Jak ses mohla takhle propadnout? Holčičko, není ti hanba? Máš zdravé ruce i nohy, proč nepracuješ? napomínali ženu s dítětem, která žebrala u vchodu.
Jarmila Novotná se pomalu procházela mezi regály obrovského supermarketu u pražského Anděla, pozorně si prohlížela pestré obaly zboží. Chodila sem každý den, měla to už skoro jako pravidelnou práci. Velký nákup nepotřebovala rodinu neměla. Právě proto utíkala každý večer ze svého osamění do rušné chodby zalité světlem.
Za teplých jarních a letních dnů bylo vše snazší zachraňovalo ji posezení na lavičce s dalšími sousedkami v parku. Ale v zimě nezbylo nic jiného než milovaná procházka po supermarketu.
Tady bývalo spoustu lidí, vzduch voněl čerstvou kávou, tlumeně hrála hudba. Barevné obaly připomínaly hračky z dětství a rozzářily náladu, přivedly na tvář úsměv.
Zadumaně obracela v rukou kelímek jahodového jogurtu, mžourala očima, aby vůbec přečetla název a složení, ale vrátila ho na místo. Takové pochoutky si nemohla dovolit, ale pokochat se pohledem jí nikdo nemohl zakázat.
Jak sledovala přeplněné regály, vybavily se jí vzpomínky na staré časy dlouhé fronty před pultem, kde prodavačky musely bránit každý kousek nedostatkového zboží jako lvice. Vzpomněla si na hrubé šedé papírové sáčky, do nichž balila nákup.
Usmála se, když myslela na to, jak vychovávala dceru. Aby ji potěšila, Jarmila Novotná vystála hodiny v jakékoliv frontě. Myšlenky na dceru jí rozbušily srdce. Zastavila se u nízké mrazničky s rybami a těžce si opřela ruku.
Ve vzpomínce se jí vynořila rozesmátá tvář její Ivičky s vlnitou rezavou hřívou, šedýma očima, pihami na nose a veselými dolíčky ve tváři.
Jak byla krásná, pomyslela si stará paní se smutkem.
Tváří v tvář nepřívětivému pohledu prodavače se přesunula k regálu pečiva.
Ivička byla její jedinou radostí v životě. Vyrůstala jako chytrá holka. Když Iva pochopila, že v práci nenajde štěstí, rozhodla se, že vyzkouší náhradní mateřství. Jarmila ji varovala, ale dcera ji nevyslyšela.
Vždyť kolik dvacetiletých poslechne matku? Kdyby otec žil, bylo by všechno jinak. Jak si ti gauneři vůbec dovolili namluvit to nezkušené dívce?
Iva se tomu jen smála a hladila své bříško. Matka jen kroutila hlavou. Jak by mohla dát vlastní dítě pryč, když ho nosila devět měsíců pod srdcem?
Ale Iva mávla rukou: Beru to tak, že to dítě nejsou emoce, ale hodně peněz.
Porod byl těžký a Iva ho nepřežila. Ani se moc nesnažili ji zachránit. Po třech dnech od narození holčička osiřela.
Novorozeně šlo rovnou k rodičům, kteří si ho objednali. Jarmile za to samozřejmě nezaplatili. Jednali přece s její dcerou.
Jarmila pohřbila dceru a zůstala sama. Příbuzné neměla, jako by zmizela v temnotě, a ani se nesnažila vylézt zpátky. Bylo to snazší.
Teď se blížila ke stánku s pečivem, měla v plánu koupit aspoň rohlík, aby nevypadalo, že se tu jen tak courá. Nahmatala v kapse drobné koruny a zamířila k pokladně. To už bylo na dnešek zážitků dost, může jít domů. Přesně odměřenou částku podala pokladní a zbytek pevně svírala v dlani.
