Jak ses mohla takhle propadnout? Holčičko, nestydíš se? Ruce i nohy máš zdravé, proč neděláš? Kárali mladou žebračku s dítětem kolemjdoucí.
Květoslava Novotná se pomalu procházela mezi regály obrovského supermarketu na okraji Prahy, okukovala police s pestrými obaly potravin. Vracela se sem den co den, skoro jako do práce. Mnoho jídla nepotřebovala, aspoň ne pro velkou rodinu žádnou už dávno neměla. A tak každý večer prchala ze svého samoty do zářivého prostoru plného šumu, světla a slabého aroma kávy.
Za teplých měsíců ji zachraňovaly lavičky v parku pod kaštany a debatování se sousedkami o životě. Ale v zimě nebylo úniku, a tak si Květoslava našišla zalíbení v procházkách po hypermarketu Kaufland pod žlutobílým světlem zářivek.
Bylo tu rušno, příjemně vonělo čerstvě mletou kávou, tiše hrálo rádio. Zboží v lesklých obalech, skoro jako hračky, potěšily oko a nutilo Květoslavu pousmát se úsměvem dítěte.
Obracela v ruce kelímek jahodového jogurtu, mhouřila oči, aby přečetla složení, a opatrně jej vrátila zpět; byla to mlsota drahá, na kterou neměla, ale snít přece zakázáno není.
Z pohledu na ty regály ji přepadly vzpomínky: dlouhé fronty u pultu v koloniálu v Nuslích, prodavačky připomínající dravé šelmy, balení do šedých papírových sáčků. Na tváři jí přeběhl nostalgický stín, když se v duchu přenesla do dob, kdy vychovávala svou jedinou dceru. Pro ni, pro Hedviku, byla ochotná vystát jakoukoliv frontu. Myšlenky na dceru jí stiskly srdce melancholií. Zastavila se u nízké lednice s mraženým kaprem a vydýchla se o studený okraj.
Opět spatřila před sebou usměvavou tvář svojí Hedvičky s divokou hřívou zrzavých kudrlin, velikýma šedýma očima, pihovatým nosem a rozvernými ďolíčky.
Kdepak ta byla krásná, pomyslela si Květoslava.
Pod přísným pohledem prodavačky zamířila k regálu s čerstvým pečivem.
Hedvika byla její štěstí. Úspěšná ve škole, chytrá. Když zjistila, že ji práce vyčerpává, rozhodla se stát náhradní matkou. Květoslava ji prosila, ať si to rozmyslí, ale Hedvika to nechtěla slyšet.
V takových dvaceti letech, no kdo by poslouchal matku? Kdyby žil otec, vše by bylo jiné. Nakonec ji zbloudilí lidé obalamutili, Hedvika si hladila bříško a smála se. To není dítě. To jsou peníze, říkala lehce.
Byl to porod těžký. Hedviku už nezachránili. Byli laxní. Tři dny po narození dcery už ji nebylo. Malou ihned odvezli. Květoslava nedostala od nikoho ani halíř, vše vyjednávali s Hedvikou. Bezpráví a prázdnota. Pohřbila dceru, sama v tichu. Jako by spadla do bezedné studny a nechtěla ven. Lépe tak.
A tak dnes stála u pultu s houskami, aby si dokázala, že tu není bezúčelně. Počítala ve dlani drobné koruny a mířila ke kase. Zábavy na dnes stačilo, bylo na čase zpět do prázdného bytu. Přesně oddělila potřebnou sumu a zbytek zahřála v dlani.
Mladou žebračku na schodech Kauflandu si všimla už druhý den po jeho otevření. Upoutala ji křehká postava s nehybným dítětem v náručí mládí bijící do očí, tragická ztuhlost pózy a něha, s jakou si dítě tiskla k sobě.
Klidně se přiblížila, vkládajíc do děravé plechovky drobné: Holčičko, nestydíš se? Vždyť práce je spousta a ty máš ruce, nohy zdravé. Jsi mladá, zvládneš to.
Dívka se jen smutně pousmála a pootočila šátek na modřině u spánku. Děkuju, babičko. Ale co nadělám. Potřebuji víc vyžebrat, jinak zle.
Květoslava pokývala hlavou a rychle poodstoupila. Nebude tu moralizovat. Prostě pomáhá, jak umí. Kdepak policie, sociálka tolika žebráků, že jsou už neviditelní.
