pro všechny knihovny v městské části. A že Milena by jej měla znovu vést.
Bude to více práce, paní Novotná. Ale i finančně to můžeme navýšit.
Souhlasím.
Němcová se mírně usmála.
Letos jste jiná, Mileno. Nezlobíte se, když to řeknu?
Nezlobím.
Jste lepší. Živější.
Milena vyšla a přešla ke své přepážce. Pozdravila čtenáře, co přišel pro detektivky, předala mu knihy, zapsala výpůjčku. Potom chvíli stála a dívala se na knihovnu regály s knihami, stoly s lampami, velké okno, kterým proudilo zářijové světlo.
Osmnáct let. A teprve teď se na to místo dívá jako na svoje. Jako by poprvé byla sama sebou, ne jen někým, kdo tu je.
Na podzim se doma něco začalo měnit. Milena si nedovedla přesně popsat co, ale vše bylo takové zvláštně jiné.
Jaroslav si všímal, že chodí domů později, že v soboty odchází z domu ráno, že se schází s cizími ženami, které nezná.
Kdo je ta Světlana?
Moje kamarádka.
A od kdy máš kamarádku?
Od února. Poznaly jsme se v knihovně.
A fakt s ní každý týden?
V podstatě.
Jaroslav se na ni podíval. V tom pohledu bylo něco jiného než obvyklá podrážděnost. Zmatek. Milena pochopila, že ho nikdy takhle neviděla.
Já ti to nezakazuju, řekl. Nejsem zvyklý.
Na co?
Že máš tolik svých věcí.
Milena si sedla proti němu. Poprvé za dlouho se dívala přímo, bez své vnitřní obrany. Dlouholetý spolubydlící, a ona ho vlastně skoro nezná.
Jardo, těší tě, že dělám i něco mimo domov a práci?
Zamyslel se.
Nevím. Asi ano.
Asi?
Prostě je to nezvyklé, jak říkám. Šel k oknu. Dřív jsi byla pořád tady. Teď jsi pořád někde.
Já nikam nemizím. Jsem tady.
Jsi tu, ale jiná.
Milena pozorovala jeho silná, už trochu sehnutá záda. Šedesát jedna let. I on zestárl, aniž by si toho všimla.
Jardo, kdy jsme si naposledy normálně povídali? Ne o jídle, ne o autě. Opravdu.
Otočil se.
Vždyť mluvíme.
O čem?
Nevěděl, co říct.
Právě, řekla tiše.
Listopad přinesl zimu a velký večer pro ženy na radnici. Milena ho chystala tři týdny, pozvala osm účastnic, domluvila malou výstavu obrazů místního malíře ve vestibulu. Světlana pomáhala, byly spolu často, někdy v kavárně, jindy v knihovně, někdy jen chodily po nábřeží Svratky, když bylo hezky.
Jednou na nábřeží Milena řekla:
Nechápu, jak jsem to dřív žila.
Žilas prostě, odpověděla Světlana.
Ne, myslím, že jsem byla hluboko někde v sobě a nevycházela ven. Proč?
Není to proč, Mileno. To je prostě, jak to dopadlo.
Ale přece se to dalo jinak.
Dalo. Světlana se zastavila, podívala na řeku. Svratka byla šedá, studená, podzimní, zvláštně krásná. Jinak to začíná, když to má začít. Ne dřív.
Je mi padesát osm.
No a?
Je to hodně.
Mileno vážně to myslíte?
Vážně.
Tak já to řeknu vážně. Znám ženské, co už ve třiceti pět v sobě zavřely. Rozhodly, že už jsou hotové, nic nového je nečeká. Žijou jak exponáty, pod sklem. Vy začínáte v padesáti osmi. To je ideální čas.
Milena se dívala na řeku. Po hladině pomalu plula prázdná bárka.
Víte, řekla. Maluju každý týden už devět měsíců.
Vím.
Dnes ráno jsem psala text k večeru. Vlastní slova, ne podle šablony.
Četla jste mi ho.
A je dobrý.
Je živý. To je víc.
Večer v listopadu byl plný. Sedmdesát lidí, mnozí museli stát. Milena večer zahájila a četla svůj text. Hlas se jí netřásl, ruce skoro vůbec. Mluvila o tom, že v každé ženě něco je, co dlouho čeká, než si toho někdo všimne. O tom, že věk nezavírá dveře, někdy je spíš otevírá. Ne kázala. Mluvila jen to, co sama právě pochopila.
Potom za ní přišla ta stará žena, kterou přivedla dcera, paní Amálie Smutná, osmdesát tři let.