Žebračku s dítětem zahlédla hned druhý den po otevření supermarketu, skoro před měsícem. Tehdy si ho pečlivě prohlížela poprvé. Čím ji mladá žebračka zaujala? Možná věkem, který příliš neodpovídal jejímu osudu, možná nehybnou tragickou pozicí. Anebo tím, jak pevně přitiskla dítě k sobě.
Jak jen může takhle upadnout? přemýšlela stará paní, když se blížila k známé siluetě. Loupla do její misky připravené drobáky a oslovila ji: Holčičko, není ti hanba? Jsi zdravá, mladá, proč nepracuješ?
Nestačila doříct větu, když kolem prošli lidé, kterým překážela. Dívka ji však slušně odstrčila: Děkuji za drobné, babičko, ale já musím vydělat víc, jinak bude zle.
Jarmila Novotná zavrtěla hlavou a odešla, aniž by chtěla být příliš vlezlá. Byla zvyklá pomáhat, ale tentokrát byla zmatená. Nikomu v tom nevěnovali pozornost ani policisté, ani pečovatelky. Na žebráky si už všichni zvykli.
Cestou domů nemohla vyhnat z hlavy mladou ženu s dítětem. Její šedé oči a mladý hlas jí přišel zvláštně povědomý. Ale odkud? Jarmila se snažila přijít na to, kde už podobné intonace slyšela.
Zavřela za sebou dveře, zouvala teplé kozačky, rozsvítila světlo v kuchyni a sehnula se k nákupu chleba. Za čtvrt hodiny už seděla nad sladkým čajem v oblíbeném hrníčku a ukusovala chleba s tenkou plátkem gothaje.
Chudák, hladoví V téhle zimě! Jak se to dá vydržet? přemýšlela.
Nakoukla z okna, jestli ženu uvidí, a najednou ji vylekalo, co spatřila. Dva zamračení muži ji doslova strčili do auta.
Jarmila byla v šoku. Sáhla po telefonu, chtěla volat policii, ale zalekla se, že by jí to mohlo ještě více ublížit.
Vrátila se k oknu, pohled upřený do ulice před supermarketem. Bylo prázdno. Rozhodla se, že počká na ráno. Stejně by z té dálky SPZ nepřečetla.
Noc prožila neklidně, na dívku a miminko nemohla přestat myslet. Nad ránem se jí zdál zvláštní sen byla v něm její Ivička u vchodu do supermarketu s dítětem v náručí. Holčička byla celá promrzlá, a Jarmila ji svírala, aby ji zahřála ale Iva jen klidně řekla: Mně není zima, mami.
Vzala dítě z její náruče a odhrnula cíp teplé deky z jeho tváře byla tam veliká panenka s přívěskem na krku.
Tohle známé zvířátko, zamumlala, když se probudila s výkřikem. Oči jí padly na hodiny na protější zdi.
To už je tolik?
Bylo devět. Bleskově vstala a rozhrnula záclonu.
Dívka s dítětem byla zase na svém místě. Všechno v pořádku. Díky Bohu, vydechla a pokřižovala se.
Venku mrzlo, byl Silvestr. Dívka stála už víc než hodinu v chladu, hrozilo, že do večera zmrzne.
Jarmila rázně začala mazat chléb, nakrájela salám, naplnila termosku sladkým čajem a šla se obléci.
Jakmile se rozbíhala ke žebračce, ta se nervózně přikrývala šálem, aby zakryla modřinu u spánku.
Neboj se, holka, podávala jí Jarmila svačinu, hladovět nemusíš.
Dívka se usmála jen očima a hladově začala jíst. Rychle polykala sousta chleba, dusila se a kašlala. Stále úkosem sledovala dítě, které na chvíli držela cizí ruka, a donutila se do sebe nasoukat i poslední kousek, který zapila horkým čajem. Rychle otřela drobky a vrátila se k Jarmile.
Děkuji vám, do sedmi vydržíme, pak si nás zase odvezou, řekla napůl pro sebe.