Ještě dlouhou cestu domů myslela na tu cizí dívku s dítětem. Její šedé oči, zvláštně povědomě znějící hlas. Květoslava tlačila na paměť, kam to patří.
Doma žmoulala chleba s trochou šunkového salámu, zapíjela silným čajem. (Ach jo, ta mladá, musí mít hlad na tom mraze přeběhne jí hlavou). Vykoukla z okna a ztuhla dva neurvalí muži cpali dívku i s dítětem do auta. Květoslava popadla telefon, ale bála se zasáhnout, aby nezhoršila vše.
Vrátila se k oknu: už tam nikdo nestál. Předsevzala si ranní bdělost z takové dálky stejně číslo auta nerozezná.
Noc přinesla spoustu neklidných snů. Těsně před probuzením se jí zjevil Hedviččin obraz: stála u dveří supermarketu, dítě v peřince celé namodralé zimou. Květoslava jejou tiskla k sobě, Hedvika rozpačitě pravila: Není mi zima, mami. Květoslava odhrnula kout peřinkya viděla místo děťátka velkou panenku s přívěskem medvídka.
Ten přívěsek přece znám! zvolala v tom snu.
Vzpamatovala se, v hlavě zmatek. Devět hodin. Květoslava vyhlédla ven dívka s dítětem byla zpět na svém místě. Úleva, pokřižovala se.
Byl Silvestr, mráz, co zalézal až do morku. Dívka hodiny prochladla u vchodu. Květoslava v rychlosti udělala pár chlebů se salámem, nalila sladký čaj do termosky a navlékla si vlněný šátek.
Dívka znervózněla, zahlédnuvši spěchající babičku, rychle si zakrývala modřinu. Neboj se, děvče, nabídla jí jídlo, hladovět nesmíš. Dívka brala sousto za soustem, málem se udusila, spěchala pohledem k dítěti, které někdo držel opodál; byla odrbaná, srkala čaj, tiše děkovala.
Do sedmi nám to stačí. Pak pro nás přijdou, řekla spěšně. Zbytek dne Květoslava pozorovala venkovní teploměr. K páté hodině nabrala lžíci horkého bramboračku do zavařovačky, zastrčila pár drobných do kapsy a zamířila zpět ke Kauflandu.
Míjející dívče zanechala u jejího batohu soup a zamihla drobáky. Letmo mrkla a ztratila se v davu mezi regály, tam, kde voněly uzeniny a šumělo masné.
Měla v plánu koupit vepřovou sekanou a kyselé okurky, tradiční součást salátu Olivie. Slavit se musí i skromně. Když šla ven, žebráčka už nikde; zavařovačka prázdná. Asi jí někde v klidu, pomyslela si a šla domů.
Za chvíli krájela zeleninu na španělský salát, karp na plechu čekal na slavnostní večeři. Co kdyby se stavila některá z bývalých kolegyň z kanceláře
Kolem desáté opět zvědavě vykoukla byla klidnější, když zjistila, že se někdo, kdo potřebuje teplo, dostal do bezpečí.
Venku, u lampy pod supermarketem, seděla známá postava, v promodralém světle brečela. Květoslava pobíhala rozmarně po bytě. Oslava neoslava, venku někdo bojuje o přežití. Hodila na ramena šál a v pantoflích vyrazila ze dveří.
Dorazila k dívce, chvíli popadala dech, posadila se vedle ní.
Nemám kam jít, znělo to tichounce od dívky.
Oči plné tichého zoufalství zaryly háček do Květoslavina srdce.
Postarejte se o něj, prosím, vtiskla Květoslavě balíček s dítětem a odšourala se směrem k dálnici.
Květoslava poznala záměr ten pohled, to gesto. Popadla dívku za rukáv: To snad ne! Pojď se mnou! Ukázala na sídliště, jež se rýsovalo v dáli. Vlekla dívku k sobě, nedbajíc omrzlých prstů.
V teplém kuchyňském koutě položila dítě na deku u topení. Jak se jmenuješ? začala, ale už v tom viděla na řetízku známý přívěsek s medvídkem.
Dívka pohotově pokývla: To je jediné, co mi po mamince zbylo.
Květoslava ztuhla, poznala šperk, který kdysi v nouzi dala udělat z rodinného šperku k Hedviččiným šestnáctinám. Jako v mlze řekla: Klidně si dej sprchu. Dívka zmizela do koupelny, Květoslava hltala kapky meduňkových kapek na uklidnění.