Děvenko, řekla. To bylo o mně, že?
O nás všech, usmála se Milena.
Ne, ne, o mně. Cítila jsem to. Paní Smutná ji držela za ruku, její dlaň byla suchá a hřejivá. Já vyšívala, víte? Pak jsem přestala, bylo to prý zbytečné. A dnes si říkám možná bych ještě mohla. V osmdesáti třech, to je legrace, co?
Není to legrační.
Vážně?
Vážně.
Paní Amálie odešla. Milena ji sledovala pohledem. Dcerka ji podpírala, a obě skutečně odcházely s něčím.
Prosinec přišel tiše. Milena teď vedla sama literární kroužek v knihovně, každou středu. Chodilo pravidelně asi sedm lidí, četli, povídali si, někdy se dohadovali, až měla co dělat.
Doma byla atmosféra napjatá ne hlučně, jen zvláštní. Jaroslav nezvykle mlčel. Milena cítila, že něco zpracovává, ale nemluví o tom. Už nečekala, že sám přijde.
V půlce prosince, v neděli večer, vešla do pracovny, kde seděl s knihou, a řekla:
Jardo, potřebuju si promluvit.
Mluv.
Ne takhle. Zavřela dveře, posadila se vedle na židli. Opravdově.
Odložil knihu a obrátil se k ní.
Co se děje?
Nic se neděje. Složila ruce na klín. Ale chci ti něco říct, co už dlouho ne, možná nikdy.
Jaroslav mlčel, tvář mírně nedůvěřivá.
Dlouho jsem žila skoro jakoby mě nebylo. Byla jsem, vařila i pracovala, starala se, jezdila na chatu, všechno jak má být. Ale zevnitř jsem skoro nebyla. Částečně je to moje chyba. Dovolila jsem to. Částečně ale i naše společná věc. Jak spolu vedle sebe žijeme.
Jaroslav se tak díval na stůl.
Chceš rozvod?
Nevím. Vím jen, že potřebujeme skutečně mluvit. Potřebuju, abys mě viděl. Ne večeři ani košili. Mě.
Dlouhé ticho. Venku padal sníh.
Neumím to, Mileno, řekl tiše. Tak mě nikdo neučil.
Vím. Pozorovala jeho ruce v klíně. A neviním tě. Jen to chci zkusit. Jde ti to taky?
Dlouho mlčel. Dlouho se díval z okna, pak zpátky na Milenu. Najednou v něm zahlédla tutéž zmatenost, co už předtím.
Ty ses letos moc změnila, řekl.
Ano.
Ne vždycky ti rozumím.
Vím.
Ale nechci, abys odcházela. Opravdu.
Milena se na něj dívala. Šedesát jedna let, shrbená ramena, tvář člověka vyvedeného z rovnováhy.
Tak to zkusme, řekla. Neslibuju, že to bude lehké. Ale zkusme to.
Leden přišel s mrazy a jasným světlem. Milena chodila do knihovny, vedla kroužek, malovala každou sobotu. Pověsila si doma více svých obrázků, části si nechala Světlana. Muškát zase kvetl. Milena jednou našla, co potřebuje, přesadila jej do většího květináče.
Světlanu teď vídala méně, v práci to měla složitější, ale volaly si často.
Jednou Světlana řekla:
Mileno, přemýšlíte o dalších akcích na jaře?
Přemýšlím. Ráda bych udělala víc než večer něco jako malý festival. Na pár dní.
To je ohromná práce.
Je, přikývla Milena. Ale baví mě to.
Světlana se smála.
Kdo by to do tebe loni řekl.
Kdo by to řekl.
S Jaroslavem to stále bylo komplikované. Mluvili spolu častěji, někdy dobře, někdy Jaroslav zmizel do sebe a Milena ho nenutila. Čekala. Nebo nečekala, prostě dělala svoje.
V únoru u večeře jen tak pronesl:
Byl jsem minulý týden u doktora. Nechal se vyšetřit.
Něco tě trápilo?
Jen preventivně. Tlak občas. Pošťoural se ve vidličce. Nic vážného. Dali mi prášky.
Dobře, že jsi šel.
Neptáš se, proč jsem to neřekl dřív?
Milena položila lžíci.
Proč jsi to neřekl?
Nechtěl jsem tě znepokojovat. Pohlédl na ni. Zvyk.
Ty máš zvyk mě neobtěžovat?
Ano. Máš pořád svoje.
Dívala se na něj. V té větě bylo něco podstatného, co cítila, ale neuměla pojmenovat.