Po zbytek dne Jarmila co chvíli vykukovala z okna. Mráz nabíral na síle.
K páté hodině uvařila boršč, nalila jej do sklenice a vydala se do supermarketu pro silvestrovský nákup. Rychle položila sklenici s polévkou blízko dívky, strčila do kapsy drobné a zamířila do tepla haly.
Tentokrát chtěla být rychlá. Potřebovala koupit salám a okurky na tradiční bramborový salát. Šťastné hody si dovolit nemohla, ale o hladu nezůstane. Když vyšla ven, po žebračce nebylo ani památky. Sklenice s borščem také nebyla. Asi jí někde v teple, usmála se Jarmila a spěchala domů.
Začala chystat pohoštění, pustila troubu kvůli kapru a skládala chlebíčky, kdyby někdo z dalších babiček přišel na návštěvu.
Když odbily skoro desátou, znovu vyhlédla z okna. Chtěla být jistá, že dívku odvezli domů do tepla.
Světýlka před obchodním centrem blikala a na lavičce pod lampou seděla známá postava. Třásla se v záchvatech pláče.
Jarmila pobíhala po bytě. Půlnoc za dveřmi, ale venku někdo umrzá. Popadla tlustý šál, obula papuče a rozběhla se dolů. Zadýchaně usedla vedle ní.
Já už nemám kam jít, zašeptala dívka sklesle.
Babička zpozorněla. Postarejte se, prosím, o něj, strčila Jarmile uzlíček a pomalu se odšourala.
Staré paní ztuhlo v hlavě. Dívka se rozhodla k nejhoršímu. Z posledních sil ji doběhla, otočila k sobě. Tak to teda ne! Pojď!
Naznačila směrem k paneláku nedaleko, popadla dívku za ruku a táhla ji s sebou.
V teple otevřela Jarmila uzlíček u topení.
Jak se jmenuješ? chtěla vědět, ale zarazila se, když zahlédla přívěsek s medvídkem.
Dívka zachytila její pohled: To je poslední památka na maminku.
Jarmile se zatočila hlava. Poznala ten přívěsek. Sama ho kdysi darovala Ivičce ke šestnáctinám. Měla málo peněz, a tak prodala brož a nechala z ní udělat přívěsek s medailonkem. Firmu na brož zaplatila, ze zbytku byla řetízek a malá oslava.
Dívka odložila kabát a nesměle se zeptala: Můžu se jít osprchovat?
Když odešla, Jarmila si dala kapky na uklidnění.
Znamená to, že ta žebračka je opravdu moje vnučka? To není možné!
Uložila nakrmeného chlapečka na gauč a pozvala dívku ke stolu.
Alžběta! prohodila jakoby mimochodem babička.
Jak to víte? podivila se dívka.
Jarmila zlehka mávla rukou: Slyšela jsem. Jez aspoň.
Na čele se jí perlil studený pot. Teď už neměla pochyb. Přitáhla domu vlastní vnučku. To jméno si kdysi dávno vybrali objednavatelé pro dítě, které Iva nosila.
Dívka vděčně pohlédla na talíř, uchopila příbor a začala jíst.
Jarmila ji pozorně sledovala, hledala známé rysy.
Povídej, co se ti přihodilo, Alžbětko?
Dívka, jako by na to čekala, začala povídat, rychle a zmateně spíš si ulevovala od dlouho potlačovaného trápení.
Vyprávěla, že do pěti let vyrůstala s mámou a tátou, měli se dobře, dokonce měla vlastního poníka. Při té vzpomínce se jí zasnily oči.
Pak ale začaly hádky, rodiče se rozvedli. Zůstala s maminkou. Jednoho dne ji matka zavedla do dětského domova a podepsala se, že se dítěte vzdává.
Proč? Nerozuměla. Během chvilky se z pohádky stal život v syrové realitě. Dvanáct let v ústavu, potom propuštění na vlastní nohy.