Ta žebračka je moje vlastní vnučka? Nemohla tomu uvěřit.
Nakrmila chlapce, posadila hosta ke stolu. Alžbětko pronesla jakoby náhodou.
Jak to víte?! Dívka povytáhla obočí.
Květoslava mávla rukou: Lepší jez.
Bylo jasno. V hlavě skládala střípky minulosti. Jméno, které chtěli biologičtí rodiče pro dítě v Hedviččině břiše, znělo právě Alžběta.
Dívka, teď již sytá, s pohledem plným vděku, hladově snědla, co bylo na stole.
Tak co jsi zač, Bětuško? pobídla ji Květoslava.
Dívka, jakoby na tento moment čekala, spustila vyprávění oči klopila studem i bolestí.
Do pěti let měla vše, i malého poníka; pak přišly hádky, rozvod. Zůstala s matkou, která ji bez vysvětlení dovedla do dětského domova a už se nikdy neukázala.
Dvanáct let v ústavu. Po nabytí plnoletosti dostala naležato garsonku, ve skutečnosti dávno určenou k demolici. Seznámila se tam s Frantou, údržbářem. Když zjistil, že čeká dítě, zmizel.
Bětuška zůstala; jak se narodilo dítě, byl její byt zabaven jiným.
Bez zkušeností, podpory, peněz, začala žebrat na Floře. Zde si ji vytipoval místní organizátor žebrajících, Milan Uhlíř, slíbil jí místo na ubytovně výměnou za část vyžebraných peněz.
Brzy bydlela v hlučném sklepení s dalšími žebráky, mnozí byli herci se zápalem simulovat zranění či těhotenství, jak se patří ke štěstí svého šéfa. Bětuška se neuměla prosadit, ani v žebraní.
Každý den je rozvezli, večer vybrali výdělek. Jenže teď už jí vyčítali, že vydělává málo, že syn pláčem ruší ostatní.
A dnes? Prostě ji zapomněli, nechali se synem napospas mrazu. Bětuška ztěžka pokrčila rameny, nevím, co bych si bez vás počala.
Odložila příbor, zívla: Ráno odejdeme, žádné strachy, jen bych si potřebovala trochu odpočinout.
Květoslava ji dovedla do postele, uložila malého do polstrovaného křesla. Sama zůstala s pohledem na třpytivý světýlka venku, v ruce maličkou sklínku becherovky, přikusovala linecké a v duchu děkovala Bohu.
Konečně nejsem sama. Mám rodinu. Díky, Pane, za tu zvláštní novoroční pohádku. Sbohem, samoto. Vítej, nový živote!Ráno rozsvítilo kuchyň do měkkých oranžových stínů. Květoslava vstala dřív než zbytek domácnosti, opatrně zavoněla kávou a naservírovala na talíř pár makových buchet slavnostní snídaně, co měla dělat radost. Dívala se na Alžbětku, která poprvé v klidu spala, a na chlapečka, jehož malé ručky sevřely šedý přívěsek s medvídkem, jako by nikdy neměl opustit kruh světla a bezpečí.
Když dívka procitla, chvíli jen nevěřícně hleděla do stropu, potom si přitáhla Květoslavu k sobě. Možná bychom… mohly zkusit být rodina? vyslovila plaše, dojatě. Květoslava jí odpověděla jediným pohledem vřelým, vítajícím, tlumeným léty samoty i zkušeností největších bolestí.
Za okny duněly ohňostroje prvního ledna. Venku zůstávali lhostejní kolemjdoucí, peníze v kapsách, upěchané kroky i šepoty o studu a vině. Ale uvnitř, v malém panelákovém bytě, pocítily dvě ženy a jedno dítě jakousi nenápadnou, křehkou naději. Světlo v kuchyni svítilo naplno, teplo z radiátoru objímalo i duši.
Květoslava ucítila, že už se nemusí bát zvedat telefon nebo večer zhasínat v ložnici; že ten pocit prázdnoty jednou přeroste v cosi jiného. V tiché radosti, s dlaní položenou na Alžbětině rameni a s malým chlapcem, který se rozespale usmál, poprvé po letech šeptla modlitbu za štěstí.
Pro Hedviku, pro Alžbětku, pro sebe.
Za dveřmi byla pořád zima. Ale v kuchyni, pod žárovkou a mezi buchetami, se začínalo malinko oteplovat.