Jardo. Já chci vědět, když ti není dobře. Chci vědět o doktorovi. Chci vědět. Rozumíš?
Rozumím. Přikývl. Budu říkat.
I já ti budu říkat.
Chvíli bylo ticho. Za oknem fičel únor, v kuchyni bylo teplo, vonělo jídlem. Na parapetu krém a nový akvarel, který si Milena donesla z kurzu. Větvička jabloně. Bílá, něžná.
Hezký obrázek, řekl Jaroslav. Ty jsi to malovala?
Já.
Podíval se znovu.
Máš na to.
Učím se.
Na konci února volala Lída Křížová. Pozdě, kolem deváté.
Mileno, promiň že večer. Dcera přijela.
Je to dobré?
Ano. Usmířily jsme se. Bylo znát, že se Lída usmívá. Přiznala, že se zmýlila. Řekla, že zastaralá nebylo fér.
Takže jsi šťastná?
Hodně. Mileno, můžu přijít zkusit ten kurz akvarelu? Bojím se, že to nezvládnu.
Samozřejmě. V sobotu v jedenáct.
Mám strach, že mi to nepůjde.
Lído, nikomu to ze začátku nejde. V tom je to kouzlo.
V sobotu přišla. Štětec držela nesměle, jako pero, Zoja ji opravila. První tah byl moc tmavý, druhý zas moc světlý. Lída byla nešťastná.
Podívej, Mileno, to je patlanina.
Dívám. Mně se líbí.
To není větvička, to je skvrna.
Poprvé.
Nemáš výčitky, že mě utěšuješ?
Nemám. Vážně. Příště bude jiné.
Lída se podívala na papír a pak se rozesmála.
Tak dobře. Příště.
Březen přinesl první teplo. Milena podala žádost na jarní festival, vedení souhlasilo. Martin psal, že v dubnu přijede a rád přijde na setkání.
Jednoho večera, když už Jaroslav spal, seděla Milena v kuchyni u bloku, zapisovala nápady. Venku kapalo ze střech, sníh tál, jaro váhalo. Muškát na parapetu byl bujný, zelený, tři květy a jeden neotevřený pupen.
Podívala se na krém. Ten první dávno došel, ale obal nechala stát. Koupila si nový, stejný, Velour, sto devadesát korun. Jaroslav nic neřekl.
Otevřela blok na čisté stránce a napsala nahoru: Co teď vím, co jsem před rokem nevěděla. Zadívala se na nadpis. Přemýšlela. Potom blok zase zavřela. To už se nedá popsat. To už je ve mně.
Zazvonil telefon. Pozdě, skoro jedenáct. Zobrazilo: Světlana.
Je všechno v pořádku? zeptala se hned Milena.
Je. Spíš lépe. Světlana zněla jinak, energičtěji, trochu rozechvěle. Musím ti něco říct. Nabídli mi místo v Olomouci. Dobré místo, dobře placené. Dcera tam je. Přemýšlím.
Milena chvíli mlčela.
Chceš odejít?
Ještě nevím. Volám ti proto. Řekni mi upřímně, co si myslíš.
Milena se zadívala do noci z okna venku březen, ještě mokrý, voňavý.
Myslím, že odpověď už znáš. Už ses rozhodla, jen sis to nahlas neřekla.
Ticho trvalo jen chvíli.
Asi ano, řekla Světlana. Ano.
Tak čeho se bojíš?
Že tu něco nechám. Kroužek. Tebe. Galinu a její ptáky. Natálii s básněmi.
My nezmizíme.
Brno je daleko od Olomouce, Mileno.
Světlano, Milena vzala do ruky propisku a zlehka ji roztočila mezi prsty. Sama jsi mi to říkala. Pamatuješ? U řeky, byl listopad.
Co jsem říkala?
Jinak začíná, když to musí začít.
Světlana se zasmála, tiše a vřele.
Chytrá jsem bývala.
A jsi.
Mileno, chci se tě zeptat na něco vážně. Upřímně.
Dobře.
Jsi šťastná?
Milena se zadívala na rozkvetlý muškát, na dózičku krému, na akvarely připevněné na zdi. Na blok s nezapsanými odpověďmi.
Jsem sama sebou, odpověděla. A to je asi víc.
To je ta odpověď?
Asi ano.
Světlana se odmlčela.
Tak to mám radost za tebe.
A já za tebe.
Mileno
Ano?
Co budeš dělat, když odejdu?
Milena se zadívala na čistou stránku v bloku.
Půjdu dál, řekla.
