V roce 1975 jsme se přestěhovali z malé vesnice do města. Tehdy jsme koupili domek na okraji Plzně, v jedné z těch klidnějších čtvrtí. Ale stihlo nás překvapení, jaké jsem nečekal. Stejně jako většina venkovanů tehdejší doby byli moji rodiče lidé, kteří měli pomoc druhým v krvi, byli ochotní podat ruku, kde bylo třeba. Takže když se bývalí majitelé zeptali, jestli by mohli pár týdnů ještě bydlet v našem novém domě, dokud se jim nevyřídí papíry, rodiče souhlasili.
Tihle lidé vlastnili obrovského psa byl to obří ovčák a vůbec nebyl přátelský. Nechtěl jsem ho pouštět dovnitř, protože nás prostě neuznával. Dodnes si ho živě pamatuji.
Uplynul týden, druhý týden, teď už třetí a bývalí majitelé si v klidu dál spí do oběda, odcházejí z domu málokdy, a vypadá to, že se rozhodně nechystají odejít. Nejvíc mě ale šokovalo jejich chování, jako by ten barák stále patřil jim. Zejména maminka původního majitele byla nezapomenutelná.
Táta a máma jim několikrát připomněli naší dohodu, ale jejich odchod byl stále jen v nedohlednu.
Každý den nechávali svého psa probíhat po dvoře. Nejenže nechával výkaly všude možně, ale mé mladší holky se bály ven, protože se ten pes na každého rozběhl. Rodiče jim víckrát říkali, ať psa nepouštějí, ale sotva táta odešel ráno do práce a sestry do školy, pes byl okamžitě na dvoře.
A právě tenhle pes nakonec pomohl tátovi těch nezvaných hostů definitivně zbavit.
Moje mladší sestra Zdeňka přišla ze školy dřív a v zápalu na psa zapomněla; hned otevřela branku. Černá kříženka na ni skočila naštěstí díky silnému zimnímu kabátu jí pes moc neublížil, rozhryzla ji jen bundu. Chytili psa a dali ho na řetěz. Že prý si za to Zdeňka mohla sama, že přišla moc brzy.
A pak to přišlo táta se ten večer vrátil z práce, ani se nesvlékl a nejdřív doslova vyhodil paní majitelku na dvůr, jak byla oblečená. Její dcera a zeť radši utekli ven sami dřív, než by je někdo vyprovodil ručně. Všechno jejich namyšlené harampádí letělo přes plot rovnou do bláta.
Chtěli poštvat psa na tátu, ale ten, když to viděl, jen vrtěl ocasem a schoval se v boudě. Ven by nešel ani za nic. Během hodiny byla všechna jejich věc venku, vrata zamčená a pes zůstal spokojeně za plotem se svými pány a hromadou dobrot.
Nakonec jsme si oddychli a učili se, že s dobrosrdečností je občas lepší být opatrný, zvlášť když jde o vlastní domov a brat si k srdci, že ani v Plzni to není jako na vesnici.
