Mami, tohle je moje dívka Apolenka… Vašík to chtěl říct jen tak mimochodem, ale v hlase měl pořád divné rozechvění, jako by byl oheň a voda najednou. A my bychom chtěli… no… prostě… to…
Jistě, synku, co chceš ty, to já už dávno vím… Maminka zkoumala Apolenku od hlavy k patě, skoro jako by ji nikdy předtím neviděla. Ale co když to tvoje slečna třeba nechce? Apolenko, znáte mého Vašíka dobře?
Jak své boty! Apolenka se ani trochu nestyděla. Vím o něm první poslední, paní Pospíšilová.
Cože jste to řekla? Maminka až ztratila řeč a přešla do vykání. Tak takhle mluví slušné české dívky?
Co je na tom? pokrčila rameny Apolenka. Tohle je ustálené české rčení. Ale proč bychom měli mluvit jen o Vašíkovi? Spíš bychom se měly poznat my dvě. Co když si třeba nesedneme?
Jak to myslíte? zarazila se maminka a v hlavě se jí roztočila zvláštní muzika, něco mezi dechovkou a zvukem deště na střeše.
No třeba proto, že spolu budeme čekat na Vašíka, až se vykálí ze svých hospodských radovánek. Společně budeme poslouchat jeho opilý chrápání, možná to zní jako tramvaje na Václaváku.
Ale proč já? snažila se mamka chytit otěže a unést rozhovor zpět na břeh rozumu. Nebudete přece spát v jednom pokoji… Doufám…
Ale vy, paní Pospíšilová, budete určitě za dveřmi postávat a dělat starostlivou. To dělají všechny maminky.
Co to tu na mě zkoušíte? nechápal Vašík, jako by mu mezi řečí někdo podal místo kávy polévkovou lžíci máku.
Ticho! vykřikly obě ženy dvojhlasně.
Takže, paní Pospíšilová, ráda bych věděla: neprášíte svému muži občas po hlavě? Vašík se k tomu totiž nějak nemá…
Jak prosím? maminka vykulila oči. Ženy, co by tloukly svý mužský?!
Ale jděte! usmála se Apolenka. Znám ženské, co by manžela rozebrali rychlejc než skříň z IKEA, když je rozčílí.
Panenko skákavá… maminka si zakryla obličej, až jí mezi prsty probleskovaly slzy i smích. To jsou tedy výrazy. To jsou způsoby.
No tak, Apolenka jí mrkla do očí, jako by byly společnice u stolu v kavárně Slavia , nepřiznáte, že byste někdy Vašíkovi nejradši dala pohlavek? Nebo starému? Každá máma to zná.
No…, chtěla maminka, ale rychle si vzpomněla na svou roli. Nikdy.
Obdivuju vaše úsilí působit jako dáma, pousmála se Apolenka, ale neuvěřím. Jak můžete být matka takového kluka, a nikdy mít chuť ho praštit?
Mimochodem, bila jste ho jako malého po zadečku? Řemínkem, třeba?
Samozřejmě že ne! tentokrát řekla maminka pravdu a byla na to hrdá jako učitelka, co má ze třídy samé jedničky.
No, no… chtěl protestovat Vašík, ale ozvalo se znovu dvojhlasné:
Ticho!
Byla to chyba, paní Pospíšilová, pohladila Apolenka Vašíka po zadku, což vypadalo ve snu jako hladit sklelený vánoční ozdobu. Taková zadnice, co pořád hledá dobrodružství, si zaslouží být poplácaná! Ale jinak… Váš Vašík je dobrý chlapec. Dá se ještě srovnat. A mimochodem, paní Pospíšilová, dáte si čaj? U čaje je každé slovo upřímnější. Přinesla jsem bábovku, abych podpořila tuhle slavnostní chvíli…
Večer, když se domů vrátil pan Pospíšil, prohlásila maminka slavnostně, jako při vynášení Morany:
Miláčku! Náš Vašík se konečně bude ženit!
Ježíši Kriste, opravdu?! vykřikl tatínek s jiskrou v oku.
Klidně, ještě přemýšlím… opravoval je Vašík, jako by měl na obličeji dvě tváře.
Ani nápad, synu, zvedla maminka prst důrazně, skoro jako kněžna Libuše. Tentokrát se oženíš, a když ne, já tu Apolenku adoptuju.
Ale mami, ona má rodiče, není sirotek, usmál se Vašík a v jeho očích se zrcadlily Šumavské lesy.
To je mi jedno, pronesla rázně maminka. Tak tě odnesu zpátky do porodnice v Motole a řeknu, že mi podstrčili cizí dítě… A tatínek mě podpoří.
Když bude potřeba, přísahám! hrdě tatínek zamával pěstí, až zacinkaly koruny na kredenci.
Jak Vašík svoji slečnu poprvé mamince představil…