Dostala byt pro sirotky. Ale podvedli ji a dali jí místo něj starý barák určený k demolici. Tam se seznámila s Vlastimilem, instalatérem.
Jakmile zjistil, že je těhotná, zmizel. Barák se vystěhoval, mohla tam zůstat jen do porodu.
Jenže její byt už byl obsazený někým jiným.
Nebyla zvyklá si něco vybojovat. A ještě s dítětem to byla ztracená bitva.
Tak se začala toulat u nádraží a žebrat v metru. Tam si jí všiml vychytralý Igor, který ovládal skupinu žebráků.
Hezká žebračka s dítětem může vydělat víc než deset dalších, usoudil, a tak jí nabídl ubytování za podíl z vyžebraných peněz.
Tak začala bydlet s malým v suterénu paneláku, kde bylo více podobných nešťastníků. Byl to pelmel mrzáci, nemocní, ale nejvíc těch, co předstírali bídu.
Říkali si divadelní žebráci. Nalepovali si modřiny a rány, nosili hrané hrby a falešná břicha. Zdatní herci vydělávali šéfovi nejvíc, na rozdíl od Alžběty, která žebrat moc neuměla.
Dny ubíhaly. Ráno rozvoz na stanoviště, večer odevzdání peněz. Podmínky se daly vydržet, ale v poslední době jí začali vyhrožovat. Prý málo vynáší a dítě prazvlaštně křičí.
A dneska pro ni prostě nepřijeli, vykašlali se na ni. Dívka se smutně podívala na zbylé jídlo.
Děkuju bez vás bychom tu noc asi nepřežili.
Položila vidličku a zívla. Ráno zase půjdeme, jen se musím trochu vyspat.
Opřela se o židli a okamžitě usnula.
Jarmila ji vzbudila a odvedla na gauč, dítě položila blízko ní do křesla.
Stará paní seděla u svátečně prostřeného stolu a usmívala se, zatímco z televize promlouval prezident. Bylo jí jasné, že vnučku a pravnuka už nikdy nepustí. Zůstanou u ní, tak je to správné. Časem jim poví, kdo skutečně je. Pomůže Alžbětě postavit se na nohy, vychovat syna. Teď jí dopřeje klid a pocit bezpečí. Zaslouží si to.
O půlnoci Jarmila nalila přihřátou sladkou slivovici, ťukla skleničkou.
Přešla k oknu, dlouze se zadívala ven do tmy osvícené lampami. Sněhové vločky se snášely k zemi a ona si pomyslela: Děkuji ti, Bože, za to nečekané štěstí. Sbohem, samoto. Zase mám rodinu.Za okny vybuchovaly první ohňostroje. Dole na ulici se smáli lidé a objímali se. Jarmila uviděla mezi světly a padajícím sněhem dva malé stíny dívka se synkem, kteří tam ještě včera mrzli, ale teď spali v teple za jejími dveřmi. Z kuchyně zaslechla klidný dech a tiché zamumlání: Babi, mám tě ráda
V očích ji zaštípaly slzy, ale byly to slzy krásné, jiné, než zažila v uplynulých letech. Někdo na dveře jemně zaklepal a vzápětí Alžběta rozespale vykoukla: Babi, můžu tu zůstat napořád?
Můžeš, zlatíčko. Už nikdy nebudeš sama, usmála se Jarmila a lehce ji objala.
O půlnoci spolu všichni tři vystoupili na balkon. Nad Prahou zněly rachejtle, nebe bylo zářivě pestré. Dítě žaslo: Je to jako barevné sny, babi!
Jarmila pevně svírala malou ruku své vnučky a poprvé po mnoha letech věděla, že se domů vrací nejen ona, ale i naděje, láska a nový začátek.
Přes padající sníh si slíbili, že zůstanou spolu, a ať už přijde cokoliv, rodinu jim nikdo nevezme. Naděje se vrátila domů a samota konečně prohrála.
